Sdělení administrace: Slíbili jsme čtenářům reakci na obsáhlý článek M.Tejkla, který je komparací jeho názorů. Teklovu komparaci překládáme do rubriky Odborné články,publikace a na tomto místě uveřejňujeme reakci Josefa Hellera.
Miroslav Tejkl – můj dlouholetý teoretický „sparring partner“ (jak se snad říká v boxu tomu, kdo je trénovacím partnerem boxera) – nám představil svou komplikovanou koncepci. Abych se vyjádřil přesněji – komplikovanou a těžko uchopitelnou z pozic marxisty, který se natolik sžil s marxistickou metodologií, že jen těžko dokáže z té své kůže vyskočit a zvažovat podle jiných pravidel a jiné logiky,s jinými nebo jinak chápanými pojmy. Odkrýt tuto logiku mi dalo zatracenou práci – ovšem potom už bylo snadné pořídit k tomu marxistickou kritiku, a to ostrou. Obecně však musím Mirkovi poděkovat, polemika s jeho pojetím mi dala víc, než polemika s mnohými, kteří se považují za marxisty a jsou vedle (jedni směrem ke stalinismu, jiní směrem k post či neomarxismu – tedy k k ideologii v podstatě buržoasní).
Takže – jděme na to – je řada dílčích problémů, kde by se dalo Tejklovou koncepcí polemizovat, ale soustřeďme se na hlavní tah :
Tejklova teorie může vyvolávat představu, že v otázkách hodnoty je substanční – tj., že výrobu hodnot vidí jako náhradu nějaké fyzické substance, ale není to tak. Vidí ekonomiku jako dvojaký proces, kteréžto vidění se příliš neliší od Marxova rozlišování výrobních sil a výrobních vztahů a taky konkrétní a abstraktní práce. Na jedné straně se vyrábí konkrétní výrobky a služby ( marxisticky užitné hodnoty /UH/ a to i v podobě nadproduktu – tedy většího množství UH, energie v nich obsažené, , než bylo to před výrobním procesem – tento produkt a nadprodukt vyrábí výrobce). Na druhé straně je tu hodnototvorný proces. Tento proces částečně (ne vždy) vyžaduje reprodukci – čili ekvivalentní náhradu určité hodnoty jakožto dluhu vzniklého spotřebou – ať už motivovanou uspokojováním potřeb (tedy zřejmě jde o spotřebu spotřebních předmětů služeb osobní potřeby – nikoli služeb opravy strojů v továrně!!!) nebo o motivaci výnosem (čili zřejmě o výrobní spotřebu – kapitalista tedy má zřejmě dvojí motivaci ). Hodnotu (i nadhodnotu) tedy vlastně tvoří spotřebitel vytvářející poptávku. Její velikost je dána tempem a intenzitou odběru – tedy spotřeby. Hodnotu a nadhodnotu, na rozdíl produktu a nadproduktu, tvoří spotřebitel jedině v podmínkách „výroby pro druhé“ – tedy tržní směny. Nevzniká při samozásobitelském naturálním hospodářství – což je shodné s marxismem.Takže – hodnota rovná se reprodukční dluh – to, co se spotřebovalo a musí být nahrazeno. Ekonomikou tedy vlastně hýbe ta potřeba nahrazovat reprodukční dluh – hodnotu. Rostoucí obsluha reprodukčního dluhu podle Tejkla vyžaduje co největší zadlužování – což si vykládám jako potřebu neustále se točící spotřeby, i za cenu úvěru a fiktivního kapitálu (marxisticky řečeno).
Poněkud mne mate Tejklovo tvrzení o věčnosti reprodukčního dluhu – když ho jednoznačně spojil až s tržní společností, poněkud překvapuje zejména to, že ho najednou naturalizuje a bere biologicky –jako nahrazování spotřebované životní energie, a to nejen lidí, ale i zvířat (celkem chápu, proč v jeho pojetí nevzniká u přírodních procesů, jako je vzduch, voda,půda atd.) Ale snad myslí až na tržní společnost, kde je třeba kupovat spotřební předměty i krmení pro zvířata. U strojů je to jasné.
Moc jasná není ani Tejklova „reprodukční mezera“. Jasná by byla amortizace fixního kapitálu a reprodukce až v dalších kolech,. Ale pro autora je zřejmě klíčové to, že některé použité výrobní prostředky nějakou hodnotovou náhradu nevyžadují – samoobnova půdy a přírodních zdrojů, ale zejména to, co taky nazýváš znalostním dědictvím, které se při užívání neztrácí a dokonce se zvětšuje (lehká nejistota – protože to znalostní dědictví je přece určitý vklad – náklad, i když třeba nikoli náklad jednotlivého kapitalisty, ale společnosti). To pak výrazně zvětšuje nadprodukt, naturální přebytek.
Něco jiného je ale nadhodnota – i při rostoucím naturálním přebytku nemusí podle Tejkla nadhodnota vůbec vznikat. Marxistické pojetí s tu zřejmě shoduje s Tejkalovým v tom, že nadprodukt a nadhodnota není totéž. Zatímco nadprodukt je pojem, který se týká užitné hodnoty, fyzikální existence, nadhodnota je naopak produkt určité společenské organizace, určité pravidlo, které se na určitém stupni ekonomického vývoje utváří a vžívá. Marxismus ovšem tento rozdíl chápe důsledněji, v Tejkalově pojetí pořád vystrkuje růžky pohyb určité substance.
Takže nadhodnota je u Tejkla vlastně něco, co se v průběhu reprodukčního procesu nenahrazuje – buď jde o na člověku nezávislou samoreprodukcí jako u půdy či vzduchu (což už ovšem dnes moc neplatí – člověk bude víc a víc nucen vlastními úsilím reprodukovat i to, co dříve dělala příroda samočinně!!!) nebo o působení těch složek pracovní síly, které se nemusí obnovovat každodenní konsumací spotřebních předmětů (potravin šatstva, topení vůbec tepelné ochrany člověka v jeho obydlí, přesunováním, zdravotní péči a dnes dost i psychologickým reprodukováním lidské schopnosti pracovat přes kulturu, sport, rekreaci, služby holičem, kněze a psychiatra,prostitutky atd. – a taky náklady na produkci života plozením a výchovou dětí) Neztrácejí se při výrobě a nakonec se zkušeností ještě zvětšují.
A tady mne obzvláště zaujala následující Tejklova formulace:
„Na rozdíl od klasické koncepce zde vzniká „nadhodnota“ nikoli jako přebytek hodnoty, ale jako srážka z hodnoty. Neboli jako reprodukční mezera. A tato srážka z hodnoty je „záporem záporu“ – hodnotovým ekvivalentem naturálního přebytku, nadproduktu v procesu ekonomické reprodukce …“
Přitom jsem si uvědomil, že vlastně mezi námi není až zase tak velký rozdíl:
Já (stejně jako Marx) hodnotu vidím nikoli jako nějakou substanci, ale jak prostou „dohodu“ mezi jednajícími společenskými vlastnickými či nevlastnickými subjekty o tom, jaké nálepky budou přilepeny na různá množství UH. A Tejkl nálepku nadhodnoty vlastně přilepuje podobně jako já na určitý přebytek užitných hodnot, jen se lišíme, co kdo pod čím chápe.
Jenomže už tady se objevuje riziko upadnutí do buržoasně ideologické pasti, která se projevuje v pasáži o pracovní síle a její hodnotě. Marx (a my s Františkem Neužilem) tu společenskou dohodu vidíme v tom, že si kapitalisté vynutí takové hodnotové nálepkování, které jim prostě automaticky zajistí určitý příděl užitných hodnot vzniklých v pracovním procesu jako vlastnické privilegium – de facto - podle Tvojí oblíbené argumentace – jako jakousi rentu z vlastnictví. Pozemková renta z úrodnosti atd. a mimořádný zisk z vlastnictví vodopádu kdysi a vědeckého objevu kognitáře dnes – to je ještě něco navíc – jakási renta z mimořádného vlastnictví mimo standard. A samozřejmě – s tím, jak kapitalista automaticky dostává tu rentu z vlastnictví, tak automaticky upadá ho trapné a antihumánní role zhodnocovatele kapitálu – tj. toho, kdo tu získanou nadhodnotu musí neustále do něčeho vrážet , aby dostával další a v jejím rámci i svou obživu. To si musí zajišťovat činnostmi, které sice nejsou prací a jsou pohodlnější než většina forem práce ve výrobě i jinde (obchodní zaměstnanec, účetní, vrátný, bankovní úředník), ale taky musí být vykonány – může ovšem tuto svoji funkci přenechat manažerovi. Marxovo pojetí tedy jasně a čistě odkrývá za hodnotami a nadhodnotami vlastnické či nevlastnické role tříd fixované určitým přídělem UH (SP i VP), který determinuje neustálý koloběh.
V Tejklově pojetí je to jinak. Do věci se pletou určité prvky substančnosti, které ji zamlžují a rozplizávají. Vnáší do procesu jako dominantní princip náhrady něčeho (u Marxe je to jen udržování rolí pomoci přídělu věcí). Celý proces přenáší do oblasti náhrady fyzikální substance a odděluje jej od bezprostředních vztahů a činností projevujících se ve výrobě na bazi práce části společnosti. Takže nadhodnotu spoluvytvářejí věci a znalosti oddělené od svých nositelů a legitimizuje se privilegovaný a diferencovaný příděl UH tím, že značná část nového produktu je chápána hodnotově jako renta za něco, co dělník získal bez svého přičinění od kapitalisty i od společnosti a co si kapitalista musí pronajímat jako např. půdu., má-li plnit svoji ekonomickou roli. Za to ovšem dostává tu podstatnější část vyrobených UH, která ho v realitě neustále zvýhodňuje proti těm „pronajímatelům.“ Tím je legitimizován kapitalismus. Nadhodnota – ve formě srážky z nákladů, které je nutno reprodukovat a kterou si v realitě přivlastňuje kapitalista, je u Tejkla vlastně oprávněné „ovoce“ z toho. co bylo vloženo do pracovníka. Tato koncepce nezohledňuje, že v realitě musí dnes zaměstnanec na získání těch zvláštních schopností, které samy rostou a jsou pronajímány (v Tejklově pojetí to zaměstnanec dostává z té renty), stále více platit, což se vrací jednotlivému kapitalistovi přímo nebo nepřímo ve srážce z toho jeho nájmu a společnosti ve formě daní a poplatků, takže vlastně část toho zisku z pronajatých schopností dostává neoprávněně, resp. neekvivaletně. Navíc o jeho užití rozhoduje sám a majitel významného zdroje nadproduktu, do jeho užití nemá co mluvit. Tejkl mu přiznává jen právo na náhradu bioenergetické spotřeby a na vyjednávání o pronájmu těch schopností, čímž se vytváří základ kapitalismu –neustále se obnovující podřízené a závislé postavení zaměstnanců (nemají výrobní prostředky, nejsou rovnoprávní při vyjednávání) a motivaci danou nutností jít pracovat za těchto nevýhodných podmínek ke kapitalistovi.
Ano – Tekl pak z buržoasní pasti uniká- dochází k závěru, že soukromé prostředky už nestačí na financování té síly, která tvoří nadprodukt ( v mém i Tejkalově pojetí) a nadhodnotu (v obou našich pojetích, ale u Tebe širší, protože tam zahrnuje i část hodnoty pracovní síly v mém pojetí) a všechno se musí uvádět do pohybu společenskými prostředky, mezi něž Tejkl počítá úvěr soukromý i veřejný dluh (nejsem si jist zda i daně, které by u Tebe šly u zaměstnanců z té jejich renty ze schopností, u kapitalistů asi spíš z jejich osobního důchodu, ne?). Pak tam konstruuje rozpor mezi veřejným zájmem na minimálním úroku z úvěru a soukromým zájmem na zhodnocení peněz – tedy větším úroku (při své koncepci samozřejmě neuznává, že úrok je jen část nadhodnoty kapitalistů a že ten rozpor je tudíž nevyhnutelný a brzdí rozvoj výrobních sil a výrobu nadproduktu s dokonce s dopady na reprodukci bioenergetického potenciálu zaměstnanců. Tejklovo řešení rozporu je podivné, a to nejen tím, že vlastně předpokládá zrušení kapitalismu a přeměnu státu v nekapitalistický, s jinou motivací (kdo a proč by to měl provést?), ale i tím, že ten daňový výnos, který má státnímu půjčovateli poskytnout nenulový výnos je získán hlavně přerozdělením prostředků zaměstnanců a tedy omezením jejich motivace vydávat ze sebe svou zvláštní sílu (obdobně i u kapitalistů v jejich „organizační apod.“ funkci)
Tedy – jinak řečeno – iluze o buržoasním státu – to už tu bylo mockrát.;
Myslím, že tohle už je všechno podstatné z Tejklovy linie – jak pokud jde o pochopení jeho koncepce, tak pokud jde o odlišnost od Marxe, jehož koncepci vysvětlujeme na rubrice Odborné články,publikace v společném článku Heller-Neužil: „Kdo zapomněl Marxovu teorii pracovní hodnoty.“