Josef Heller: Myslet neznamená vědět aneb Trvající omyly V. Bělohradského

Josef Heller

V polistopadovém marasmu společenských věd ovládnutých buržoasní ideologií působily a působí články V. Bělohradského na řadu lidí s levicovými až socialistickými (a leckdy i komunistickými) názory jako doušek čisté vody a tito lidé propadají iluzi o skutečném obsahu Bělohradského filosofie. Domnívají se, tato filosofie, proto, že je kritickou reflexí  řady znaků v kapitalismu obecně a u nás po listopadu zvláště, musí být i reflexí pravdivou.Pouze ten, kdo neztratil schopnost myslet marxisticky (pochopitelně nestalinsky) musí při čtení Bělohradského textů zatínat zuby i pěstě, i kdyby stokrát věděl, že tento filozof konec konců je v obludném nekapitalistickém a kompradorském Česku vlastně blízkým politickým spojencem. V politice jsou možné kompromisy, v ideologii – pravdivém poznání společnosti majícím oporu v zájmu nejprogresivnějších společenských sil v dějinách (dělnické třídy přerozující se v kognitariát) žádný kompromis být nemůže. Ve střetu koncepcí zde může pouze docházet k poznání, ve které koncepci je pravdy více a v které méně či nic.Samozřejmě přitom marxista vychází z principu, že pravda je míra přiblížení poznávajícího subjektu objektivní realitě,což je významně determinováno zájmem třídy.

V atmosféře velmi neblaze pociťovaného výročí „Velkého sametového“ Listopadu je pochopitelné, že V.Bělohradský vstoupil do diskuse (Myslet konec komunismu,Salon,Právo 20.11.2014) a používá své nejlepší zbraně, které mu dovolují postihnout alespoň kousky pravdy, o to více však je patrné, jak je i po letech vzdálen podstatě této pravdy.

Nejprve zajímavě reflektuje reflexi reality 60 let v dílech či vystoupeních kontroverzních a ideologicky neortodoxních  osobností z doby 60 let.  Jak jinak – tuto reflexi považuje za přesnou, hlubokou a správnou. Za ústřední myšlenku této reflexe považuje poznatek, že vývoj první formy socialismu (kterou, stejně jako doboví stalinisté, považují i kontroverzní osobnosti 60 let za jedinou možnou formu) ukázal iluzi komunismu, že s vítězstvím revoluce (doufejme, že i Bělohradský a tehdejší myslitelé implicitně spojovali tuto revoluci s vlastnickou přeměnou a přesunem moci k jiné třídě – v článku o tom není zmínka) se mění i charakter moci a lze hovořit o zvláštní socialistické demokracii překonávající formálnost buržoasně demokratických principů. Bělohradský reprodukuje Vaculíkův názor, že každá moc se řídí svými vlastními zákony a na tom nemůže nic změnit osoba či třída u moci. A jediným mechanismem, který tyto kruté  zákony moci zotročující člověka podvazuje a omezuje,  je aplikace právě těch formálních mechanismů kontroly moci z kapitalismu, které nejsou nějak specificky kapitalistické, ale všelidské, všedějinné. Akcentuje zejména dělbu moci a z těchto pozic odmítá i ten typ politické moci  strany, který existoval a odmítá, že by to byla skutečná vedoucí úloha, jejíž těžiště vidí spíše v kulturní oblasti, ideové inspiraci apod.

A tady posléze i slepé kuře najde zrno, které ovšem objevil už Karel Kosík,  Bělohradský v souladu s Kosíkem  uplatňuje argument o tom, že moc svými zákony deformuje každou stranu,včetně komunistické, neboť vede k vytváření mocenské skupiny, která se si osobuje výhradní právo mluvit jménem strany a dělnictva, zatímco stranické a dělnické masy hrají úlohu převodových pák. Právě to ztotožnění monopolu moci  s vedoucí úlohou strany je prý podle Kosíka i Bělohradského jednou z nejtemnějších mystifikací v dějinách socialismu a pravou příčinou totalitního vývoje socialistické společnosti,jehož vedlejším důsledkem je redukce kultury na apologii moci. Tento způsob filosofické metodologie má pochopitelně řadu souvislostí a aspektů, ale v tomto článku se chci soustředit na jádro tohoto myšlení, které se koncentruje na otázky moci, které připisuje vlastně jakousi určující roli ve společnosti. Ano,poznatek, že moc komunistické strany byla moci  určité skupiny je pravdivým poznatkem, ale v této podobě ještě obalený lecčíms, co by mohlo vést k jeho překrouceni.

Pravdivý totiž není ten poznatek, který Bělohradský považuje za prověřený krachem socialismu – totiž to, že podstatou jeho negativních stránek shrnutých pod pojem „totalita“ jsou všelidské zákony moci a nepřevzetí principů realizace moci z kapitalismu, které jsou rovněž třídně neutrální. Tady se Bělohradskému i jeho předchůdcům z 60.let  mstí jejich idealistický filosofický základ, naprosté odhlížení od ekonomicko-sociálních procesů zejména charakteru vlastnictví. Díky tomu si neuvědomují, že to,co považují za odvěké a třídně zcela neutrální zákony moci, které situují do politiky, se tak mohou jevit jenom proto, že ve všech typech společnosti po prvobytně pospolné šlo o moc vykořisťovatelské vlastnící třídy, jakkoli obrácenou nejenom proti jejímu protipólu a dalším neprivilegovaným skupinám či vedlejším třídám, zejména malovýrobcům, ale současně i vůči jiným, soupeřícím skupinám uvnitř dané třídy. A korektivy a dělba moci fungovaly jen v podobě dělby moci mezi různé skupiny buržoasie, které se někdy spojovaly s maloburžoasií a naprosto výjimečně i s dělnickou třídou. Tohle si původní, základní proud  marxismu dobře uvědomoval, bohužel však nepočítal s tím, že negace kapitalismu bude probíhat v paralelních (v historickém měřítku) alternativách a že ta první – přikláním se k názvu protosocialismus – bude opět ještě založena na privilegovaném vlastnickém a tudíž i mocenském postavení jedné třídy – řídícího aparátu. Takže i politika protosocialismu nemohla být tím, co prognózovali klasikové – tj. odumírající politikou s tendencí přeměnit se v samosprávu vycházející z beztřídní společnosti, opřenou o vlastnickou rovnost a tudíž i kontrolu rovnoprávných a stejně vybavených občanů. Mezitím kapitalismus jasně prokázal, že klasické korektivy politické moci typu dělby moci už nefungují ani mezi buržoasií, ze které vyrostl monopolní,nadnárodní a později globální kapitál, který drží moc pevně v jedněch rukou a prosazuje ji dle potřeby všemi institucemi, které buržoasní klasika považovala za vyvažující .Pro neprivilegované občany jsou formální demokratické svobody převzaté z kapitalismu skutečně jenom cáry papíru. O tom se dnes u nás může přesvědčit každý nezámožný občan, který se chce u soudu dovolat spravedlnosti proti bohatému zločinci.

Takže podstatou té „totalitní„ formy socialismu nebyly všelidské, ale naprosto konkrétně historické zákonitosti, a to především ekonomické – nedostatečná úroveň výrobních sil a dělby práce, znemožňující značné části občanů nespojených s řídící prací realizovat své postavení spoluvlastníků a tedy i spoludržitelů politické moci schopných kontrolovat řídící a mocenské aparáty na všech úrovních života společnosti. Neschopnost dnešních kritických intelektuálů typu Václava Bělohradského pochopit tuto skutečnost a místo planého filosofování se zabývat právě otázkami prolamování dělby práce a zprostředkování vlastnické i politické aktivity nejširším vrstvám občanů je fascinující.

Další pasáže článku však jsou spíše ve znamení pokračování ve slepé cestě od ekonomiky odtrženého idealismu. Od varování před totalizujícími účinky moci jako takové, dochází k závěru, který odtrhuje politiku od toho, co je jejím definičním znakem – tj. že je procesem seřazování zájmů tříd kolem společenské moci a správy a její překonání do „nepolitičnosti“ proto úzce souvisí se sbližováním a splýváním tříd. Dává ji za úkol překračovat hranice poznání o člověku, pod čímž si jasně představuje obrat poznání a řízení společnosti k jednotlivcům, pojímaným navíc dosti abstraktně, mimoekonomicky. Potvrzuje svou omezenost postmodernou s jejím „koncem velkých příběhů“ či „koncem dějin“, čímž člověka jakoby vymaňuje z ekonomických i dějinných zákonitostí. A to je cesta do pekel neschopná čelit dnešnímu marasmu dílčích pohledů a vysvětlení,  ve kterých ovšem při důkladné analýze najdeme stejnou  buržoasní podstatu – odvrat pozornosti neprivilegovaných od ekonomických zákonitostí, pokroku, podstaty emancipace člověka vlastnictví a třídních zájmů a převedení problémů do nadstavby – kultury a psychiky individua. Takže konec konců – myslitel, který se domnívá, že překračuje a emancipuje, ve skutečnosti zůstává v poutech reakční ideologie buržoasie a pomáhá ji ubránit před zatím až příliš tápavými snahami o zásadní společenskou přeměnu, které se projevují v teorii i praxi. Po přečtení článku V.Bělohradského proto mně a jistě i leckomu jinému právem naskočí  název známé práce ještě raného Karla Marxe: „Bída filozofie“.