Josef Heller-Kdo a jak zkouší radit KSČM?

  Laskavostí přátel jsem získal unikátní dokument adresovaný Centru strategických a teoretických studií KSČM – návrh jistého XY,bývalého člena KSČM, dnes nevím, k volbám, který je spíše recenzí na jeden z minulých sborníků CSTS k socialismu pro XXI. století. Na tomto webu sice probíhá diskuse jen výjimečně, ale třeba se stane zázrak. Jako bývalý člen CSTS a spoluautor (s F.Neužilem) textu, který XY kriticky recenzuje, a i pro všeobecné poučení lidu obecného, stranickoho či nestranického, považuji za svou povinnost (i zábavu!!!!) se k materiálu vyjádřit.  Nemohu přetisknout celý dokument, uvádím pouze podstatné citace s mým výkladem, ale věřím, že i tak se případní čtenáři dokážou v myšlenkovém světě XY pohybovat a nebudou mne považovat za zkreslovatele autorova myšlení. (Formulace XY uvádím kurzívoiu a podtrženě, ostatní je můj text)

     Dokument mi byl zaslán jako úsměvné silvestrovské čtení. Ale při hlubším analytickém pohledu ho takto odbýt nelze. Je to totiž úžasná anamnéza toho, jak pokroucený může být odraz reality ve vědomí v podmínkách třídně vykořisťovatelské společnosti.  

    Osobnost a životní dráha autora není sice tak důležitá  (já se jako řadový čtenář Rudého práva pamatuji na to, že ještě v reálném připustili páni určitou polemiku mezi autorem XYa totálním stalinistou, doc. Vejvodou,odmítajícím paušálně jakýkoli trh za socialismu, ,takže vím, že názorová pozice XY je do značné míry neměnná a konzistentní v čase, ale jinak metodologicky úděsně splácaná), ale v tomto případě je dosti signifikantní. Třídně příslušník předlistopadového špičkového ekonomického  řídícího aparátu (dnešní terminologií top-manažer),zřejmě pociťující meze systému i slabiny jeho ideologie, skutečného marxismu samozřejmě neznalý, šel po listopadu třídně cestou velké většiny aparátu a přeorientoval se na kapitalistického top-.manažera a podnikatele – podotýkám, že se nevyjadřuji k tomu,jak se mu tato cesta líbila, s jakými vnitřními problémy se potýkal – všichni víme, že řada komunistů byla do role kapitalisty či jeho manažera přímo vtlačena, někteří si zachovali levicovost nebo i spojení se stranou a hlásí se k socialismu a antikapitalismu,, někteří setrvávají na ideologii stalinismu, případně doplněnou přísadami jako je technokratismus, nacionalismus apod. Nicméně i jeho objektivní sociální profil potvrzuje  hlubokou pravdivost Leninova přístupu   k pronikání buržoasní ideologie do vědomí lidí, kterou Lenin rozvinul v práci Co dělat?..

     Jeho vědomí  sice již před listopadem reflektovalo řadu chyb a nedostatků systému, zejména v oblasti ekonomického řízení, ale nedokázalo překročit meze své třídy a její ideologie, což mu otevřelo cestu k akceptování ideologie buržoasní. Proto i reflexe minulosti nepřekračuje rámec jevových forem a sklouzává k takovému řešení problémů, které vyjadřuje konec konců zájem buržoasie. Můžeme jen vést spor o tom, které její frakce .- zda té nejvýznamnější, globálně monopolistické, nebo té outsiderské, přisáté na národní stát či omezený region. Oborník snadno odhalí jednotlivé přísady polévky, kterou nám předkládá. Jde o  směs hluboce zakořeněného naturalismu, technokratismu a liberalismu jemně okořeněnou iluzemi o přímé demokracii a postmodernistickým agnosticismem. Zvláštní pikantnost polévce dodává koření stalinismu, projevující se hlavně rétoricky a navazuje zejména na jeho svým způsobem pohrdání možností přínosné subjektivity dosud neprivilegovaných vrstev. Tento jeho ideologický koktejl je velmi přínosný  pro sledování tápání určitých, svým postavením dvojakých a rozporných vrstev, kterým chybí magnetická síla pokrokového společenského subjektu, ale přesto do jisté míry  cítí problematičnost stávající reality a nekonsumují bez rozmyšlení antihumánní recepty globálního kapitálu či stalinismu. S vývojem v této polévce sílí příchuť reakčního buržoasního nacionalismu, xenofobie až rasismu a nejnověji – nekritického rusofilství až panslavismu orientovaného ovšem na ruskou elitu a novodobého tatíčka cara. Pro případnou, samozřejmě nepravděpodobnou progresivní transformaci KSČM, dnes  strany stále více se začleňující do současného systému a zároveň odpuzující část nosných a progresivních vrstev svým přetrvávajícím stalinským křídlem a rétorikou, jsou tito lidé pravou pohromou, protože na řadu komunistů buď značně pokročilého nebo naopak téměř teenagerského věku působí přímo magicky. Zvláště v atmosféře rostoucího a objektivně oprávněného strachu z migrantů silně ovládaných islamismem autoritářství a sliby snadných a jednoduchých řešení, které mají tito bývalí či ještě i současní mocipáni v kabele, je historickou karikaturou  jiskry, kterou burcoval masy Lenin.

Věnujme se tedy konkrétnímu rozboru „moudrostí“ autora (autorovy formulace značím podtrženou kurzívou, svůj výklad ponechávám černý ):

     Na první pohled bychom mohli souhlasit se vstupními pasážemi  autorovy analýzy  situace ve společnosti a krize, ve které se nachází KSČM a kterou nezvládá její vedení.

„Krajské volby předznamenaly ztráty voličů KSČM. Proto vedení strany důvody neúspěchu analyzuje a chce připravit pro voliče (kromě jiného) atraktivnější volební program.Podle mého názoru se sama členská základna KSČM zmenšuje o umírající členy dřívější KSČ, ideologicky setrvávající na historii a praxí překonaných dogmatech stalinské interpretace socialismu. Což poškozuje obraz dnešní KSČM v očích veřejnosti a odrazuje její potenciální voliče, zvláště z mladší generace, která nemá vlastní životní zkušenost a podléhá názorové indoktrinaci medií, sloužících velkoburžoazii a vládním stranám.“

   Šídlo ukryté v autorově pytli však brzy vylézá ven:

„Vlastní chybou vedení KSČM je nepřesvědčivé distancování se od praxe a ideologie poražené formy reálného socialismu a setrvávání na programu vybudování utopického komunismu, jako svého konečného cíle. Socialismu s rozhodujícím společenským vlastnictvím kapitálu a řízením společenského a ekonomického vývoje závazným státním plánováním. V tom KSČM setrvává na základním chybném názoru autorů Komunistického manifestu – Marxe a Engelse, že vývoj společnosti musí nutně dospět do stadia komunismu.“

     Už tady je vidět „kvalita“ autorova pochopení marxismu a jeho metodologický limit. Komunismus je ztotožněn se státně byrokratickým systémem řízení a plánování,takže ho lze snadno označit za utopický, protože tento systém skutečně zkrachoval. O podstatě toho, proč klasikové vidí zákonitost vzniku nové formace – totiž o celým vývojem historie, včetně výrobních sil a podoby pracovního procesu a pracovníka potvrzené objektivní tendence k zespolečenštění práce a rovnoprávné a aktivní vlastnické role všech příslušníků společnosti – zřejmě autor nemá ani tušení. A přirozeně – omílá starý omyl buržoasních kritiků marxismu, jakoby marxismus byl primitivně deterministický, až fatalistický  a viděl přechod ke komunismu jako jedinou a automatickou možnost, ve které zamrzá další vývoj. Při skutečné znalosti marxismu by viděl, jak klasikové ukazují  značný prostor pro jednající subjekt, rozvětvování se dějinného toku do vedlejších ramen a proudů včetně proudů slepých, jakým byl i minulý systém, přičemž vývoj pokračuje dál,což ovšem ještě nemůžeme předvídat, protože tu nejsou ani ty nejzákladnější „cihly“ pro stavbu domů budoucích. Jen buržoasní ideologie – např. Fukuyama,ale i celé generace ideologů minulých vládnoucích tříd – vidí danou podobu společnosti (feudalismus, kapitalismus) jako jedině možnou a konečnou.jako „nejlepší ze všech světů“, resp. „konec dějin“. Celá bohatá dialektika dějin, s velmi reálnou možnosti sebezničení lidstva,  zůstává autorovi utajena. Odmítá fatalismus, mechanickou determinaci a uchyluje se k druhému extrému – k popírání jakýchkoli zákonitostí a jejich poznatelnosti.

    Autor se snaží o nemožné – odmítnout zákonitost a nejreálnější pokračování dějinného vývoje a přitom předstírat, že neodmítá marxistickou metodologii. Asi si neuvědomuje, že touto taktikou bojuje buržoasní ideologie s marxismem od jeho vzniku (viz např. proud v politické ekonomii hlásící se k marxismu,ale likvidující jeho podstatný sloup- teorii pracovní hodnoty,viz různé prostocviky tzv. postmarxismu či neomarxismu relativizující či odmítající existenci tříd, určující roli základny v dialektice základny a nadstavby  atd.) Následující pasáž autorova textu proto musí skutečného znalce marxismu i autorova textu rozesmát.

Svéráznou aplikací autorova přístupu k zákonitostem  je jeho napomenutí J.Zemana v kritice jeho příspěvku k ekonomickým zákonitostem – podle autora XY nejsou ekonomické zákonitosti kapitalistické nebo socialistické,ale jsou to prostě zákonitosti platné vždy  (kde je tedy ta neustálá vývojovost a změna, ke které se autor hlásí a z jejíhož nerespektování obviňuje „dogmatiky“?). Samozřejmě i to patří od vzniku marxismu do arzenálu argumentů buržoasní ideologie snažící se zastřít aktivní roli vlastnických vztahů a rolí v ekonomickém procesu.

Autor tedy pokračuje v zastírání své nemarxističnosti  a v prohlašování, že on je marxista, jen odmítá socialismus a komunismus.“Přiznání tohoto faktu (tedy nesprávnosti koncepce  socialismu a komunismu) podle něj  „není odmítnutím celého Marxova a Engelsova světového názoru a díla:

- filosofie dialektického a historického materialismu,

- Marxovy politické ekonomie a

- vědeckého komunismu,

ale jen popudem k revizi části třetí, jejíž chybnost vyplývá ze tří důvodů:

– obecné nemožnosti prognózovat přírodní a společenský vývoj do vzdálenější budoucnosti, protože vývoj v přírodě se odehrává zcela náhodně a nedá se předvídat pouhou extrapolací vývoje dosavadního,

 Je skutečně kuriózní, když se někdo hlásí k historickému materialismu, ale současné nemarxisticky odpovídá  na otázku poznatelnosti světa a zákonitosti (pravda třeba statistické) společenských a dokonce i přírodních procesů.

Autor odkrývá „své ledví“ i v následující pasáži¸kdy přes své přihlášení k dialektice obviňuje marxismus v komunistickém hnutí  

- z nedialektické aplikace zákona o vývoji jako boji protikladů nejen v přírodních procesech, ale i ve společenském vývoji, což je vedlo k „objevení“ protikladu mezi proletariátem a buržoasií, který nutně povede k nastolení nové (konečné???) kvality společenského řádu – komunismu,

- ze zidealizovaného obrazu proletariátu, který prý uvědoměle přijme princip komunismu, že každý bude pracovat podle svých nejlepších sil a každý si bude brát jen podle svých oprávněných potřeb; že „zapomněli“ na to, že i na člověka se vztahuje Darwinův zákon o vývoji druhů přirozeným výběrem, protože homo sapiens se chová a bude chovat jako každé jiné zvíře! – egoisticky! (Jeho rychlá „převýchova“ není možná, protože vývoj druhů se odehrává v měřítkách milionů roků!).

   Tu máš čerte kropáč!! Až sem došel člověk, kterého společenský převrat provedený dělnickou třídou, pravda, usměrněnou a ovládanou řídícím aparátem, dal možnost sociálního vzestupu až ke spičkám, což mu umožnilo i sehrát obdobnou roli po porážce dělnické třídy.

    Nechme stranou další autorovo neporozumění marxismu, který nevyvozuje roli dělnické třídy z nějakého subjektivistického a ideálního uvědomění, ale který ukazuje, jak se v dlouhodobé perspektivě toto vědomí dopracovává k pochopení svého objektivního zájmu plynoucího z charakteru zejména vlastnických vztahů,ale při silném tlaku změn ve výrobních silách. Teze o tom, že marxismus počítal s jakýmsi nepřirozeně uvědomělým, asketickým člověkem a a proto zkrachoval je rovněž už značně vyčpělou zbraní buržoasní ideologie.

    Přímo jádrem způsobu myšlení autora je ta úvaha o člověku jako zvířeti od biologické přirozenosti. V textu sice pro moji následující úvahu není uchopitelná formulace, ale vsadil bych se, že tím zvířetem pro autora přece jen asi nejsou všichni lidé, že tu bude – zase nejspíše biologicky, geny, daná elita povolaná rozumně vládnout. Tento způsob uvažování znám z řady diskusí s lidmi obdobně zaměřenými, většinou stalinisty, a to včetně řady členů strany a včetně některých členů CSTS. To jen dokazuje velkou blízkost ideologie stalinismu a některých proudů buržoasní ideologie, což je logické vzhledem k jisté příbuznosti třídního profilu příslušníka řídícího aparátu protosocialismu a kapitalisty. (vlastnická subjektivita, i když v různé míře).

Autor však jde ve svém přejímání vyčpělých argumentů buržoasní ideologie ještě dál, přičemž dále prokazuje neznalost metodologie klasiků:

„Dnes již není možno dělit lidskou společnost (ve vyspělých zemích, ke kterým se méně vyspělé budou neustále přibližovat) na vykořisťovaný proletariát, prodávající svojí pracovní sílu a kapitalistickou buržoasii, proletariát vykořisťující přivlastňováním přidané hodnoty a pestrou střední třídu všech ostatních, které do „hlavních“ jasně antagonistických tříd nelze jednoznačně zařadit. Dnes vede hlavní hranice mezi zaměstnanci, pracujícími za mzdu a vlastníky velkého kapitálu. Mezi nimi stojí, k nim nepatřící, nově stratifikovaná, ještě pestřejší než dříve, střední vrstva, politicky kolísající mezi prvními dvěma. Patří do ní menší soukromí podnikatelé a svobodná povolání, nadprůměrně honorovaní zaměstnanci velkého kapitálu, včetně „dělnické aristokracie“ i většina zaměstnaných v nevýrobní sféře, humanitní inteligence, umělci a baviči. Úkolem marxistické levice musí být zformování takového politického programu transformace společnosti, který přesvědčivě nabídne většině společnosti reálnou perspektivu splnění její touhy po harmonickém, vzestupném a dlouhodobě udržitelném vývoji a s jejím přispěním jej prosadí nenásilnou cestou.“

Nelze samozřejmě od autora očekávat, že pochopí to, co už od 60 let není schopen pochopit téměř žádný sociolog vychovaný stratifikačními teoriemi v interpretaci Pavla Machonina, nejnověji aplikovanými Janem Kellerem. Bohužel o tom nemají ponětí ani mnozí hlásící se k levici či marxismu,nejnověji např. Blaho ve svém jinak ke kapitalismu kritickém článku. Jde o to pochopit, že určení proletariátu a vykořisťovatelské třídní struktury,netkví v specifické profesní podobě industriálního fyzického pracovníka, který dostává prostě jen méně než jiní. Nemá žádnou vazbu na druh profesní činnosti, jde pouze o roli, kterou daná sociální (nikoli profesní) skupina sehrává v rámci určité celospolečenské „dohody“ o rozdělování možnosti disponovat výrobními prostředky a tím i prací nevlastníků a s tím spojeného rozdělování spotřebních předmětů a služeb. Marxismus nikdy neviděl třídní strukturu jako pouze dvojrozměrný obraz. Marx v Teoriích o nadhodnotě právě postihuje různé odstíny vlastnických i nevlastnických rolí a na těchto odstínech se toho ani do současností mnoho nezměnilo. Podstatou odlišnosti či příbuznosti těchto rolí nicméně není výše spotřebního fondu, i když v dialektice výrobních sil a výrobních vztahů, profesní a třídní struktury, se někdy může rozdíl ve výši spotřebního fondu krýt s odlišnou vlastnickou rolí. Není tu však automatická příčinnost. V kontextu autorova myšlení však není nejdůležitější to, že zaměňuje profesní a vlastnickou strukturaci společnosti, ale to, že se touto cestou pokouší relativizovat vztahy vykořisťování a rozpornost této struktury a z ní vyplývající třídní boj. Ale zase přitom marxismu připisuje to, co buržoasní ideologie, když jako překonání dogmatu (komunistického – marxistického) vidí uznání možného nenásilného průběhu tohoto třídního boje. Patrně neví, že i přes jistou akutnost třídního boje za života klasiků a tehdy převládající a nutnou i reálně možnou násilnou formu jak Marx a Engels, tak Lenin explicitně nenásilnou formu jako možnou připouštěli. Nenásilná forma jako možnost i svým způsobem nutnost (vzhledem k ničivosti a potřebě vysoké profesionality ozbrojeného boje) neruší třídní boj jako takový a profesní změny nemění nic na existenci dvou základních útvarů ve struktuře kapitalistické společnosti – buržoasie (od globální monopolní až po malé ,ale kapitalistické podniky)a námezdně pracujících, jejichž jádrem je moderní obdoba industriálního proletariátu- kognitariát, vědecko- výzkumný, počítačový, proletariát ze služeb apod. Přitom přirozeně existuje i celá plejáda postavením dvojakých skupin, které jsou sice také vykořisťované – ať už v námezdním nebo formálně individuálním soukromém vlastnickém vztahu, nejsou vbšak tímto postavením tak jednoznačný, protipólem buržoasie a celé vykořisťovatelské společnosti, jako proletariát (byť i intelektuální). Mohou však být jeho spojenci.

 Toto autorovo metodologické jádro se pak opakuje v jeho recenzních vyjádřeních k jednotlivým autorům sborníku. Výše zaznamenaná dvojakost pozice autora ho vede na jedné straně k správným postřehům nepřijatelným pro stalinisty:

- odsouzení tvrdého stalinského dogmatismu a bezskrulózního teroru

- deformace vzdělání a ideologické orientace značné části předlistopadových společenských vědců s náznakem podlehnutí kariérismu (je opět úsměvné, že takto obviňuje právě ty autory sborníkových článků, kteří dogmatismu ideologie řídícího aparátu nepodlehli,resp. s ním bojovali a žádnou kariéru nedělali a byli třeba i perzekvováni. Nicméně je faktem, že jsem se setkal v odborném zázemí KSČM s podobnými bohatě otitulovanými, v minulosti privilegovanými  osobnostmi, které o marxismu neměly ani ponětí a ještě se -tím chlubily.

- s tvrzením, že řada společenských vědců či prostě aktivistů minulého systému nepochopila, nebo si nechce připustit, že živý, tvůrčí marxismus nesmí setrvávat na tezích, které vyplývaly z poznání objektivní reality v době Marxe a Engelse, a byly vzhledem ke stavu jejího dnešního poznání neúplné, ale že z dialektického hlediska budou neúplné vždy. Úkolem tvůrčího marxismu musí být neustálé sledování a reflexe vývoje a nalézání správné cesty k realizaci jeho původního cíle, osvobození a všestranného povznesení lidstva jako celku. (to je sice obecně pravda, ale autor jaksi skepsi k pravdivosti myšlenek klasiků přehání a má tendenci za neplatné prohlašovat všechno, co se mu nehodí, i když to dějiny potvrzují i dnes  - viz hodně prognostické  a vývojem naplněné teze o globalizaci a VTR, o kapitalistických krizích, o finančním kapitálu atd. Není také jasné, jak by bylo možné osvobodit lidstvo, když má svůj „zvířecí“ biologický limit)

Téměř podepsat je možné i následující pasáž opírající se o sjezdovou definici socialismu:

Tato společnost naváže na všechno cenné, co v hospodářské, politické, sociální a kulturní oblasti vytvořily předchozí generace. Neustrne na žádném stupni svého rozvoje, bude neustále konfrontovat své principy a své uspořádání s požadavky nových, dorůstajících generací, s vývojem vědy a technickým rozvojem, se změnami přírodního a životního prostředí. Bude společností, která rozmanitost názorů, postojů a potřeb svých občanů bude pokládat za své bohatství, za zdroj svého trvalého pokroku. Chceme, aby to byla společnost vzniklá s podporou naprosté většiny občanů, aby byla v plné míře demokratická, založená na principu občanské samosprávy. Chceme, aby se formy demokracie dále rozvíjely, byly stále více využívány prvky demokracie přímé, kdy se rozhodnutí přijímají za účasti všech zúčastněných.“

Ovšem, autor je natolik praktik, že nemůže ignorovat současnou krizi politického systému kapitalismu, zejména politických stran. Jako obvykle reaguje  jen na určitou jevovou formu – neoblíbenost politických stran.

„Považuji za chybné v dnešní situaci spoléhat na tzv. pluralitní demokracii, kterou je dnes vláda buržoasních prospěchářských partají, včetně nemarxistické reformistické levice. Marxistická levice by měla usilovat o zrušení monopolu partají na nominaci kandidátů do zastupitelských sborů a zrušení financování stran ze státního rozpočtu. Ústavní cestou prosazovat systém referend na všech stupních na základě občanských iniciativ. A následně potom prosazovat přijetí nové ústavy na principech přímé demokracie, schválené celostátním referendem. Tato nová ústava by měla obsahovat v neposlední řadě účinnou ochranu životního prostředí a neobnovitelných přírodních zdrojů a povinnost vlády to garantovat.“

Nic proti demokracii, samosprávě a dokonce i přímé demokracii. Jelikož však autor odkázal do říše omylů třídní přístup ke společenským jevům, asi není s to pochopit, že forma podílu občanů na rozhodování, včetně přímé demokracie,se mění v parodii, za situace, kdy proti sobě stojí neprivilegovaný nevlastník odkázaný pouze na mzdu a bez vlivných konexí a velký kapitál, který si koupí všechno, co potřebuje k svému vítězství,dnes zejména sdělovací prostředky a politiky. Zmanipulovat lze bez problémů i přímou demokracii – to znali i staří Řekové. Švýcarsko je proslulé formami přímé demokracie, ale vláda buržoasie tam není ničím ohrožena. O demokracii a la USA darmo mluvit. A jako komunisté jsme od listopadu měli více než dost příležitostí poznat „demokratičnost“ českého kapitalismu, na kterou věří snad jen pražská kavárna. To, že hlavním problémem je a soukromé vlastnictví (a nevlastnictví) výrobních prostředků autor nepochopil a jako recept na společenské problémy nabízí pluralitu vlastnických forem – ovšem jaksi bez alternativ k soukromému vlastnictví.

To dokazuje i ostrým odsouzením mé a Neužilovy maličkosti za teorii samosprávy:

„Jde opět o plané akademické teoretizování dědiců zkrachovalé „socialistické“ politické ekonomie. Marně oba PhDr. hledají byrokraticko-administrativní nástroje k tomu, jak vydupat z tohoto jejich „socialismu“ kýženou výkonnost, překonávající výkonnost kapitalistické tržní ekonomiky.“

Autor zřejmě trpí oční chorobou či pokročilou senilitou, když nám – odpůrcům byrokratického řízení a zastáncům trhu za socialismu vyčítá to, co vyčítá. Samozřejmě nechává celou naši logiku padnout pod stůl. Zejména nechápe, že samosprávu razíme nikoli jen pro větší výkonnost, ale především proto, že z člověka, kterého vykořisťovatelské společnosti, ale do jisté míry i protosocialismus, tlačily do zvířecí, odcizené podoby,může jedině role rovnoprávného spoluvlastníka (samozřejmě s odpovídající ekonomickou zainteresovaností) přetvořit i pokud jde o jeho vědomí a potřeby. A nemusí to trvat milióny let,což dokazují různé reálné příklady z prvních krůčků samosprávy /(družstva, Mondragon,Argentina apod,.)., Na autorovu obranu je ovšem třeba připomenout, že stejné názory na samosprávu má i vedení naší strany i CSTS a mnoho členů strany – bývalých příslušníků vyššího i nižšího řídícího aparátu.

    Autorův odpor k samosprávě i k celému projektu socialismu a komunismu je třeba vidět v kontextu jeho dalších připomínek k článkům Z.Háby,M.Formánka i J.Dolejše.

    Autor paušálně předpokládá, že všichni jeho oponenti jsou přesvědčeni, že minulý systém v zásadě byl správný, omlouvají jeho chyby a jeho pád přičítají zejména tlaku kapitalismu. Autor sice správně reflektuje takovýto názor sympatizantů neostalinismu, ale zrovna v kritizovaném sborníku nebyl rozhodující.

   Opět by bylo možné souhlasit s autorovým  téměř pohádkovým líčením cílů socialismu, kdyby…..kdyby bylo podloženo reálnou analýzou výrobních sil a výrobních vztahů a taky třídní struktury, kterou provádíme zejména my s Neužilem (jak vidíte, jsem velmi skromný,asi jako Hercule Poirot):

„I nadále budou existovat dílčí zájmové střety - individuální, lokální, regionální, profesní, generační a jiné. Společnost je však bude na příslušných úrovních slaďovat, hledat shodu se společným veřejným zájmem.

Nejde o pouhé vylepšování kapitalismu. Soudobí marxisté nutnou revoluční změnu nespojují nutně s cestou násilí. Změny může být dosaženo plně demokratickou cestou, stane-li se záležitostí širokých vrstev, přesvědčených o nutnosti zásadní politické a ekonomické přestavby dosavadního společenského uspořádání společnosti.

Cílem je vytvořit společnost harmonickou, bez vyhrocených sociálních střetů, vyvolávaných porušováním principů, definovaných Všeobecnou deklarací lidských práv. Společnost, která zabezpečí důstojné životní podmínky všem svým příslušníkům. Tedy i těm, kteří jsou handicapováni svým sociálním původem, fyzickým i duševním vybavením, nebo postiženi nemocemi, úrazy, důsledky nehod, nepříznivých přírodních událostí a katastrof. Ve které zdravá, početnější část společnosti, nadaná více a lepšími schopnostmi, solidárně poskytne k tomu potřebné materiální i duchovní statky ze společensky vytvořených zdrojů.“

    Je typické, že autor, podobně jako kdysi dvojaká maloburžoasie, balancuje mezi ideologií neprivilegovaných (jádro kognitariát) a ideologií buržoasní, přičemž ho to táhne k té druhé. Pomáhá mu v tom explicitně zastávané stanovisko, že je trvale možná přechodná společnost s jakýmsi vyvážením kapitalistického sektoru a sektorů jiných (jakých? Státního či regionálního a obecního nebo nadačního vlastnictví ovládaného buržoasií díky její převaze nad většinou neprivilegovaných? Vlastnictví drobných řemeslníků a obchodníků?- samosprávné zaměstnanecké vlastnictví přece odmítl!!) A tím je jeho představa pouhým nepřesvědčivým snem, který je nadto v rozporu i s jeho názory o člověku jako sobeckém zvířeti. Jak zabrání, aby se toto zvíře zezdola nedralo nahoru? A co na to budou říkat ti, co už nahoře jsou?)

 Autor ovšem může mít pravdu v tom, že tento jeho sen může být přítažlivý a srozumitelný pro část občanů zklamaných zhroucením listopadových iluzí, zvláště z velmi početné vrstvy staré i nové maloburžoasie, vrstev dvojakých a přechodných., protože dělnická třída prochází přezbrojením z industriálního proletariátu na kognitariát a v současnosti o sobě ještě neví. Nebude však pro většinu společnosti přítažlivější program přímo fašistický? Nad tím se ovšem autor nezamýšlí.

Správně vytýká minulému systému, že nenaplnil heslo „Každému podle práce“,ovšem chápe to zřejmě jako pouze subjektivní chybu. Sociální rovnost odmítá, zřejmě ji však chápe jako platovou, spotřební rovnost, čímž právě souzní s jím kritizovaným stalinismem.

Úhrnem: „Celá stať ukazuje, že akademičtí epigoni stalinistického „marxismu“ nejsou schopni si přiznat jeho totální selhání a vrátit se ke kořenům marxismu a hledat nové cesty ke splnění ideálů Marxe, Engelse a jejich souputníků.“

V další části textu se odvolává na svou dávnou polemiku s doc.Vejvodou a opakuje dobové argumenty o možnosti spojení plánu a trhu za socialismu, tedy to, co se v protosocialismu nepodařilo. Zaklíná se praxí, ale pomíjí, že právě praxe ukázala neudržitelnost takovéto představy za podmínek diktatury řídícího aparátu.

    Podle současných zkušeností svou představu koriguje jen nepatrně – např. akceptuje sociální nerovnost a chce ji jen zmenšit,státní podniky chce učinit neziskovými, v podstatě se pohybuje na bazi sociálního státu ve velké Británii, Německu  či Švédsku po válce. Současnou krizi kapitalismu nereflektuje.

 „V této stati je naznačena reálná cesta k racionálnímu zavádění nebo znovuoživování společenského vlastnictví podniků = kapitálu, cestou prvotní socialistické akumulace.

S tím lze souhlasit, ale ta by neměla cílově směřovat k monopolu výhradně společenského vlastnictví, ale k rovnoprávné soutěži !všech forem vlastnictví. Soutěžení „socialistických“ podniků se soukromým kapitálem se musí stát hnací silou pozitivního celospolečenského rozvoje. Zdrojem pro investice státu do společenského vlastnictví musí být silné kontinuálně stoupající zdanění příjmů fyzických i právnických osob, přepychu, produktů škodících zdraví a poškozujících životní prostředí a zdaněním využívání externalit.“

Dnes již není možno dělit lidskou společnost (ve vyspělých zemích, ke kterým se méně vyspělé budou neustále přibližovat) na vykořisťovaný proletariát, prodávající svojí pracovní sílu a kapitalistickou buržoasii, proletariát vykořisťující přivlastňováním přidané hodnoty a pestrou střední třídu všech ostatních, které do „hlavních“ jasně antagonistických tříd nelze jednoznačně zařadit. Dnes vede hlavní hranice mezi zaměstnanci, pracujícími za mzdu a vlastníky velkého kapitálu. Mezi nimi stojí, k nim nepatřící, nově stratifikovaná, ještě pestřejší než dříve, střední vrstva, politicky kolísající mezi prvními dvěma. Patří do ní menší soukromí podnikatelé a svobodná povolání, nadprůměrně honorovaní zaměstnanci velkého kapitálu, včetně „dělnické aristokracie“ i většina zaměstnaných v nevýrobní sféře, humanitní inteligence, umělci a baviči. Úkolem marxistické levice musí být zformování takového politického programu transformace společnosti, který přesvědčivě nabídne většině společnosti reálnou perspektivu splnění její touhy po harmonickém, vzestupném a dlouhodobě udržitelném vývoji a s jejím přispěním jej prosadí nenásilnou cestou.

To jsou zhruba hlavní myšlenky traktátu  XY. Jasně z něj vystupuje obraz příslušníka vládnoucí třídy minulého systému, toho jejího patra, které kromě politické a ideologické funkce plnilo i roli ekonomicko-vlastnickou vyznačující se notnou porcí vlastnické subjektivity spojené ovšem s konkrétní lokální funkcí a omezenou stejnými spojením ostatních třídních spolubratrů s širokou plejádou jejich funkcí – od mistra nejen po ministra, ale až po generálního tajemníka strany. Nešlo o postavení třídy vykořisťovatelské, i když umožňovalo některým jejím složkám i privilegia ve spotřebě, neodpovídající společenské nutnosti jejich práce. To ovšem platilo i  pro další skupiny (socialističtí „živnostníci“ apod.) a dokonce čas od času i o skupinách dělníků, kterým logika systému přiřkla úděl zbytečně až ztrátově vykonávané činnosti, který nemohli nijak ovlivnit. Podstatné ovšem nebylo spotřebitelské privilegium které velmi početné skupiny aparátu neměly (nižší podnikové řídící  kádry, řadový politický a ideologický aparát,apod.),ale pouze ta nedostatečná spojenost s optimálním souladem dílčích funkcí. Šlo tedy o vlastnickou funkci dvojakou – na jedné straně funkci zprostředkování celospolečenské dimenze vlastnictví za protosocialismu, na druhé aktivní role při realizaci dílčí,lokální funkce jakýmkoli způsobem, a to všechno při nedostatečně rozvinutých integračních funkcích trhu i plánování a v zásadě nulové vlastnické subjektivitě dělnické třídy – té fyzicky i té duševně pracující. V této dvojakosti role měl ovšem její první, celospolečenský aspekt velmi nedostatečnou váhu, což také konec konců vedlo k zániku systému. Teď ať mne autor klidně označí za akademického plácala.

    Přidám však ještě jedno plácnutí. Podle klasiků, zejména Lenina v Co dělat?, se běžné vědomí neprivilegovaných (nevlastnících nebo jen druhotně vlastnících) vrstev při jejich nevycvičenosti určitým typem celotřídní praktické zkušenosti automaticky nasycuje ideologií vládnoucí třídy.Autor XY dokazuje svými názory, že stejný proces probíhá u de facto privilegované třídy, pokud je tato historicky překonávána, což dokazuje hojné a aktivní přijímání tehdy ještě pokrokové buržoasní ideologie řadou příslušníků feudální třídy kolem francouzské revoluce (abbé Mirabeau, markýz Lafayette aj.)  nebo i jiných velkých společenských hnutí. Při rozkladu feudalismu v Rusku přejala řada příslušníků ruské i neruské  šlechty i buržoasie dokonce ideologii dočasně dominujícího proletariátu, která se brzy změnila v ideologii vládnoucího aparátu. Situaci, kdy ve společnosti existují a dokonce spolu do jité míry zápolí  ideologie dvou reakčních tříd – odcházejícího řídícího aparátu ve formě stalinismu a buržoazní ideologie v mnoha podobách si dějiny zopakovaly i po pádu protosocialismu (přirozeně s prvky fraškovitosti, ale jako převažující tragedii levice a komunistického hnutí zvlášť).

    XY si zřejmě nikdy neinternalizoval skutečný marxismus, ale pouze jeho odvar z dogmatického stalinismu, který mu sice neseděl pro rozpor s praxí,ale který bral jako nutnost. Vzhledem k tomu jistě, přes osobní vzestup, se s logikou stalinismu (včetně jeho umírněné podoby za  brežněvovské reakce a československé normalizace) rozcházel víc a víc a úměrně tomu nasycoval své vědomí ideologií buržoasní – možná ne tolik jejími politickými podobami, ale filozoficko-metodologickými rozhodně. Neostalinismus odvrhl, ale přesto s ním nějak zůstal emočně spjat a toto spojení mu kupodivu nebránilo doplnit svou orientaci ideologií buržoasní. Potvrdil tím jen platnost starého přísloví, že „vrána k vráně sedám, rovný rovného si hledá“. v daném případě jde o symbiózu dvou reakčních ideologií, dvou tříd, z nichž jedna už prohrála a chytá se druhé, která je k zániku odsouzena rovněž. To si ovšem lidé typu  XY neuvědomují a v nejlepší vůli vnucují své pokřivené poznání hnutí, které o sobě alespoň tvrdí, že hájí zájmy neprivilegovaných. Tím velmi účinně pomáhají buržoasii a zrychlují – přímo – přes odmítavou reakci partokracie na jejich „rady“ – i nepřímo – partokracie z obav před jejich vlivem udržuje v hnutí stav zdánlivé jednoty a bezkonfliktnosti, který znemožňuje straně vykročit progresivní cestou. Tak či tak – výsledkem je ztráta revoluční potence strany a její sociáldemokratizace. Ne náhodou varovali Marx a Engels v Manifestu dělníky před tím, aby proti buržoasii hledali spojence v pozůstatcích feudální třídy hlásajících „feudální socialismus“  Nad tímto poučením se ovšem nejen centrální, ale i regionální špičky aparátu KSČM plně časově i silově vytížené denním pobíháním za drobnými zisky i vlastními kšeftíčky a prebendami nejsou s to zamyslet. To mohou mávnutím ruky poslat do háje s obvyklým odůvodněním, přijatelným pro běžné vědomí členů, totiž, že to je „jen teorie“ (případě akademické plácání). Opakují tak praxi neblaze proslulých „soudruhů“ Novotných,Bil´aků,Fojtíků aj. a je velmi oprávněné, že skuteční marxisté se obávají stejných konců této pštrosí politiky,jakým byl 17.listopad.

   Drze se přiživím na Marxově a Engelsově vyjádření z Kritiky gothajského programu:

„To jsem řekl a spasil svou duši.“