alter-nativa

Diskusní téma: Jindřich Fajt -VŘSR – vzpomínky na minulost, nebo na budoucnost?

Riconoscere falso Ugg Boots Uk Vendita

DanielOi 13.01.2015










Matriarchát

Eva Hájková 21.11.2014
Pane Fajte, nevím sice, jestli by budoucí společnost měla být právě matriarchátem, ale už delší dobu soudím, že patriarchát musí být rozhodně zrušen.

Ani ne tak kontraverzní, i když..............

Josef Heller 17.11.2014
nějaké glosy bych měl, podle mne stojíme na stejném základu, ale ty od toho najednou odjedeš ostrým řezem.
Jen předešlu, že i pro mne bylo od dětství výročí VŘSR samozřejmým každoročním svátkem, jako pro křesťanské dítě Velikonoce a kupodivu mi to vydrželo i po hlubším poznání stínů protosocialismu. A asi na rozdíl od Tebe zaujmu ortodoxnější stanovisko k tomuto výročí - myslím, že jsi to přehnal s tvrdým odsudkem celé té dějinné varianty a jejích tvůrců - a pak všechno příliš posouváš do nadstavby, vědomí,poznání - ale vždyť přece víš, poznání i ideologie nemůže až tak předběhnout bytí. A když se o to pokouší, tak jeho autory považují za blázny - jako třeba nás dva. Klasikové i potom bolševici nemohli vědět, že nemají jinou čšanci než budovat to, co je možné - totiž státní socialismus s vládnoucí třídou - v tomhle jsou dějiny k nám lidem milosrdné - plníme dějinný úkol - třeba zbourat feudalismus -a nemáme ani tušení, co z toho vlastně vznikne - když to někdy nějaká skuina či hnutí přežene a chce jít dál, dopadne jak adamiti a spíše uškodí - proto Lenin vystoupil proti Kronštadtu - i když taky už asi něco tušil. Takže zkrotil bych na Tvém místě ty charakteristiky - po VŘSR nešlo o skutečně buržoasní stát atd. - ale o něco mezi. Lenin ostatně něco podobného očekával- viz Stát a revoluce - buržoasní právo bez buržoasie. Ale tím nijak neobhajuji tu vládnoucí třídu, která k systému patřila a jejíž příslušníci nejspíše věřili, že dělají skutečný socialismus v souladu s klasiky. akhle prostě dějiny chodí a lidské vědomí je ošidné a poznání omezené. Proto mne vcelku moc netáhne hrabat se v tom, jak kdo viděl svoji životní realitu - aler zajímá mne a tebe přece taky - co jim dovolovala a k čemu je nutila ekonomika, forma vlastnictví apod. - a tady jsi se o ničem z toho nezmínil vlastně lidi známkuješ podle stavu vědomí a vytýkáš jim, že nepředběhli svoji dobu a děláš je až příliš autory svého dramatu, když byli většinou jen herci unášení rolí - i ten Gottwald a Stalin. Můžeš mmi vytknout, že já se taky vztekám na lidskou blbost - ale já se nevztekám na diobové omyly minulých generací, ale na své siučashníky, kteří by už mohli být dál Ale samozřejmě - i to je blbost, kdyby mohli být dál, tak by byli, urychlovat nelze.

Re: Ani ne tak kontraverzní, i když..............

Jindřich Fajt 18.11.2014
Naprosto souhlasím, nevidím, že bychom byli ve sporu. Ano, samozřejmě, že jsem přecenil úlohu vědomí, neboť státník, politik a funkcionář komunistické strany je odpovědný více, než ty, které řídí, za to, jak přemýšlí a řídí. Neviděl bych to až tak dobově, když to dokázal Marx a Lenin, následovníci by to měli (i za cenu osobní statečnosti) zvládnout také, tím spíše, že k tomu mají lepší podmínky, než předchůdci (anebo právě proto, z pohodlnosti a složitosti nového, to už nezvládnou). Pak je to tedy nejen o úloze osobností v dějinách (kterého komunistu brát za vzor, jako např. M. J. Husa), ale samozřejmě o té základně, o ekonomice, tedy o tom, "co jim dovolovala a k čemu je nutila ekonomika, forma vlastnictví": ekonomika jim dovolovala pochopitelně více než komunardům a Leninovi a přesto se nedokázali ani dostat na jejich myšlenkovou úroveň, ale ani té dosažené úrovně ekonomiky (jejího růstu, dosažené kvality výrobních sil) využít k odpovídajícímu růstu kvality výrobních vztahů (pracovních, vlastnických, zbožně peněžních atd.). Pokud jde o formu vlastnictví, tu nadiktovali podle Stalina: Lenin nikdy netvrdil, že státní vlastnictví je jedině možné - pouze na dané úrovni výrobních sil zbídačeného Ruska bylo nutné. Ale šlo jak situaci pružně měnit (viz NEP), nebo se časem (přes znalost poměru výrobních sil a výrobních vztahů) dokopat k přetvoření státního vlastnictví do marxisticky participativní (např. družstevní až samosprávné) podoby. byla to opravdu neschopnost tvůrčím, marxistickým způsobem myslet, trestuhodná neznalost Marxe a Lenina nebo revizionistický úmysl. Jak to, že mi toto bylo jasné už v roce 1987 a jak to, že dodnes kolem toho chodí KSČM jako kolem horké kaše? Proto bych je všechny poslal do výroby, aby poznali tajnosti pracovních a výrobních vztahů (jako základu vztahů společenských a politických) zdola: zhora se nic nevidí (chybí osobní prožitek), jen makroekonomické ukazatele a každodenní politické limity, pragmatické limity závislosti na mezinárodním kapitálu a soukromém vlastnictví stejně tak, jako limity myšlenkové závislosti stalinistů na všem státním (vlastně státně kapitalistickém). Jak to, že se nikdo na levici vážně nezabývá současnou podobou výrobních a výrobních vztahů, které jsou jiné, než za klasického kapitalismu i za tzv. reálného socialismu a na jejichž poznání lze poměrně spolehlivě dovodit, že se nenápadně (pod vlivem další etapy ekonomického rozvoje atd.) vracíme do éry feudálního typu pracovních, výrobních a politických vztahů (pevně svázaná feudální roztříštěnost ekonomická, státní i občanská, ztracenost ve výrobě a bezprostřední svázanost s "digitální půdou" bez možnosti svobodného stěhování atd. atd.), ale i éry tímto způsobem likvidující klasické politické strany (ty za feudalismu nebyly) i občanské svobody (dokonce nejen ty kolektivní, ale i ty individuální, na něž si kapitalismus vždy tolik potrpěl), a přesto neskonanale pokrokovější než feudalismus, kapitalismus a minulý socialismus v tom, že mění jakékoliv vlastnictví (nejenom soukromé, ale i státní) na zločin (podle Proudhona), a tím vlastně jakékoliv vlastnictví (před očima ustrašených soukromníků) postupně "degradují" na věc veřejného zájmu a věc společného užívání. A co manažerská otázka? jak to, že nikdo nevidí, že nabývá (tak jako kdysi otázka rolnická) kolísavostí manažerů na větším významu než vlastnická? Jak to, že se nikdo nepozastavuje nad tím, jak se postupně z určité části manažerů (jako kdysi rolníků) vyvinuli many žerové (požírači peněz) a manů žerové (požírači pracovní síly)? A jak lze (tak jako kdysi rolníky) manažery združstevnit a podobně jako Golema zkrotit ve prospěch lidu?


Re: Re: Ani ne tak kontraverzní, i když..............

Josef Heller 21.11.2014
Jindro,ne ne. Mezi námi jsou větší rozdíly než si myslíš – já neříkám, kdo z nás má pravdě blíž. Ale faktem je, že u tebe má subjekt opravdu daleko větší roli než u mne,někteří mne dokonce obviňují z ekonomického fatalismu. Máš pravdu, že na vyškoleném funkcionáři, nota bene ještě teoretikovi komunistického hnutí leží větší odpovědnost a je lépe vybaven pro poznávání vědecké, ale podceňuješ ta omezení doby. V jistém smyslu nebyli komunardi tolik zatíženi reálným řešením problémů – prostě do toho vlítli a převzali, co zůstalo po francouzské revoluci – tj. koncepci určité městské samosprávy zahrnující i ty podniky – dílny.Ale to se nemělo možnost rozvinout. Takže vlastně ani Marx a Engels a později Lenin ještě nedošli k problému vztahu státního a samosprávného vlastnictví, blíž měli rozhodně k tomu samosprávnému. Co ale vědět předem nemohli, to je, že se i v nové společnosti zformuje řídící aparát jako zvláštní třída, se specifickými zájmy. Lenin něco tušil – ale viděl to spíš jen jako subjektivní nedostatek, který lze odstranit dělnickou kontrolou byrokracie. Nepochopil a neměl z čeho by pochopil, že ve státním vlastnictví vládne řídící aparát a dělníci nemají šanci to nějak ovlivňovat, že jde o třídní rozpor nového typu s objektivním a krátkodobě nepřekonatelným rozdílem. Reálné bylo jen to státní vlastnictví a na tom se udělal Stalin a řídící aparát a ještě já před r.1968 jsem věřil, že je to jediná možná podoba socialismu. U následovníků klasiků to tedy nebyla jen osobní statečnost, oni nemuseli být nestateční, a proto nešli správnou cestou, oni ji prostě neviděli, nevěděli, neuměli využít ani dědictví klasiků – těch jejích nápověd – doku nepřišla hluboká krize kolem osmašedesátého. Ale ani ti nejlepší z osmašedesátníků ještš nevěšděšli pořádně proč systém nefunguje a zkoušeli ho léčit recepty převzatými ze západu – a to nešlo, tak z toho vyvodili závěr o zásadní chybnosti marxismu a komunismu a obrátili se do prava. A dál to nebylo o moc lepší – např. v literatuře disidentů. Ve světě se sice už více mluvilo o samosprávném vlastnictví a podílu pracujících na řízení, ale nemělo to vazbu na poznání příčin krachu protosocialismus – protože západní autoři náš systém neznali a příčiny krachu viděli hlavně v politice. Ani trckoisté, kteří psali o nové třídě, ji nedovedli charakterizovat ekonomicky. Jinak by nás dnes bylo mnohem víc. Když zárodky nového se ještě zřetelně neprojevují v ekonomice, tak společenské vědy nedokážou prognózovat a když nějaký jedinec zavadí o pravdu, je všem k smíchu. Nechci propadnout velikášství ale vyvození nutnosti samosprávného vlastnictví z rozboru systémových vad protosocialismu přede mnou a Frantou nebylo (tedy – já netvrdím že na to co my, nepřišel někdo jiný – ale pokud ano, dopadl jako my, neprošel přes setrvačnost vědeckých a politických elit a nedostal se do mezinárodního oběhu teoretických poznatků) – no a náš objev nic neovlivnil, protože je ještě brzy a neuzrála progresivní třída – kognitariát. Takže místo kritiky předchůdců přemýšlejme, čím můžeme procesům zrání nového pomoci – a to více méně jen formou vědeckého bádání. Není koho organizovat a probouzet propagandou.
Dílčí argumenty:
Státní vlastnictví podle mne nevymyslel Stalin, ta myšlenka byla přítomna i u německých a rakouských soc.dem. a po skončení občanské války to bylo to jediné,co se tehdy dalo. NEP nebyl strategický cíl ale dočasná výpomoc povolením prvků kapitalismu, nemohl trvat dlouho protože by systém rozložil a přeměnil elity na kapitalistické, jako v Číně, takže řídící aparát, který se musel zformovat měl před sebou jedinou reálnou cestu a to centralizované státní vlastnictví – jiná v té době vzniknout nemohla. Proto Lenin odmítl vábničku dělnické opozice a Kronštadtu a dál už běžel samopohyb zájmů řídícího aparátu, jehož porodníkem byl Stalin. Až VTR vytvořila reálnou možnost změny. Odtud už můžeš nadávat za blbost vědců i vůdců.
Vidíš – i Tvoje poznání přišlo až v r.1987 – natož pak těch, koho zajala ideologie vládnoucí třídy.
KSČM nemůže toto poznání přijmout, protože je přece jen stranou bývalého řídícího aparátu, dnes už i maloburžoasie, a přijmout tyto závěry důsledně by znamenalo rozkol.
Poslat je do výroby by ničemu nepomohlo – dělníci klasického typu toho ze své úrovně a při manipulaci nemohli poznat moc – podle Lenina tohle mohou jen teoretikové spojení s dělnickou třídou.
Poznat výrobní vztahy – to znamená se dotknout minulé ideologie a hlav jí ovlivněných bývalých , dnes členů KSČM.
Tvoje strašení feudalismem je nesmysl. To jen, kdyby byly rozbity současné struktury např. válkou či ekologickou katastrofou. Výroba nejde k roztříštěnosti a naturální směně, ale k zespolečenštění,dělba práce je prolamována, trh je globální a proniká všude a k práci nemůže motivovat bič, ale jen spoluvlastnictví. Pozice manažera se hroutí pod náporem samosprávy tvůrčích pracovníků (jako tendence, ještě na začátku) atd. Zločinem můžeš nazvat jen vykořistˇující vlastnictví atd. Manažeři, jak se zdá, přebírají mechanismy z protosocialismus – přestává je zajímat zisk vlastníků, ale vedou to všechno „jako“ aby na tom něco trhli, Jejich zkrocení s prolamováním dělby práce a rozvojem tvůrčí práce vědeckého typu a samosprávného vlastnictví nebude problém.

Re: Re: Re: Ani ne tak kontraverzní, i když..............

Jindřich Fajt 25.11.2014
Myslím, že souhlasím, samozřejmě se mnohé nedalo předpovědět. Totiž začalo to tím, že Marx zjistil, že sjednotit komunardy do boje proti versailleským měl ÚV Národní gardy a nezdržovat se časově volbami do Komuny. Po porážce Komuny bylo v podmínkách buržoazní demokracie Marxem zjištěno, že v podmínkách existence buržoazních politických stran musí mít dělníci stranu svou se svým ÚV (obdobu ÚV Národní gardy, ne vojenskou a politickou). Renegáti typu Kautského z toho usoudili, že má být jen stranou jejich politického boje, jen jednou z politických stran, a to zůstalo sociální demokracii a západním komunistickým stranám dodnes. Lenin pochopil nejen to, že dělnická strana nemá být jen jednou z politických stran, ale stranou, která povede dělníky k vítězství a i po vítězství socialistické strany je bude sjednocovat a držet politickou moc. Tím ale neskončil: žádal nový typ státu jako byla Pařížská komuna, tedy s organizačním sjednocením moci zákonodárné a výkonné. Tím byly sověty, dokonce i jím a Trockým iniciovaná rada lidových komisařů. Zatímco mocenská nutnost komunistické strany byla potvrzena, byla i potvrzena nutnost sovětů. Kronštadt do toho vlétl heslem "sověty bez komunistické strany", ale nikoliv proto, aby dělníky osvobodil od stranické byrokracie, ale proto, aby maloburžoazní i bělogvardějské síly pod touto záminkou prosadily návrat k parlamentnímu systému (tedy nejprve odstranit komunistickou stranu a pak znovu oddělit výkonnou moc od zákonodárné. K demontáži Sovětského svazu došlo ale opačným způsobem: nejprve Stalin odstranil spojení výkonné a zákonodárné moci, takže vznikl svým státoprávním charakterem poloburžoazní stát, do něhož bylo možno znovu volit buržoazní strany a tak od moci odstranit i komunistickou stranu. Odstraněním polotřídy partajních funkcionářů (tomu, v čem Lenin spatřoval nebezpečí byrokracie), která si neuvědomovala, že v rámci svého poloburžoazního smýšlení řídí poloburžoazní stát) vznikl znovu buržoazní stát s buržoazními třídami. Důkaz, že Lenin do budoucnosti nepočítal s absolutní mocí Stalina i komunistické strany, je jeho Stát a revoluce, kde jasně říká, že kapitalismus bude poražen teprve tehdy, když se opravdu všichni občané budou podílet na správě státu. To je ovšem samospráva. Proč tomu nebylo dříve? Protože v podmínkách zdevastovaného Ruska byl i státní kapitalismus (to jest vlastnictví výrobních prostředků státem) pokrokem, zatímco v podmínkách poválečné ČSR byl už spíše anachronismem. Byly rovněž cíleně zapomenuty Leninovy práce o budoucí důležitosti družstevnictví (nejen v zemědělství), jakož o budoucí družstevní podobě celého státu. Neustále posilovaná státní výroba (primitivní opak státního kapitalismu) nám sice umožnila vojensky se ubránit Západu, ale bez náležité podpory pracujících (tak jako v "primitivní" Paříži, kdy komunardi byli ještě ochotni padnout za svou vládu), jimž byly zrušeny závodní rady (aby neohrožovaly mocenskou linii KSČ), tudíž bez výstřelu se k nám kapitalismus zase po zásluze vrátil. V roce 1968 nebylo žádného marxisty, který by myslel důsledně marxisticky, ale o to náchylněji se (tak jako v roce 1989) vracel ke kapitalismu a dělá tak i s. Filip, když řekl, že bude parlamentní demokracii bránit až do konce (čili na věčné časy a nikdy jinak). Když jsem si jako školák 6. třídy tehdejší ZDŠ přečetl tehdejší dubnový program KSČ, řekl jsem si, že je to nedomyšlenost a hazard - a nevidím důvod, proč bych si to nemyslel dodnes. Z toho jsem tehdy vyvodil poučení, že kromě Lenina na to nikdo nemá a začal jsem zkoumat, proč to tak je. Dlouho jsem se nechával strhávat samosprávou územní (národními výbory), až v roce 1987 jsem pochopil, že chyba je v tom, že nahoře také není národní výbor a že samospráva je nutná i ve výrobě. Teprve pak jsem se mohl dostat k poznání, že základem samosprávy musí být i samosprávné vlastnictví a nutným principem její pevnosti musí být opět to, co zazdil Stalin: sloučení výkonné a zastupitelské moci na všech stupních a ve všech sférách společnosti a v ruku v ruce s posilováním této struktury s postupným omezováním vedoucí úlohy komunistické strany - ne tak skokově jako v roce 1968 a 1989. Jenže pak přišel Listopad 1989 a všechno bylo v háji.
A teď nyní k Tvé hlavní výtce: že podceňuji připoutanost tehdejší moci a myšlení k tehdejšímu stavu, podobě a úrovni výroby. Nepodceňuji ji: naopak jsem přesvědčen, že její úroveň dávala možnost k rozvoji socialismu jiným směrem, než jakým se ho snažily strhnout na svou stranu dvě mocenské skupiny ve vedení státu: revizionisté a neostalinisté. Obětí jejich mocenského zápasu se staly (tak jako kdykoliv v dějinách) dělníci, pod vlivem propagandy kritici i schvalovatelé. Prostě znovu tvrdím: úroveň vědomí zůstalo za úrovní výroby, takže je jen zákonité, že se stále vracíme zpět a že KSČ nikdy nemohla sehrát avantgardní úlohu a za událostmi jen kulhala. Rakety a počítače s fantastickými technickými vlastnostmi dokážeme, neznalostí Lenina a leninových metod myšlení, stejně tak navyklými bariérami myšlení (redukovaného jen do technické logiky) a neschopností aplikace jeho myšlení a přístupů do současnosti po právu setrváváme na úrovni nesvéprávných a manipulovatelných tvorů. Na prvním místě by si měla KSČM uvědomit, že skončila nejen éra jediné strany (která byla po zásluze smetena, když nedospěla k samosprávnému společenskému režimu zevnitř), ale i éra klasických politických stran a že než dojde k destrukci současného systému buržoazní demokracie a zavládne chaos a krev, je nutno společnost a po právu odumírající státnost (to Lenin předpověděl také) "sametově" (tak jako v Listopadu 1989) převést do takového občanského systému, který by se přizpůsobil současnému vysokému úrovni techniky, digitalizace, výroby, a to i za cenu toho, že by KSČM sice ztratila řadu politických privilegií, ale autoritou své pokrokovosti si zase získala respekt celé společnosti. Jistěže i s využitím Zemanových cest na Východ, neboť už Lenin spatřoval ve Východu a jeho lidnatosti oblast, která zachrání budoucnost socialismu a učiní jeho vítězství nad kapitalismem reálným, ne-li (při předhonění jeho produktivity) konečným.

Re: Re: Re: Re: Ani ne tak kontraverzní, i když..............

Josefvb Heller 27.11.2014
Jindro - pořád totéž v lecčems ee shodneme, mimo jkiné mmne zaujal Tvůj popis své vlastní cesty k samosprávě, ale zůstávají sporné body.
1) mně se nelíbí užívání termínu buržoasní či poloburžoasní o protosocialismu. To "poloburžoasní" je sicelepščí jež úplné ztotožněí w buržoasností, ale není tio dobré - navozuje to představu jakési směsice, kde vedle sebe existuje jako úplné buržoasní, tak neburžoasní - a tak tomu není, nanejvýše v přechodném období. Ještě lepší bylo to Leninovo "buržoadní stát a právo bez buržoasie", ale přece jen ten systém neměl tak prozkoumaný jako my dnes, takže ta nová terminologie je ještě lepší. Protosocialismus nebyl směsicí, ale chemickou syntézou obojího - zcela samostatnou entitou a to platí i o řídícím aparátu jako třídě nového, netradičníhoi typu - ano i umírající - ale vlastně to spíšebyla třída v komatu - ani život, ani smrt.
2) Myslím, že jsi příliš zlý na ubohé krojště+dtské povstalce, myslím, že vědomě nechtěli odbourat socialismus, jen nebyli s to zvažovat, že s jasným nepřítelem nelze uzavírat kompromis a nedocenili, jak moc mu pomáhají. Zdá se mi, že uvažovali podobně jako poozději veŠpanělsku trockisti,když povstávali proti prvkům stalinismu a nahrávali tak fašistům, pod heslem - nemá cenu vyhrát bitvu a prohrát válku (tedy vyhrát ve válce s fašisty, ale prohrát rozvoj socialismu)
3) Nemohu v žádném případě ořijmout, že protosocialismus byl jen nevyužití možností, které objektivně byly - tefy vlastně subjektivním selháním- uvědom si realitu- jak bys chtěl dokonce v 60 letech realizovat masově samosprávu za stavu, kdy byly velké reálné rozdíly mezi vybaveností fyzických pracovníků a duševních pracovníků,řídících a neřídících, dokonce průmyslových a zemědělských? Bylo by to možné jen v omezeném měřítku - takže by se nejspíše jenom posílila role nižší řídící inteligence, ale ten vršek by se reaoizovat nemohl, nesladěnost by trvala - na tom krachoval i jugoslávský model a v těchto podmínkách mohlo být i vědecké poznání a prognózování, vždyť i ti nejradikálnější osmašedesátníci správně neviděli cestu z krize - to nebylo zrádcovství, buržoasní recepty brali jen proto,že jiné nebyly. Dělnická třída industriálného typu nebxyla s to sehrát roli avantgardní třídy, její stranas se stasls stranou řídícího aparátu a proto mohla sice vládnout ale, ale ne iniciovat samsprávu a KS.ČM je pořád SOCIÁLNĚ JEN JEJÍM POKRAČOVÁNÍM. tVŮJ SKEPTICISMUS VŮČI NÍ SDÍLÍM. jEN NEMÁM JINÝ OPĚRNÝ BOd

Jindřich Fajt: VŘSR – vzpomínky na minulost, nebo na budoucnost?

17.11.2014 02:18

(vzpomínky na to, s čímž současná levice ani do budoucnosti nepočítá, a to přesto, že to už dávno mělo být realitou)

K „Výročím světlým a temným“ PhDr. Josefa Hellera, CSc., bych si dovolil zareagovat příspěvkem doplňujícím, tedy jak doufám nikoliv vůči jeho článku kontroverzním, ale připomínajícím některé momenty a souvislosti, které jsem v něm nenalezl:

Jako dítě jsem si uvědomil světodějný význam Velké říjnové socialistické revoluce, když mi třídní učitelka na ZDŠ Jižní předměstí v Rokycanech (aniž by to zřejmě chápala více než jako povinný pracovní a výchovný úkol) dala k jejímu výročí nakreslit na třídní nástěnku Auroru, jak vystřelila na Zimní palác. Protože mne kreslení bavilo a kreslil jsem dobře, dostával jsem tento úkol každým rokem a byl jsem na to patřičně hrdý, neboť více než školou jsem byl za své výtvory chválen svými spolužáky, jak dnes zjišťuji buď pravičáky, nebo upracovanými oběťmi obnoveného kapitalismu. Tak jsem se mohl i detailně seznámit s podobou této válečné lodě a přes obdiv těchto křižníků z I. světové války (mezi nimiž nechyběla ani vlajková loď rakousko-uherského válečného námořnictva Viribus Unitis, na které byl plavčíkem můj dědeček) se dostat jak k pochopení nesmyslnosti této imperialistické války (jejíž stoleté výročí jsme si letos připomněli), tak i k onomu úžasnému poznání a dětskému procítění toho, že ve VŘSR chudí povstali (i prostřednictvím Aurory) proti bohatým a dělníci proti kapitalistům a poprvé v lidských dějinách si pod vedením Lenina mohli založit první proletářský stát.

Jistěže tomu mohlo být tak říkajíc navěky, tedy i dosud, pokud by naši straničtí funkcionáři Klementem Gottwaldem počínaje a možná tou soudružkou učitelkou, která mi dala výše popsaný úkol (možná v rozporu se svým přesvědčením a dalším životem) konče, nebrali veškeré oslavy VŘSR jakožto události definitivní a minulé, která už jsou jenom dobré k tomu, aby se stranicky zviditelnili a na základě této veřejně manifestované pseudorevolučnosti dostali nějaké ty body do své kariéry a životního zabezpečení, ale naopak jako příležitost k hlubšímu probádání mechanismu této revoluční moci, předložení výsledků tohoto bádání k veřejné diskusi, v níž by se ovšem velmi rychle vyjevilo, že tehdejší ČSSR byla pouze karikaturou skutečné moci dělníků a rolníků.

S ohledem ke krachu tzv. reálného socialismu během Velké podvodné sametové revoluce (jejíž výročí si nyní také připomínáme) lze totiž vyslovit velmi vážné podezření, že převážná část komunistů, příliš zaměstnána každodenním poctivým budováním socialismu či pochybným upevňováním svých funkcí, toho z Leninových prací až tak moc nepřečetla, resp. snad jen ty pasáže, které se funkcionářům momentálně hodily do krámu, momentálně byly v souladu se stranickými usneseními a školícími nalejvárnami a poplatné Stalinovým oportunistickým a revizionistickým výkladům, tedy i v jeho duchu napsaným (tudíž neomylným) Dějinám VKS(b). Tak se z VŘSR jako nutného základu pro pochopení správné podoby státu nového typu stala stafáž a archaismus, ne nepodobný neolitické revoluci na sklonku prvobytně pospolné společnosti či starostem pracujícího člověka za Marie Terezie.

Pokud by tomu bylo jinak, musel by si totiž každý uvědomělý komunista uvědoměle uvědomit, že roky uvědoměle buduje socialismus ve státě nikoliv revolučním a dělnickém (jakým bylo sovětské Rusko v letech 1917 až 1921), ale způsobem jeho výstavby opět buržoazním, lhostejno, zda bez buržoazie a od roku 1960 nazývaným ČSSR. Proč tomu tak bylo? Protože představitelé KSČ od 30. let měli myšlení zanesené Stalinovými postuláty a ti, kteří s ním nesouhlasili, nedokázali proti jeho nesmyslům postavit autentické poznatky a závěry Marxe a Lenina (možná, že je vůbec nečetli). Pak tedy Klementu Gottwaldovi nic nezbývalo, než velmi nejasně (tudíž protimarxisticky a protileninsky) šálit ostatní komunisty jím tolik milovanou revizionistickou a oportunistickou iluzí „o specifické československé cestě k socialismu“, která ho sice spolehlivě vynesla do tradiční buržoazní funkce prezidenta (lhostejno, zda vítězoslavně označeného za „dělnického“), aby pak zcela zákonitě toto buržoazní rozdělení státní moci na moc zákonodárnou a výkonnou (což s Marxem, Leninem a VŘSR mělo pramálo společného) bylo využito jeho pravicovými odpůrci k jeho zesměšnění během IX. všesokolského sletu, které spustilo stalinské represe, na jejichž konci stál opět prezident se svými výjimečnými osobními pravomocemi (osvědčujícími se v dobách tolik vychvalovaných pokrokových, čili svou povahou buržoazních tradic předválečného Československa), které mu předepsaly pravomoc jeho podpisu pod rozsudky smrti a pod tíhou jeho vlastních pochybností a následků způsobily po Stalinově smrti i smrt jeho. A tak už v roce 1948 byla u nás VŘSR popřena nejen zavržením ideje organizačního spojení zákonodárné a výkonné moci (lhostejno, zda do sovětů či dělnických rad a rolnických komisí), ale popřením zásady kolektivní státní a stranické odpovědnosti a zrušení trestu smrti po čas míru.

Pak se ovšem nelze divit, že odkaz VŘSR a Lenina nebyl respektován ani Stalinem, který jako generální tajemník KS, soustřeďující do svých rukou příliš osobní moci, se ihned poté, kdy na něho Lenin, stižený už doživotně paralýzou (kterou mu svou neurvalostí stejně přivodil Stalin), nemohl reagovat, zasadil o to, aby všechny otázky (národnostní, státoprávní, občanskoprávní), v nichž byl s Leninem ve sporu, vtělil do ústav Sovětského svazu. Tak se stalo, že Sovětský svaz (a posléze i po jeho vzoru velmi ochotně s předválečnými tradicemi spjaté Československo) se pod jeho vedením stal ve svém principu výstavby skrytě buržoazním státem, takže bylo vlastně zákonité, že se nakonec rozpadl a na jeho území byl znovu obnoven kapitalismus. Čili státem s postupným obnovováním  organizačního oddělení zákonodárné a výkonné moci, postupnou destrukcí pravomocí sovětů i kolektivního stranického rozhodování až po popření Leninova pojetí levicového násilí a občanského práva a jeho nahrazení ve své podstatě buržoazním mocenským aparátem, zvůlí a brutalitou. Není proto divu, že prvními Stalinovými oběťmi se stala stará bolševická garda z dob VŘSR a ti Leninovi spolupracovníci (jichž si Lenin velmi vážil, byť by i některými nesouhlasil), kteří nepřijali Stalinovu sekernickou linii.

Co jiného než zradou Marxe, Lenina a VŘSR v Československu bylo i zrušení závodních rad (jediných autentických orgánů dělnické moci) i rolnických komisí (poté co splnily svou „historickou“ úlohu, tedy vynesly ÚV KSČ do čela státu) a jejich nahrazení mocí organizovanou shora: diktátem KSČ a akčních výborů Národní fronty. A tak socialistickému Československu nemohla pomoci ani pozdější resuscitace původní Gottwaldovy iluze „o specifické cestě k socialismu“, v roce 1968 nazvaná novými revizionisty a oportunisty jako „socialismus s lidskou tváří“, ani neostalinistická reakce skrytě buržoazního sovětského státu na tento blud v podobě Brežněvových tanků. Tehdy se v našich ulicích objevil trefný leták: Lenine, vstávej, Brežněv se zbláznil! Osmašedesátníci i stalinisté žijí ovšem dosud, a to nejen mimo KSČM, ale i v jejím rámci, takže je vůbec otázka, zda kdy obě skupiny připustí, že obě – byť v těch nejlepších stranických, politických a ekonomických úmyslech (vždy vedoucích do pekla) nejednali v souladu s marxismem a leninismem, tedy v souladu s Pařížskou komunou a VŘSR. Ostatně ani Šikovy „podnikové rady pracujících“ nebyly nic jiného než nemarxistickým podvodem THP na řadových zaměstnancích, stejně jako následné Husákovo lákání dělníků-nestraníků do strany plné funkcionářů, vysokoškoláků a inteligence. Polistopadová doba tomu tedy chtěla, aby tak marxisticko-leninská ideologie (speciálně) a ideologie (obecně) byla jako falešné vědomí v duchu Havlovy „nepolitické politiky“, odsouzena a zavržena, aby současně znovu vedla ke vzniku politických stran (nutných k prosazení kapitalismu), což pochopitelně otevřelo prostor novým ideologům a novým stranickým manipulátorům, aby pod heslem pragmatismu (kterým sametově přeměnili buržoazní stát se socialistickou fasádou ve stát neskrývané kapitalistické orientace) dál mátly hlavu i ruce pracujícího člověka. 

Za těchto okolností není divu, že k poznatku, že jak v prostředí skrytě obnovovaného státoprávního uspořádání buržoazního státu (čím jiným Československá socialistická republika přes všechny řeči o socialismu byla?), tak i v otevřené polistopadové kapitalistické diktatuře parlamentní demokracie a kapitálem placených politických stran a hnutí, se k socialismu a socialistickému typu státu nelze dopracovat jinak než překonáním současné ústavy a současné tzv. parlamentní demokracie (vlastně demokratury) demokracií samosprávnou, čili autenticky občanskou a protistranickou, se zatím nedopracovalo ani současné vedení KSČM.  Jinak by se tolik neptalo a netápalo po charakteru současných domácích a zahraničních procesů, ani se nedožadovalo neurčitě formulovaných alternativ, když jiné alternativy kromě oné občanské a zdola samosprávně organizované vlastně neexistují.

A tak vize, poskytující ucelený, pevný, jasný a konkrétní plán nové podoby státu a občanských pravomocí pro veškerou námezdně pracující veřejnost, s jejichž pomocí by občané v rámci vytrvalého prosazování svých individuálních i kolektivních práv a sebeobrany mohli zlomit moc kapitálu a kapitálem živených politických stran (a to dříve, než s touto ideou vystoupí ve svůj prospěch oligarchové, církev a fašisté), dosud součástí každodenní stranické komunikace s občany a veřejnými médii není. I v tom je opuštěna Leninova zkušenost a zkušenost VŘSR: totiž nutnost neustálého hledání cest k překonání současného stavu rozhodným a účinným způsobem, nutnost neustálého plánování a řízení stranické práce, neustálého zpřesňování programu a důsledného využívání prohlubujících se rozporů ve prospěch mlčící a tudíž po právu politiky ignorující občanské většiny. Až se tedy KSČM svým věčným divením, jak je možné, že trvale klesá podpora parlamentní demokracie a klasických politických stran a že stále větší počet lidí nechodí k volbám, „přece jen“ (k potěše pravice) propadne do politické a ideové nicoty, bude už pozdě se ptát (tak zvaně moudře analyzovat), proč se tak stalo.

Proto (zatím) nedoporučuji slavit VŘSR, natož bojovat za udržení nabalzamovaného Lenina či nesešrotování Aurory. Jenom bychom poodhalili, že z VŘSR (kterou sám Lenin zprvu nenazýval jinak než převratem a teprve později ve spojení s následnými změnami říjnovou revolucí) neznáme nic jiného než její fasádu a ikony, které nám sice spolehlivě slouží k tomu, aby vehnaly slzy do očí (a snad i nikdy neumírající naději) zasloužilým členům strany, ale bohužel i k tomu, aby pod rádoby revolučními frázemi a vzpomínkami na nepodstatné zakryly, že z obsahu a dosahu Leninových děl i kroků během VŘSR neznáme a nedokážeme dnes zaktualizovat zhola nic, stejně tak jako si dodnes nejsme schopni i ochotni připustit, že Gottwald i Stalin byli revizionisty a oportunisty takového kalibru, že si z Leninových poznatků a zkušeností učinili pouze fíkový list nahoty svých chyb a přehmatů, které zákonitě, a tudíž historicky po právu vyvrcholily stejně tak stupidním Listopadem 1989, jako i rozpadem Sovětského svazu a východní socialistické soustavy.

Ne, nic vám, ať už soudruzi tady z Rokycanska, nebo z ÚV KSČM, nebudu usnadňovat. Místo pobouření z mých slov nebo zdárných návrhů na účinnou politickou eliminaci jiných názorů v KSČM než oficiálních si raději přečtěte to, co už jste si měli přečíst dávno: Občanskou válku od Karla Marxe a Leninovy práce: Poučení z revoluce, O porušování demokratismu v masových organizacích, projevy o Ústavodárném shromáždění a především práci Proletářská revoluce a renegát Kautsky, jakož vůbec veškeré jeho písemnosti od roku 1917 do doby, kdy ho onemocnění vyřadilo z aktivního života a kdy ve stavu dalších rozpracovaných myšlenek a projektů už nemohl vzdorovat Stalinovým nesmyslům. V tomto smyslu netřeba vratimovských seminářů, ovšem přece jen rok od roku velmi poctivě, namáhavě i nenápadně objevujících, novými termíny pojmenovávajících a ideově rekonstruujících to, co už dávno před námi Lenin objevil. Ani Ransdorfova Nového čtení Marxe, když bylo třeba místo toho napsat Nové čtení Lenina. Ani zbytečné obhajoby Stalina, která nás přes období neostalinistické „normalizace“ spolehlivě dostala do Listopadu. Zatímco euromarxismus (pouze popisující a analyzující globální kapitalismus, ale nedávající žádné smysluplné a účinné návody, jak se s ním občansky vypořádat, a prohlubující tak slabost evropské levice a nicotnost západoevropských komunistických stran) nahnal naše poslance do Europarlamentu, který nemá navrch nad Evropskou komisí a v němž si levice GUE-NGL může léta (v bezpečí své imunity) říkat co chce, zůstal odkazu VŘSR i Velké vlastenecké války věrný jediný region v Evropě: Doněcká lidová republika (a v jejím rámci i Komunistická strana DNR).

Díky této své specifice, totiž absolutní věrnosti tamější občanské sebeobrany potřebám, právům a pravomocím pracujících spoluobčanů (nacionalistický a náboženský nátěr této sebeobrany je nutným soudobým odpadem tohoto unikátního jevu) sice tento region nemůže být začleněn ani do kapitalistického Ruska, ani uznán ostatními státy parlamentních demokratur za nezávislý stát („díky“ čemuž už zbytečně padlo a ještě padne mnoho občanů této republiky), ale o to více už získal mnoho sympatizantů mezi občany České a Slovenské republiky a nejen proto se pro tento svůj „zvláštní stav“ stane dostatečně dlouho existujícím základem a vzorem nového chápání ryze občanské demokracie, na vzdor dekadentní, vyhořelé a rozkládající se „klasické“ parlamentní demokracii západního typu, do jejíhož chomoutu jsme pod vlivem globalizujícího se Západu, dostatku banánů a vložek, jakož i falešných pravdoláskařů vlezli po Listopadu 1989.

Bude totiž zároveň „nežádoucím“ zrcadlem prohnilosti a neudržitelnosti tzv. západních „hodnot“. Proto o to více bude tento region provázet vydědění, ignorace, izolace a nenávist stejně tak jako kdysi revoluční Francii, když se zbavila krále Ludvíka, Pařížskou komunu, když se zbavila lživé parlamentní demokracie, či Leninova Ruska, které se po vzoru Pařížské komuny (ovšem jen do doby, než tomu učinil přítrž první generální tajemník a jeho stranická byrokracie) zbavilo parlamentu a nahradilo ho soustavou sovětů dělnických a rolnických zástupců.

Děkuji občanům východní Ukrajiny: ukázali jste na vylhanost a jednostrannost našich sdělovacích prostředků a jejich spjatost se Západem, na falešnost a neudržitelnost velmocenského mezinárodního práva spočívajícího na vynucovacích a pokryteckých principech, vytrvale umožňujících porušovat a obcházet dokumenty OSN, a (i s přispěním Stalina) ignorujícího nás občany, čili na vlasteneckou (nikoliv nacionalistickou) i internacionální důležitost občanské ignorace, neposlušnosti a sebeobrany vůči parlamentním politikům a parlamentním politickým stranám, na nutnost občanské statečnosti a kolektivní spoluodpovědnosti za výrobní vztahy, mír a stát, která byla v Čechách prohandlována za podřízenost občana korupci, komerci, nadnárodním firmám (vyvážejícím výsledky vykořisťování práce českých občanů do zahraničí) a nekontrolovatelnému řádění s nimi kolaborujících a asertivně-asociálních mana-žerů a fanaticky bezpáteřných pravicových novinářů a hlasatelů.

Až se mlčící, nevolící většina, nejvíce spojená s namáhavou každodenní prací a detailně znalá současných pracovních vztahů (a tím i výrobních vztahů) lépe než politik, stranický propagandista či politolog (lépe proto, že jde o každodenní prožitek a tlak na vlastní existenci), dobere na základě těchto zkušeností přesvědčení o ZCELA NUTNÉ odstranitelnosti stávajících společenských a politických vztahů, bude KSČM při tom, aby jasně splnila svou historickou úlohu a nabídla těmto občanům zcela novou podobu společenského uspořádání a státu?

Když Francie a USA světu nabízely světu republikánské zřízení místo monarchií, byly první. Když Pařížská komuna a Leninovo Rusko nabízely Marxovu podobu státu, byly první. I Hus a husité byli první ve správném výkladu Božího slova či Písma svatého jakožto rovnoprávného přístupu všech křesťanů k víře i životu. Budeme i my první, nebo poslední? Jistěže bude záležet i na znalostech děl Marxe a Lenina, stejně jako odkazu Pařížské komuny a VŘSR, nikoliv na intenzitě oslav. Příští rok nás čeká 600. výročí úmrtí Mistra Jana Husa. Stačí „oslavovat“ jeho upálení, nebo je nutnější pochopení podstaty jeho díla, morálky a myšlenek?

Na závěr mi proto dovolte připomenout 97. výročí VŘSR několika Leninovými slovy. Poprvé: „Lid musí především a hlavně znát pravdu, kdo vlastně má v rukou státní moc.“ Podruhé: „Zeptejte se kteréhokoli dělníka, kteréhokoli rolníka, jestli by bylo něco špatného na tom, kdyby sověty dělnických a rolnických zástupců byly JEDINOU mocí ve státě a začaly všude zavádět občanské povinnosti pro bohaté.“ Potřetí: „Budou-li se opravdu všichni účastnit správy státu, pak už se kapitalismus neudrží.“ Ale jsou k dispozici i Leninova slova do našich vlastních, tedy stranických řad: „Proto jsme dnes v situaci, kdy musíme stále ještě ustupovat, abychom mohli v budoucnu konečně přejít do útoku.“ Tak tedy, drahý Vladimíre Iljiči: jsme opravdu ještě v situaci, kdy ještě musíme ustupovat, nebo už můžeme přejít do útoku?

Zatím vládne reakce nejrůznějšího zbarvení, která se nás snaží ze všech svých sil vrátit do časů před VŘSR – do časů válek a feudálního nevolnictví, kdy pracující člověk musí být své firmě k dispozici v každý den a hodinu. Možná, že církev, posílená dary od státu, pomůže toto nevolnictví upevnit a zdůvodnit a ještě jí zbude na špitály přemyslovské úrovně s armádou bezdomoveckých otrhanců, vdov, sirotků a s nimi soucítících Anežek Českých. Možná, že feudalismus odstraníme husitskou revoltou, opět pod kalichem, čili přijímáním pod obojí způsobou, tedy nejen těla Páně (práce a povinností), ale i jeho krve (spolupodílnictví na ziscích i veřejné moci), tedy pod onou ideou rovnosti životních šancí pro všechny, kterou jsme svou vlastní hloupostí prohráli v Listopadu 1989. Možná, že se tak přes feudalismus znovu dostaneme do občinové společnosti bezpodílového společného vlastnictví, tentokrát samosprávně spravovaného, dál pak do matriarchátu (neboť ženy nejsou takovými agresory jako muži) nebo tlup založených na skupinovém sexu a v kosmických lodích (nikoliv ovšem s k*****i typu Pussy Riot) vyrážejících do vesmíru. Všechno je možné, neboť historie se čas od času jakoby překvapivě opakuje, tudiž vrací k původnímu, ovšem na Marxově stoupající vývojové spirále. Tedy i cesta k novému socialismu vyššího vývojového stupně a tím (jak jinak) opět ke komunismu.