Josef Heller - Ještě jednou o pragmatismu třídního boje dle KSČM

Před časem jsem při uvádění článku H.Svobodové „Pragmatismus třídního boje dle KSČM“ slíbil, že se k článku vyjádřím ve vlastním článku. Nyní, po splnění jednoho pracovního úkolu, mohu tento slib konečně splnit.

Především chci  zdůraznit, že článek spolutvůrkyně tohoto webu, H.Svobodové, nějaký můj zásadní komentář nepotřebuje. S jeho podstatnými momenty souhlasím – i mně se nelíbilo vytvoření důchodcovské vládnoucí koalice zastupitelů zvolených na kandidátce KSČM (většinou bezpartijních) s neposlušnou složkou ČSSD a s místní pobočkou Dělnické strany sociální spravedlnosti pana Vandase, ani já si nemyslím, že by to bylo možné odbýt poukazováním na fakt, že dohodu za KSČM i DSSS uzavírali především bezpartijní na kandidátkách obou stran či na neinformovanost vyšších orgánů v KSČM. Jak vzápětí dokážu, už více stojí za povšimnutí argument místopředsedy ÚV KSČM ing. Jiřího Dolejše, mého dlouholetého šéfa a snad stále i kamaráda, že dohody dole uzavírané mezi takříkajíc „sousedy“ v obci jsou něco jiného než oficiální postoje stran reprezentované stranickou ideologií, programem,. postoji a projevy vůdců (resp. jednoho vůdce – jak nevzpomenout na slogan „Ein Reich, ein Volk, ein Führer“). Námitka H.Svobodové: Jak je možné být členem jakéhokoliv politického subjektu či s ním sympatizovat a přitom odlišně vnímat program, jímž se tento subjekt prezentuje a k němuž se svým členstvím hlásím?“, je sice racionální, ale přece jen poněkud zjednodušuje složité zprostředkování ve vztahu sociální prostředí, resp. masa třídy – politické subjekty – vedoucí garnitura a výkonná partokracie a program. Těmito otázkami se zabýval již Lenin v souvislosti se vztahem dělnické třídy, její strany a jádra strany - profesionálních revolucionářů. Jasně ukazoval, že třídní zájem ještě automaticky nepředurčuje dělníky k určitému začlenění pod křídla jejich (tj. bolševické) strany vybavené ideologií dělnické třídy a že zformování třídního uvědomění a ztotožnění se s ideologií své třídy (marxismem) mohou dělníci dojít jen přes určitý typ politických zkušeností ve formě boje za nejen úzce skupinové, stavovské, odborářské, ale celotřídní a politické zájmy. Bez těchto zkušeností naopak automaticky do vědomí dělníků proniká ideologie buržoasní. Respektoval zprostředkování ve vztahu masa třídy – předvoj třídy – aparát tohoto předvoje a vtělil  ho do tzv. leninských principů výstavby strany, aniž přitom dostatečně respektoval působení dělby práce na vytváření vlastnických rolí a zájmů, čímž ovšem nepostřehl to nebezpečí, na kterém později ztroskotal protosocialismus –tj. nebezpečí vytvoření zvláštní třídy řídícího aparátu, která odcizí   dělnické třídě  její roli hegemona a nastolí svou vlastní diktaturu. 

Díky tomuto dobovému limitu v poznání klasiků, které jim samozřejmě nelze vyčítat, měli jsme pak možnost sledovat vývoj vztahu společnost jako celek- dělnické třída – komunistická strana – profesionální řídící aparát (nejen politický a rozhodně nejen stranický)  a zpočátku dokonce za podmínek diktatury jedné osoby - Velikého Stalina, později jeho karikatury Brežněva, Gottwalda, Živkova, Ceaušesca, Castra, Tita, Hodži, Ulbrichta, Rakosiho,   atd. Po překonání první stalinské etapy vývoje protosocialismu mohli však občané protosocialistických států  sledovat přeměnu komunistické strany v organizaci s poměrně širokým záběrem mezi různými třídami a skupinami a ambivalentní vztah členů strany k subjektu, jehož byli formálními členy a k jehož programu se dle svých přihlášek a výsledků přijímacího řízení hlásili. Ambivalentnost vztahu členů k programu i ideologii a politice komunistické strany k svému politickému subjektu byla na jedné straně dána tím, že jejich drtivá většina neměla nějaké zásadní výhrady k subjektu, do něhož byli přivedeni 

 často různými podivnými metodami (slib bytu, lepší práce, protekce dětí při studiu) až nátlakem. Nejspolehlivější z těchto metod bylo stanovení nomenklatury  – čili podmíněnost obsazování řídících funkcí  různých řídících a atraktivních profesí členstvím ve straně, což dokončilo přeměnu původně dělnické strany ve stranu vládnoucí třídy – řídícího aparátu. Ten ji více a více orientoval dle vlastních zájmů,  až ji nakonec v krizi houfně opustil, přeměnil se v buržoasii a politicky se vyžíval v pravicových stranách a dokonce v antikomunistické politice a ideologii. Již tento příklad ukazuje zjednodušenost námitky H.Svobodové – i tito lidé byli členy a sympatizanty  strany a hlásili se k jejímu programu, což nemysleli nijak vážně. Naopak různí nestraníci, disidenti a někdy i lidí, kteří na komunismu – tedy na tom panském – nenechali ve svých denních výrocích niť suchou – se nakonec projevili jako obhájci skutečného socialismu a třídního zájmu neprivilegovaných. Mám v příbuzenstvu syna bývalého neprávem rozkulačeného sedláka, naprostého politického ignoranta, který do poslední chvíle hájil družstvo a jeho zájmy. Takže – tohle je první můj doplněk korigující příliš jednoznačnou tezi H.Svobodové, který ukazuje, že mezi třídní příslušností a dokonce i členstvím ve straně  a ztotožním se s programem a stanovisky stranické elity není  přímá causalita.

Druhá relativizace pochází z jiného období dějin,včetně dějin komunistického hnutí. Na studiích mne při četbě dějin dělnického hnutí od tuším Miloše Hájka překvapilo až šokovalo zjištění, že ve stávkách (nemohu si to teď vyhledat přesně) v Itálii na přelomu dvacátých a třicátých let (tedy již za zaběhané Mussoliniho fašistické diktatury) se dokázali sjednotit v boji za odborářské požadavky dělníci komunističtí a socialističtí na jedné straně a fašističtí na straně druhé a že je při jejich schůzích v době stávky chránila fašistická milice. Později, když jsem se dozvěděl o podobné komunisticko - fašistické spolupráci v Mostecké stávce, už mne to tolik nešokovalo a danému jevu jsem porozuměl plně, když jsem se zabýval politickým systémem a jeho vztahem k sociální sféře ve zcela neexotickém politickém okrese Kolín, kde byli komunisté ostouzeni buržoasním tiskem za podobné prvky spolupráce s dělníky – členy gajdovské Národní obce fašistické  při organizování některých větších demonstrací na počátku 30 let. Z dobových pramenů se dalo leccos vyčíst o sociálním začlenění komunistů a fašistů. Všichni patřili k hůře situovaným vrstvám dělnické třídy (na rozdíl od řady dělníků sociálně demokratických, patřících spíše do tzv. dělnické aristokracie a samozřejmě na rozdíl od relativně zámožné sociálně demokratické vedoucí garnitury). Samozřejmě  - u fašistických dělníků šlo o typy, které postihuje Leninova charakteristika lidí, kteří „zešíleli z hrůz kapitalismu“, s tendencí k politické dobrodružnosti a turistice (bohužel jsem se již nedopátral jejich dalších osudů, ale zřejmě nepatřili mezi proslulé kolaboranty). To však nic nemění na věci, že v dobové sociálně krizové atmosféře nebylo členství v určité straně zase až tak jednoznačné a orientující a místní faktory ty neprivilegované sbližovaly  napříč politickým spektrem. Podobných příkladů, stejně jako opačných příkladů, kdy se chudáci původem odtrhli od svého prostředí a stali se aktivními až fanatickými slouhy vládnoucích elit, včetně nástrojů fašistického teroru,  by se dalo najít hodně i v jiných dějinných období a jiných zemích. V mírnější podobě, u nás,  v polistopadové době, leccos ukázala několik let trvající a stále ještě nepřekonaná vazba dělnických voličů k ODS.

To jsou tedy určité argumenty relativizující argumentaci H.Svobodové, která ji samozřejmě pouze relativizují, nikoli snad potírají, takže by tato naše argumentace neměla přispět k uspání těch příslušníků vedoucí garnitury KSČM, kterým ještě nějak záleží na podstatě role komunistické strany, která je s podporou fašismu neslučitelná, například Jirky Dolejše. Naopak by je měl probudit fakt, že k takovémuto ojedinělému činu dochází bez ohledu na stranická stanoviska a  příslušné duchcovské stranické orgány a dokonce proti jejich vůli a tyto orgány mohou jen alibisticky konstatovat, že na zastupitele, kteří dohodu s DSSS uzavřeli, nemají žádnou stranickou páku, protože zastupitelé uzavírající tuto dohodu byli sice zvoleni na kandidátce KSČM, ale až na jednoho jako nestraníci. V podobné situaci je ostatně i vůdce Vandas. Pro vůdce KSČM je ovšem toto první vymknutí se bezpartijních zastupitelů zvláště burcující proto, že v posledních letech mají stranické organizace neskonalé potíže s obsazením kandidátek. Díky akutní kádrové nouzi dané jednak přestárlostí a odcházením  členské základny. jednak obavami mladších členů a sympatizantů v produktivním věku z možnosti postihu jich či členů jejich rodin zejména zaměstnavateli, musí totiž základní organizace KSČM a OV KSČM téměř prosit odvážnější a samostatnější bezpartijní (hlavně podnikatele) o účast na kandidátce KSČM. Musí se přitom  smířit s jejich nevysokou politickou vyspělostí a rozhledem, jakož i tendencí jednat pouze podle tzv. zdravého selského rozumu, bez ohledu na další souvislosti. I tak počet kandidátek, které dokážou regionální a místní orgány zajistit, se zmenšuje a strana ztrácí voliče i mandáty. Duchcov by se proto velmi snadno mohl opakovat i jinde, kde jsou zmínění bezpartijní pod silnějším tlakem společenských problémů, na jejichž účinné řešení nemá KSČM dostatečnou sílu a někdy ani propracovaná řešení ve svých programových a agitačních materiálech a vystoupeních jejích vůdců a poslanců v médiích. Ve prospěch DSSS hraje nezaměstnanost v některých regionech a především, bohužel, reálný problém orientace značné části romského etnika v bludišti soudobého kapitalismu. K až fašistickým řešením romského problémů a sociální demagogii ostatně netenduje jen DSSS a různé holé lebky, ale i některé populistické strany či hnutí v ožehavých regionech, např. Severočeši c.z. K obrazu KSČM a získávání neprivilegovaných občanů pro její politiku nepřispívá rozhodně to, na co upozorňuje H. Svobodová, která dobře zná situaci v okrese Most, když říká:“ Nevím, mohu se mýlit, ale zástupci KSČM např. v různých komisích či výborech pro národnostní menšiny jsou zřejmě  jen němými svědky, příp. koaličními souputníky těchto výše zmíněných seskupení.“ Toto její tvrzení nechceme rozhodně zpochybňovat.

Ať už bude vývoj duchcovské koalice jakýkoli, byl vyslán signál,jiskra do hořlavého prostředí, a to nikoli jiskra bolševického typu, která by rozhýbala zejména vedení KSČM. A toto poznání by nemělo nechat klidným nejen každého člena a sympatizanta  KSČM, ale i každého demokraticky a sociálně cítícího občana.