(rozšížená verze článku otištěného v Haló novinách)
…se lidi začnou mezi sebou prát“,zpívával kdysi Jiří Suchý a odmítal válku. Dnes bychom si měli tuhle semaforskou písničku připomenout dříve, než bude pozdě.
Kromě brutálního terorismu je patrně nejzávažnějším současným evropským problémem problém přívalu uprchlíků do Evropy, a to uprchlíků z kulturně značně odlišných oblastí,citlivých vůči vlivu militantního islamismu. a jeho otevřeně deklarované ambicí vnutit svou kulturu, náboženství hodnoty i formy společenského života všem nemuslimům a ovládnout svět. V médiích oficiálních i neoficiálních už bylo sneseno mnoho různě pravdivých a kvalitních informací o nebezpečí plynoucím z vlivu islámu na uprchlíky, až po stále otevřeněji hlásané podezření, že „uprchlíci“ (údajně samí mladí muži)
jsou jen šikovně zamaskovaní předbojovníci „Alláhova vojska“ pověření terorem a přípravou příchodu hlavních sil.Nebudu tedy nosit dříví do lesa a soustředím se na jiný aspekt rýsujícího se konfliktu – na reagování našich občanů, včetně členů a funkcionářů KSČM.
Nevyčítám širokým vrstvám našich občanů manipulovaných oficiální ideologií jejich strach z budoucnosti po narušení integrity „českého písečku“ – strach, ze kterého politikové vytloukají krátkodobý politický kapitál, jak to nejnověji učinil prezident Zeman. Sám tento podvědomý (ale i vědomý, podložený znalostmi) strach pociťuji rovněž. Neuklidnila mne ani snaha našich předních islamologů dokázat, že islám není totéž co islamismus,že ne každý muslim je vraždící terorista, tak jako křesťanství není totožné s jeho temnými starozákonními a inkvizičními stránkami a každý křesťan není ani středověký, ani současný, bushovský křižák.Naši islamologové a také představitelé české muslimské obce se především snažili vyvrátit tvrzení stoupenců pravicově konzervativního amerického profesora Huntingtona o tom, že samotný islám jako myšlení má v sobě zakódovanou krutost, zaostalost a násilí v míře neslučitelné s všelidskými hodnotami a hodnotami moderního člověka zvláště. Měli jistě pravdu, když hovořili o tom, že islám není totožný s islamismem, že islám je daleko členitejší ideologie a kultura a že i křesťanství mělo a má své temjé fundamentalistické stránky a křižáky – a nejen ty středověké, ale i ty vládnoucí za George Bushe v Bílém domě.
Ovšem – klasikové marxismu se nemýlili, když analyzovali ideologické funkce náboženství, skutečnost, že když to potřebuje vládnoucí reakční třída, je schopna zdeformovat jakékoli učení, oživit ty nejukrutnější přízraky z dávné minulosti, jako je např. právo šaria, a s úspěchem je použít ve zcela jiné historické realitě k rozeštvání pracujících a neprivilegovaných lidí či ke svému kšeftu, zbrojení,dobývání trhů apod…
Naši jinak kvalifikovaní islamologové, kteří se z obavy ze ztráty grantů musí okázale od marxismu distancovat, ovšem nedokázali či nesměli vzít v úvahu,že islámský fundamentalismus už není ideologií a nástrojem kmenových polo - či zcela feudálních elit raně středověkých arabských, berberských a turkických kočovných pospolitostí. V dnešnm světě už není ani slibným nástrojem protikoloniálního a protiimperialistického boje, jakým se zdál být v éře Násira a Sukarna. V éře globalismu se stal naopak nástrojem ještě velmi málo prozkoumaných,moderních globálních elit muslimského světa, pochopitelně kapitalistického typu. Tyto elity byly svými patrony z USA či západní Evropy využívány, ale drženy zpátky, takže se nuceně opozdily při formování globálních kapitálových vazeb a snaží se to dohnat za každou cenu. Neútočí jen proti západu, ale i proti Rusku, Číně, Indii a kdo ví, čeho se ještě dočkáme.
Zdánlivě zastaralé a antihumánní prvky ideologie i mocenské praxe středověkého islámu ztělesněné např. v šari´i vytáhl a vytahuje proto, že mohou rozpoutat vášně u řadových muslimů pociťujících dlouholeté dopady kapitalismu. Ty zejména mladým mužům ze středních vrstev neposkytují možnost důstojného života a uplatnění podle zásad dané společnosti, což pociťují jako křivdu páchanou lidmi ze západu bez rozdílu na vyvoleném lidu Alláhově a Prorokově. Co lepšího by si mohly vládnoucí elity v muslimských zemích, ale i v samotných západních zemích, hlavně v USA, přát než rozpoutání iracionální nenávisti a vzájemné pomsty za křivdy, které spáchal kapitalismus na obou stranách, nikoli Američané, Rusové,Chanové nebo opět muslimové jako takoví. A, jak ukazuje hysterie proti uprchlíkům rozpoutávaná v médiích a zejména na internetu i u nás v Česku, troufám si vyslovit určitou obavu (rád bych se mýlil). Myslím si totiž že i mezi členy a sympatizanty KSČM hltajícími nejhrůznější poplašné zvěsti o uprchlících a tleskajícími každému, kdo odmítne multikulturální soužití, by se za určitých okolností našlo víc než dost těch, kteří by jako odvetu za „řádění uprchlíků“ vytáhli se mstít na muslimech jako takových a zejména těch nejchudších, nejbídnějších a nejsnáze manipulovatelných - z černé Afriky.
Mne osobně přímo šokovala píseň „Mešita“ v podání jakési pro mne nezajímavé skupiny a zpěváka, při poslechu které by i Josef Goebbels propadl bledé závisti. Tato písnička sice operuje s reálnými hrozbami a může tak velmi přispět k vyhecování primitivů, aby „vyrazili na muslimské negry“ a naházeli je zpátky do moře nebo vrátili do hladu. Jistě konvenuje mnoha nezralým posluchačům skupiny. Co však lidem není s to sdělit, protože to její autoři a interpreti zřejmě netuší,je, že za tuto situaci, kdy jedni prchají před bezprostředním ohrožením a druzí se snaží neupadnout do bídy a chaosu nenese odpovědnost nějaká od přírody zvrhlá přirozenost jiných ras a etnik či nějakého náboženství, ale naprosto obyčejný kapitalismus jako systém.
Mockrát jsem v různých svých textech (totéž Franta Neužil) připomínal Leninem explicitně vyloženou a již před ním objevenou sociologickou zákonitost. Neškodí to znovu podrobně zopakovat. Rozdělení lidstva starou dělbou práce na duševní a řídící pracovníky na jedné straně a ty ostatní na straně druhé se rychle projevilo i v rozštěpení na vlastníky (resp. velké vlastníky) výrobních prostředků a vykořisťované nevlastníky pracující většinou fyzicky a bez podílu na řízení. I přes další bouřlivý rozvoj výrobních sil, vzdělanosti, vědy a civilizace vůbec, ovšem při trvání staré dělby práce, nepřestalo původní rozdělení znásobené vlastnickými rozdíly a z toho vyplývajícími protichůdnými třídními zájmy formovat a limitovat společenské vědomí a tímto vědomím zprostředkované jednání lidí v makrospolečenském měřítku (to znamená ve staticky evidovaném měřítku, kdy sice je velký rozptyl v individuálním myšlení a jednání, přesto však nakonec třeba 60% příslušníků určité třídy myslí a jedná velmi podobně a lze s tímto faktem kalkulovat a využít ho v politickém střetnutí,cílevědomou činností nástrojů určitých tříd.) Široké lidové masy, dne už zahrnující i mnoho relativně kvalifikovaných a vzdělaných,duševních pracovníků jsou limitovány ve své schopnosti porozumět společenským procesům a uvědomit si své zájmy a cesty k jejich realizaci hned dvojím způsobem.
Za prvé – vědecké poznání je vysoce kvalifikovaná činnost, kterou nelze dělat nějak na okraji, jako časově velmi omezeného koníčka vedle zcela jiné činnosti pro obživu. Společnost pro ní musí vyčlenit specifickou skupinu „profesionálů“. Při vysoké specializaci navíc nemůže bez problémů profesionální vědec určité skupiny oborů nahradit profesionála z odlišné skupiny oborů. Specifickou skupinou vědeckých badatelů jsou společenskovědní badatelé a ani je nemůže jen tak nahradit např. chemik či technolog (příslušníci těchto oborů i široké vrstvy nevědců to ovšem nechtějí uznat a společenskovědním badatelům do bádání fušují způsobem, jaký by si nikdy nedovolili např. vůči astrofyzikovi či lékařskému vědci).
Mají k tomu ovšem i určité oprávnění, protože více než čistě odborná, poznávací stránka společenskovědní poznání ovlivńují „sobecké“ zájmy tříd v podobě ideologie těchto tříd< kterou „učení lokajové“ pro třídy zušlechťují a kultivují. Je to dáno již tím, že na rozdíl od přírodních či technických věd, které mohou přinést zisk, jsou společenské vědy pro společnost určitý luxus, financovaný z produktivní výroby, kterou ovšem mají pod kontrolou vlastníci. Čí chleba jíš, toho píseň budeš dříve či později zpívat nebo nebudeš zpívat vůbec. Tak či tak, korektivem „netřídního“, „nepolitického“ poznání je praxe (špatně formulovaný přírodní zákon se projeví takřka okamžitě) a ideologické manévry kolem něj vezmou za své. Společenskovědní zákonitost se však bohužel potvrzuje v dlouhodobém měřítku,m přesahujícím život nejen objevitele , ale třeba i řady generací, takže reakční ideologie může jeho pravdivému poznání a akceptování dlouho bránit. (viz např. de facto směšný boj amerického kreacionismu proti podstatě evoluční teorie, který si stále ještě získává nemalou podporu v širších vrstvách v některých zemích, nebo tvrdošíjnost stalinismu, který nechce uznat zákonitost a systémovost pádu prvního pokusu o socialismus – protosocialismu a stále ji bagatelizuje odvoláním na subjektivní příčiny a nahodilosti) Tyto poznatky jsou uznány až tehdy, když se ve společnosti objeví třída, která má na jejich poznání a využití konec konců materiální zájem a ještě si ho dokáže pomocí praktických zkušeností uvědomit. Klasikové dokazují, že to vědomí, se kterým může v běžném životě člověk - neodborník ve společenském poznání, kterého nevtahuje pokroková třída do určitých praktických aktivit který se může opírat jen o běžné každodenní zkušenosti své i lidí kolem prostě není s to proniknout k podstatě společenských zákonitostí působících v makroměřítku. Vnímá jen povrch, jevové formy, nedovede správně zobecňovat.
Např. v běžném životě ví, že nemůže sahat na zem spadlý drát, že poznání přírodní zákonitost (tok elektrického proudu) je pravdivé poznání a považoval by za blázna toho, kdo by mu hlásal, že každý má svou pravdu a že jeho pravda je, že se nic nestane. Mnoho lidí ovlivněných buržoasní ideologií, které se uznání čehokoli za pravdu, nehodí, se bude do krve hádat s každým, kdo možnost pravdivého poznání uznává. Argument, že dotyčný odpůrce možnosti pravdivého či pravdivějšího poznání vlastně jen slouží panstvu, kterému se nehodí přijmout pravdivé poznání o směru společenského vývoje, ani nezavadí o uši či mozkové závity zmíněného odpůrce objektivní a poznatelné pravdy.
Vědecky řečeno, klasikové objevili, že tzv.běžné, každodenní, zkušenostní či emoční vědomí, zdravý selský rozum (to jsou rovnocenné pojmy) není schopen hluboce pravdivého poznání a je tudíž v podstatě bezbranný vůči nepravdivé, vládnoucí třídě, která ho zákonitě ovládne. Naproti tomu je imunní proti pravdivé ideologii dělnické třídy – podle Marxe jediné třídy, jejíž sobecký zájem na vlastním osvobození a rozvoji nelze realizovat bez osvobození všech ostatních – především překonání soukromého vykořisťovatelského vlastnictví a perspektivně i staré společenské dělby práce, třídně diferencované společnosti jako takové. Z této imunity vůči pravdivému poznání ve formě ideologie dělnické třídy se nemůže tato třída a jí blízké skupiny osvobodit ani na základě pouhých zkušeností z boje za výhodnější prodej své pracovní síly ve formě odborářské aktivity čili „trade-unionismu“doprovázeného některými variantami buržoasní ideologie –zejména sociáldemokratismem, křesťanským reformismem nebo i sociálfašismem (korporativismus apod.).
Znamená to tedy, že není žádná šance jak dostat pravdivé poznání a přesvědčení podle něj jednat v masovém měřítku do neprivilegovaných vrstev? Ale ano – dlouhodobě primární je tlak z výroby, jejíž vývoj si vynucuje probuzení zúčastněných tříd (vyšší zisk z kapitalistického způsobu výroby v továrně ve srovnání s nevolnickým velkostatkem nakonec vedl k zrušení nevolnictví a dalších feudálních přežitků a problémy současného kapitalismu budou působit stejně).Současně a v krátkodobějším měřítku však na vědomí celých tříd může působit praktická zkušenost z určitého druhu aktivit, kterou jim mohou zprostředkovat určité organizace těmito třídami ovládané. Lenin se domníval, že takto mohou účinkovat jedině politické zkušenosti – zkušenosti z takových aktivit, kde nekde jen o zájmy nějaké profese či podniku, ale celé třídy (především boj za uchopení politické moci). Zkušenost z prvního pokusu o socialismus – protosocialismus však ukázala že tato zkušenost z politického boje nestačí k překonání vlivu buržoasní ideologie. Proč však mají problémy s přijetím pravdivé ideologie a formováním postoje a odhodlání jednat podle ní jen neprivilegovaní, zejména dělnická třída,a proč svou nepravdivou, ale kapitalismu pomáhající ideologii přijímá bez problémů a masově buržoasie a s ní spojené vrstvy? Co má buržoasie navíc a co dělnické třídě chybí?Odpověď je nabíledni – zkušenost z každodenního jednání v souladu se svým zájmem – z vlastnické a vykořisťovatelské aktivity své i svého okolí – tj. z honby za vyšší mírou zisku a konkurenčního boje, samozřejmě i z potlačování odporu vykořisťovaných.Kapitalista se své sociální roli a jí odpovídajícímu myšlení učí od malička a celý život- to,že se jí část kapitalistů nenaučí dobře a přecházejí do řad či služeb jiné třídy (Engels,Krasin), na věci nic nemění. Tyto zkušenosti mají u jednotlivých příslušníků buržoasie a jejích služebných vrstev různou podobu a intenzitu, podstatnou část třídy však ovlivňují a formují a tato část pak ovlivňuje i zatím stále ještě většinu neprivilegovaných. Naproti tomu dělnické třídě v klasické, ale i v moderní podobě tato zkušenost, ve které by si uvědomovala své zájmy a jejich protichůdnost vůči zájmům buržoasie,chybí. V Marxově smyslu nemá nic než své okovy,nemá čas a vybavení, aby analyzovala jejich podstatu a cesty překonání (to za ní musí dělat její inteligence a aparát) a je jí vtloukáno do hlavy, že to prostě jinak nejde. Na základě Marxova učení a pod tlakem kapitalismu její část uvěřila, že to jde a provedla protosocialistickou revoluci. A protože k tomu nebyla vybavena musela se podřídit svému aparátu, který si ji osedlal a nastolil vlastní diktaturu. Teď její nejvyspělejší složky nevěří už ničemu a jsou na nejlepší cestě podlehnout fašismu, xenofobii, rasismu nebo alespoň malichernému čecháčkovství ve vztahu k rámcově objektivně nutným migračním procesům, jen ne své vlastní ideologii (která ovšem není totožná s předcházející ideologií řídícího aparátu – což ovšem dělnická třída a neprivilegovaní nejsou s to odlišit).
A především – jak integrovat do objektivně podmíněného života neprivilegovaných chybějící vlastnickou „sobeckou“ a sjednocující zkušenost? Prolamuje se sice hranice mezi fyzickou a duševní prací početné skupiny vykořisťovaných nevlastníků už nejsou odděleny od duševní a tvořivé práce- s řídící a řízenou prací už to tak pozitivní není a případný podíl na odborném řízení není ještě podílem na vlastnické aktivitě. Tu stále obstarává buržoasie sama, případně manažeři specializující se na vlastnickou stránku řízení ve prospěch buržoasie – jak napsal Marx, „důstojníci a poddůstojníci kapitálu“.
Ale k čemu je tento obsáhlý výklad, který se na první pohled otázky migrantů vůbec netýká? Bohužel jen na první pohled – objasňuje totiž, jakou paseku může tak objektivně nevyhnutelný a dokonce progresivní jev, jakým je rozpad dosavadních státně organizovaných pospolitostí založených většinou na etnickém základě způsobit už jen je-li vysvětlován buržoasní ideologií, podporovanou ještě navíc stalinismem, když nenaráží na účinný odpor hnutí neprivilegovaných vyzbrojené skutečnou ideologií neprivilegovaných.
Nemůžeme zde vykládat celý marxismus a nutné souvislosti migrace. Musíme se proto spokojit konstatováním, že marxistická teorie vidí jako určující základ různých typů etnických pospolitostí (rodu a kmene, antické polis, populace vznikající v despotické říši tzv. asijksého výrobního způsobu (nejde jen o Asii, včetně ranných islámských států, ale i o Egypt, indiánské říše Inků,Toltéků,Olméků,Aztéků, africké říše aj., feudální národnosti) různé typy ekonomiky a ekonomických spojení. Teprve kapitalismus přináší tak intenzivní spojení, že na něm vyrůstá moderní národ, který odpovídá i protosocialistické společnosti, ovšem kapitalismus už v sobě obsahuje tendenci k prolomení ekonomické uzavřenosti pospolitostí (zajišťovaných politicky státem národního či vícenárodního typu) a k formování celoplanetární pospolitosti. Pro vyšší etapu komunistické formace-komunismus je celoplanetární pospolitost optimální arénou. Již v Manifestu klasikové předpokládají, že buržoasie v honbě za ziskem odbourá všechny zastaralé překážky, včetně hranic,cel atd.,což po ní dělnická třída převezme. Důvody tohoto procesu jsou jasné – mají-li růst výrobní síly tak, aby stačily v té či oné míře pokrýt potřeby rozrůstající se společnosti na planetě, musí se na tom svými nejlepšími silami a talenty co nejbezprostředněji podílet skutečně celá planetární pospolitost. A má-li si, podle formulace klasiků v Německé ideologii, celé výrobní síly podřídit každý jedinec jako rovnoprávný vlastník, nemohou tomu bránit omezené překážky národních hranic. Velký kapitál už dávno po této cestě jde. Globální ekonomika, globální trh zboží, služeb, informací,vědy a kultury, vzdělání apod. nemůže vynechat globální trh pracovní síly, té špičkové i té nejposlednější a nejvíce dehonestující, kterou i nekvalifikovaní dělníci na západě odmítají vykonávat. Celý proces je ještě jen na začátku a brzdí ho výrazně obrovské politické,sociální, kulturní i náboženské rozdíly,které sice měly objektivní geografické, historické aj základy, které ale výrazně prohloubil kapitalismus. I tyto rozdíly se však pod tlakem glajchšaltující moderní ekonomiky prolamují. Např. mezinárodní pohyby programátorů (včetně indických, rumunských aj.) a vědců to jasně ukazují, ale proces probíhá i ve sféře maloobchodu (Vietnamci), zemědělství a v naší zemí je známe i z těžkého i lehkého průmyslu. Pád protosocialismu a vzrostlá nezaměstnanost ho ještě urychlily. Marxisticky orientované hnutí, ale i všichni reálně uvažující lidé proto měli dávno očekávat a odmítat všechny obhájce uzavřenosti „národního písečku“ Zličanů,Dúdlebú, Lučanů,Pšovanů, ale nakonec i Moravanů se také nikdo neptal, jestli chtějí či nechtějí být nejprve příslušníky raně feudální české národnosti a jejich potomci pak genetickým základem moderního českého národa, který se dnes zřejmě bude doplńovat z Ukrajinců a Vietnamců..
Kapitalismus však dokázal a dokáže dehumanizovat a proti lidstvu postavit cokoli, včetně procesu migrace. Místo pozvolné a přirozené migrace práceschopných, i když kulturně odlišných lidí, jejíž důsledky by bylo možno regulovat a ovlivňovat a která by neprobíhala pod hrozbou ohrožení života migrujících v jejich zemi, přišlo to, co sledujeme a co Evropu přímo vyděsilo a co přes výbuch různých spikleneckých teorií není adekvátně poznáno a zdokumentováno. Podle jedné interpretace jde o živelný, podle jiné přesně o organizovaný příliv lidí v zájmu něčí strategie (nejspíše americké, event. izraelské nebo islámského státu). A především – v šokujícím rozsahu.
Ideologie buržoasie (nejen americké!!!) tohoto jev u využívá a manipuluje vědomí občanů dvěma způsoby
V jedné interpretaci podporované hlavně oficiální americkou propagandou a americkou politikou ovlivňovanými silami v EU (viz kancléřka Merkelová) jde o proces živelný v tom smyslu, že vyplynul z autonomních politicko-vojenských procesů v islámském světě, na kterém se jako vždy přiživuje i kriminální podsvětí. Přicházejí nevinné oběti, možná jsou mezi nimi vpašováni i islamisté, ale většinou jde o nevinné lidi, ženy, děti ohrožené přímo na životě, kterým je potřeba poskytnout maximální humanitární pomoc.Vedlejší důsledky se zvládnou.Příchozí budou hostitelský zemím přínosní vzhledem k jejich nedostatečné populaci, potřeba mladých migrantů je už dlouho pociťována.
Druhá forma buržoasně ideologické interpretace z nacionalistických a proruských pozic, podporovaná stalinismem, však říká něco jiného. Jde o záměrně vyprovokovaný proces, plánovaný po prvním záměrném procesu – rozbití stabilních arabských států. Jde o jakýsi útok USA na Evropu s podporou s Američany kolaborující elitou EU, jehož důsledkem bude konec nepřirozené evropské integrace. Je třeba se vrátit k suverenitě národních států a jejich měnové politiky. Příchozí jsou – verze a) hlavně mladí islámští bojovníci bez rodin,ostatní jsou jen vata, 2) hlavně deklasované síly, které mají peníze z kriminální činnosti či parazitního kšeftování, kteří nejsou zvyklí pracovat a ženou se jen za vidinou sociálních dávek. Skutečně nevinných obětí je minimum. Tak či tak jde o nezaměstnatelné pracovní síly a jako takoví jsou pro evropské státy nejen nepřínosní, ale dokonce nebezpeční. Nejlepší řešení je vrátit utečence domů.Občané evropských států se musí organizovat, bránit se přívalu, ozbrojit se a hájit své domovy a pořádek, omezit na minimum nezasloužené dávky, dokázat svou potřebnost naučením se jazyku a převzetím kultury hostitelských států a národů. Uprchlíci nesmí dostat víc, než dostávají občané. Nejsou přizpůsobiví, což dokazuje velké množství střetů a srážek, ke kterým dochází. Kde jich je více, je rozvrat. Hrozí násilí vůči ženám a dětem, toto násilí dominuje i v uprchlických táborech. Vstřícné vlády zrazují národ.
Stoupenci levice podléhají některé z těchto subideologií, třeba i jen v zmírněné formě, ale volání „Ať jdou domů“ působí velmi silně.Ve stanoviscích levicových stran, zejména komunistických se misí prvky uznání nutnosti respektování lidských práv uprchlíků a solidární pomoci s prvky nacionalistického izolacionismu až zápecnictví, snad nejrozumnější je požadavek řešit problémy uprchlíků již v jejich vlastech větší pomocí,dále identifikace správného viníka-kapitalismu. Příliš silně nezaznívá volání po společném třídním boji proti kapitalismu (samozřejmě bez teroru). Tak či tak, levice se jako nositel samostatného, všeobecně vnímaného postoje a politiky nejeví a zůstává v závěsu za „lidskoprávní“ variantou buržoasní ideologie a politiky.
K ještě většímu „zmatení jazyků“ přispívá fakt, že řada lidí orientovaných v sociální oblasti levicově a razantních odpůrců americké agresivní politiky se omylem, leckdy za pomoci stalinismu, „oblékli do falešné zbroje“ podpory a obdivu proruského nacionalismu nadšeně podporujícího putinovskou politiku ve službách ruské větve globálního kapitálu a imperialismu. I tato skupina se dostává do nebezpečné blízkosti hnědé ideologie a politiky.
Můžeme si tedy jen nechat zdát o razantní výzvě levice k občanské veřejnosti, aby se postavila na odpor imperialismu jakéhokoliv druhu a jako svého nepřítele vnímala především kapitalismus a jeho honbu za ziskem a tomu podřízené agresivní vojensko-politické cíle.Přirozeně si můžeme jen nechat zdát o účinném tlaku na struktury globálního kapitálu a velmoci, aby účinnou pomocí řešily problémy tam, kde vznikly, v zaostalých či rozvrácených zemích - a to – to jest na úkor zisků globálního kapitálu a místních elit,aby byli zbaveni moci a potrestáni váleční štváči, kteří rozvrací jednu zemi za druhou..
Nemůžeme se proto divit, že vědomí přistěhovalců se nebude v dohledné době moci vymknout z vlivu islamismu jakožto ideologie muslimské složky globálního kapitálu a tím bude jen nahrávat nacionalisticko-fašistickým silám mezi občany hostitelských zemí. Vlády těchto zemí budou mít kanál, kudy budou moci „vypouštět páru“ nespokojených občanů a přes který budou mobilizovat extrémně pravicové síly jako zálohu proti možné sociáklní radikalizaci a bič na socialistické a komunistické (pokud takové ještě bude a zbaví se stalinismu i oportunního přizpůsobování) hnutí. Buržoasní manipulátoři si však zřejmě neuvědomují, jak složitý a náročný a také drahý a zisků druhořadých nárdních elit se dotýkající tento proces bude a sami sobě kopou hrob. Možná ho kopou celým bývalým národním státům, které mohou být neřešitelným konfliktem migranti-původné obyvatelé totálně rozvráceny. Bez podrobné sociologické a socio-ekonomické analýzy struktury migrantů lze ovšem těžko prognózovat.
Bez takovéto analýzy se lze ovšem těžko vyjádřit k jiné teorii – k názoru, ž svolnost elit vůči migraci je dána i snahou získat levnou pracovní sílu a celkově tak srazit hodně dolů hodnotu pracovní síly všech zaměstnanců. Vzhledem k zákonu klesající míry zisku zní tato teorie logicky a dokonce marxisticky, ovšem – jen za jistých podmínek.Musí jít o ekonomiku či ekonomiky, která buď ještě předpokládají vysoký podíl jednoduché práce,což se ve vyspělých evropských zemích a USA příliš nepředpokládá, nebo jestli jsou mezi migranty tak kvalifikovaní pracovníci, kteří mohou být nasazeni do zcela nového druhu počítačových, vědeckých, lékařských atd. profesí.,tedy snížit hodnotu pracovní síly kognitariátu – to by byla pro kapitál v této etapě vskutku účinná pomoc. Kde by však evropské a americké kapitálové kruhy měly jistotu, že tito pracovníci nebudou prostřednictvím islamistů sloužit jejich konkurentům,např. předáváním vědeckých informací? Jak by tomu chtěly zabránit?Prozatím se migranti ve svém jádru jeví spíše jako masa těžko zaměstnatelná, bez motivace pracovat, s tendencí k parazitnímu způsobu života, který nebudou pokrývat kapitalisté ze svých zisků,ale stát přerozdělující části mezd námezdních zaměstnanců a zisků drobných podnikatelů. Je rovněž nesporné, že druhořadé „národní“ skupiny buržoasie se nevzdají svého kořistění z takto přerozdělených zdrojů a státní pomoc migrantům bude pro ně dalším kšeftem.
Za této situace vzbuzuje uvažování o dalším vývoji společenského vědomí ty nejčernější myšlenky.
A v této situaci mám jako člen KSČM ještě navíc velmi neblahý subjektivní pocit, totiž že nejen občané z neprivilegovaných vrstev, jejichž zájmy chce hájit KSČM, ale i samotní členové strany nedostávají od funkcionářského i odborného aktivu KSČM ty odpovědi,které by potřebovali a které by je vymaňovaly z nadvlády buržoasních manipulací. Kromě problému uprchlíků, není stranický aktiv schopen vysvětlit občanům i svým členům klasiky marxismu objevenou tendenci k zániku národů a vytváření jednotné globální pospolitosti. Pokoušet se zastavit tento proces by bylo stejně pošetilé a marné,jako obracení vodního toku. Nahrazení národních trhů, které stvořily moderní národy,globálním trhem,který národům vezme půdu pod nohama a stvoří globální multikulturní společnost lze označit za „železný“ zákon. Nelze ho zastavit. Lze ho jen zbavit negativní kapitalistické formy a dát mu formu socialistickou, demokratickou a samosprávnou. V tomto smyslu, jak jsme již uvedli, hovoří už Manifest komunistické strany a celá řada dalších prací, zejména V.I.Lenina. Při poslechu některých vyjádření funkcionářů i odborníků KSČM uchvácených nacionalismem a xenofobií a obdivně zírajících na obraz cara Putina, jasné slunéčko, mne přepadá nutkavá pochybnost, zdali se vůbec někdy měli možnost, příp. i chuť se s uvedeným marxistickým pojetím seznámit.