= Pro každého, kdo se nějak seznamoval s marxistickým pojetím společnosti (byť i deformovaným ideologií řídícího aparátu protosocialismu) je tzv.gnoseologická strukturace společenského vědomí na běžné a teoretické něčím banálním a samozřejmým. Kdyby někdo takový znal Leninovo dílo „Co dělat?“ a naše (s F.Neužilem) rozvíjení Leninových myšlenek (viz např. Heller, J., Neužil,F., Kdopak by se Marxe bál?,Praha, Futura 2011, s.234-243 a speciálně k tomuto problému Heller,J., K sociologickému vymezení kategorie „běžné vědomí“. Sociologický časopis 1988/3 – mimochodem článek, o jehož uveřejnění jsem musel svést tvrdou bitvu s tehdejším koryfejem režimu prof.Františkem Zichem a směl vyjít jen současně s jeho umravněním) považoval by za banální i fakt, že jsme této strukturaci dali i sociologickou dimenzi – tj. fakt, že u běžného vědomí nejde jen o nižší stupeň poznání, ale i o nižší stupeň sebeorientace ve společnosti, o orientaci (uvědomění si zájmu) v nižších patrech začlenění individua ve společnosti (rodina či příbuzenské nebo přátelské seskupení, profesní skupina, pracovní kolektiv, sousedská pospolitost). V tomto smyslu se naše pojetí shoduje spíše než s novodobým pojetím k marxismu se hlásících (tehdy ještě) vědců např. sovětských či československých s Engelsovým přístupem k tzv. zdravému rozumu jako „zdatnému chlapíku“ v domácím prostředí, ale „ jakmile se pustí do širokého světa bádáním, zakouší prapodivná dobrodružství…..“ (Vývoj socialismu od utopie k vědě. Spisy sv.19. Praha, NPL, 1966, s. 224).
Banální by pro takovéhoto více či méně poučeného člověka bylo připomenutí Leninem explicitně formovaného zákona – skutečnosti, že běžné vědomí (resp. masové vědomí, zdravý rozum) neprivilegovaných se ve vykořisťovatelské společnosti (poznali jsme, že i za protosocialismu) spojuje automaticky s ideologií třídy vlastnící a vládnoucí a že rozbít toto spojení a napojit běžné vědomí na vlastní ideologii neprivilegované třídy a nakonec pak na ideologii dělnické třídy je procesem velice obtížným a bolestivým. Tolik známé obecné poznatky.
Musím si postěžovat, že ve své profesi pedagogického,vědeckého a politického pracovníka spojeného s marxismem a projektem komunismu jsem si běžného vědomí náležitě „užil“. Kupodivu nešlo jen o běžné vědomí orientované buržoasní ideologií či ideologií vládnoucí třídy protosocialismu lidí s nižším vzděláním či odborníků z oblasti mimo společenské vědy, ale i o běžné a ideologicky deformované vědomí společenskovědních a politických pracovníků, leckdy ověnčených zvučnými tituly docentů, profesorů, kandidátů a doktorů věd, ba dokonce i ředitelů Ústavů marxismu-leninismu vysokých škol. Bylo úžasné,ale rozčilující sledovat případy, kdy bylo vědomí těchto graduovaných osobností tupější a sterilnější než vědomí společensky angažovaného fyzického pracovníka se základním vzděláním. Bohužel, nápor buržoasní ideologie po listopadu a reakce na tento nápor zbytků předlistopadové elity v podobě neostalinismu propojeného nezřídka s nacionalismem až rasismem, a to při neexistenci teoretické fronty neprivilegovaných, nepřekonatelných bariér šíření na nové podmínky aplikovaného marxismu a odklonu komunistických a dělnických stran jak od marxismu, tak od zájmů neprivilegovaných, otřásl i těmi omezenými možnostmi hlubšího poznávání, které neprivilegovaní měli a obraz jejich vědomí je velice tristní. Svědčí o tom i současný rozmach velmi hnědých variant nacionalismu, xenofobie,rasismu, dnes už reakčního rusofilství apod. mezi početnými vrstvami neprivilegovaných pociťujících averzi vůči systému a politice buržoasie.
Po odchodu z aktivního profesního a politického života, v denní realitě života důchodce v malém městě, se více než s omezeným běžným vědomím intelektuálů a více informovaných obyvatel hlavního města setkávám se syrovějším běžným vědomím zejména svých kamarádů –generačních druhů, leckdy i s levicovým či přímo komunistickým politickým přesvědčením.Je to poučné, ale leckdy ještě více tristní, než je omezenost „profesorská“, i když obě podoby běžného vědomí deformovaného buržoasní či stalinskou ideologií, mají základní rysy totožné. Kupodivu se přitom příliš neliší deformující vliv obou reakčních ideologií –buržoasní a stalinské. Samozřejmě, že co osobnost, to jiné namíchaní prvků omezenosti i obou ideologií, ale zobecňovat přesto lze.
Společným rysem, i když vyskytujícím se v množství individuálních modifikací, je neschopnost běžného vědomí jít za rámec určité „očividnosti“ nebo i jen připustit, že pod touto očividností je nějaká větší hloubka. Dobrým příkladem zde může být přítažlivost výroku striktně odmítajícího projekt komunismu či jenom samosprávy v podnicích argumentem o v genech dané špatné lidské přirozenosti a věčnosti egoismu, snah si něco přivlastnit na úkor druhých atd. Zvláště častá je u řídících pracovníků. Argumenty poukazující na fakt, že různé projevy konzumerismu a „pudu“ si přivlastňovat na úkor jiných nebyly odjakživa, že neexistovaly v prvobytné občině,např. u Indiánů neschopných pochopit, že „vlastnictví“ půdy není jen právo spoluužívat, do tohoto běžného vědomí prostě nepronikají, i kdyby byly sebevíce podloženy archeologickými a etnografickými výzkumy.Ty pro běžné vědomí prostě neexistují, nebo jsou nevěrohodné..
Obdobně snadno akceptuje běžné vědomí naturalistickou ideologii, včetně tvrzení o genově danné odlišnosti ras co do schopnosti poznávat, odpovědně jednat apod. „Černí“ jsou prostě méněcenní. Zcela mimo rozlišovací schopnost běžného vědomí je fakt, že do „černých“ shrnuje de facto příslušníky různých ras – např., Romy a Afroameričany či Afričany a také Araby nebo Indiány. Vsjo rovno, holínky nebo hodinky, obojí se natahují.
Nejde však vůbec jen o Romy,ale o podivnou „logiku“ běžného vědomí spojeného buržoasní či stalinskou ideologií. Argumenty, způsoby uvažování a skutečná logika se tohoto vědomí nedotýkají. Když je takovéto individuum konfrontováno s odlišnými informacemi, nezkoumá je, pokud jsou v rozporu s omezenou každodenní zkušeností. Nepůsobí ani fakt, že určitý výklad převládá v oficiální vědě (u stalinistů v marxismu),ostatně ve vědě nikdy není názorová monolitnost a běžné vědomí si dovede najít útržky čehosi „vědeckého“ na podporu svého tvrzení. Ale i když nic takového nemá a nehledá, není pro něj věda argument. S jednotlivým hlasatelem nepříjemného názoru si snadno poradí, zvláště když jde o člověka známého či dokonce kamaráda. „To je Tvůj subjektivní názor“prohlásí, přičemž ovšem toto bránící se běžné vědomí ani na chvilku necítí jako možný subjektivní názor i ten svůj. Třeba jen na chvilku uvážit tuto možnost a vcítit se do logiky oponenta běžné vědomí nedokáže.
Podle míry „naštvanosti“ názorem teoretika či ideologicky progresivněji orientovaného oponenta má běžné vědomí (/zdravý rozum) různá řešení – v případě bližšího vztahu pouze označuje nevhodného hlasatele (pouze jeho, jiné, třeba světově uznávané hlasatele oponentova názoru ignoruje – existují stalinisté považující se za marxisty, ale v případě, že i zcela jednoznačně interpretovatelný názor klasika marxismu nekonvenuje jejich názoru, klidně začnou hovořit o dlouhé době, která od výroku klasika uplynula,takže už vlastně neplatí, někteří jinak tuzí stalinisté jsou dokonce schopni neortodoxního vykladače marxismu označit za dogmatika papouškujícího poučky) jako odtrženého od života. V horším případě,když je až příliš jasné, že zmíněné běžné vědomí stojí proti nějakému opravdu uznávanému a institucionalizovanému teoretickému názoru, tak se toto vědomí ještě více zatvrdí a dochází k závěru: „Je můj názor pro vědu nesprávný? Tím hůře pro ni“. Setkal jsem se i s případy levicově zaměřených, speciálním, příp.vůbec nějakým vzděláním neprošlých lidí, kteří odmítali brát v úvahu jakékoli dosavadní poznání ve společenských vědách a prohlašovali, že si to všechno musí prověřit vlastním omezeným rozumem a zkušeností. To už ovšem šlo o psychopatické jedince, kteří produkty své omezenosti a nevzdělanosti považovali za převratné objevy. Citoval jsem jim pasáže z Jirotkova Saturnina popisující onoho majitele chemické továrny, který metodou pokusů a omylů dospíval k poznatkům, které by si mohl snadno přečíst ve středoškolské učebnici chemie.
V podstatě však je ve vztahu k vědě a teorii nejvíce rozšířen a užíván názor, „To je JEN TEORIE“.
Tento názor jsem slýchal od politických autorit a šéfů před listopadem,zejména od méně vzdělaných či nevzdělaných, ale do své moci zamilovaných politických manažerů nižší úrovně a proslul jím i Vasil Bil´ak (jak napsal Hochmann ve své alegorické „Kronice místodržení v Čechách“ „krejčík do šlechtického stavu povýšený“). Podobní „soudruzi“, kterým jsme předkládali různé poznatky o problémech systému a jejich možných řešeních nás odbývali právě tímto rčením „No fajn,ale to je jen teorie, na tu teď není čas, musíme plnit plán,potažmo připravovat sjezd,volby, oslavu výročí,popř. bojovat proti imperialismu a domácím zrádcům.“ Tak se plnily úkoly, ale hroutil se systém, který „teorie“ mohla zachránit.
Stejnou argumentaci bohužel slýchám i dnes, a to i od členů strany, a zejména funkcionářů (vzdělaných!!!). Samozřejmě jen, když to odpovídá potřebám politiky, které je zorný úhel běžného vědomí ovládaného reakční ideologií vesměs bližší než logika marxismu. U těch, kteří patřili k řídícímu aparátu v minulosti, je pouze emocionálně podložené obranářství jejich tehdejší pozice a života vůbec faktorem, který poznávací schopnost běžného vědomí redukuje na minimum, zatímco lživý stalinismus dominuje. Obdobně – i když s opačným znaménkem – působí např. antikomunismus a neobjektivní kritika minulého systému u vědomí ovládaného buržoasií, což je výrazné v přístupu běžného vědomí s buržoasní orientací např. ke zločinům kapitalismu.
Ale vraťme se ještě k tomu zaklínadlu o „jen teorii“. Nejsem psycholog, ale přesto jsem se vícekráte snažil dát dohromady to, co si vlastně běžné vědomí pod pojmem „teorie“ představuje. Ať to však beru z jakéhokoli úhlu, rozhodně pro běžné vědomí s uvedenou orientací není teorie jen zobecněním praxe, „nejlepší praxí“ dle Marxe. Vlastně – ať už nositelé běžného vědomí říkají,co chtějí – nemá pro ně teorie ve společenských vědách žádnou poznávací hodnotu, pokud se rozchází s jejich emocemi a jevovými formami praxe postižitelnými s pomocí těch zkušeností, které jim denní praxe v profesi, sousedských, rodinných apod. vztazích umožňuje získat.(systematické studium samozřejmě odmítají). Nositelů běžného deformovaného vědomí je mnoho a při veřejných i soukromých debatách mají vždy početní převahu nad těmi, kdo je chtějí „osvítit“ a jsou vyladěni na stejnou notu, jejich přesvědčení o pošetilosti a odtrženosti teoretiků od reality se touto koncentrací vzájemně podporuje a upevňuje,takže „osvětáři“ jsou brzy k smíchu. Nedivme se tomu, když jsou tito osvětáři tak hloupí, že nevidí jasnou přímou spojitost mezi podílem černochů na kriminalitě a geny (nebo možná i od Boha) danou nehodnotností černé rasy a vymýšlejí si nějaké sociální vlivy.
Ne náhodou se Lenin v teorii i praxi pokoušel tento problém řešit tím, že revoluční strana opírající se o profesionální revolucionáře zprostředkuje masám vyznačujícím se běžným vědomím spojeným s buržoasní ideologií (Lenin uvažuje konkrétně o sociáldemokratické variantě buržoasní ideologie, ale bylo by klidně možné doplnit rasismus, naturalismus, homofobii, antisemitismus, apod.) ten typ zkušenosti, kterým se sjednocují jako třída vůči jiným třídám (protivníkům či spojencům) a získávají i emoční vztah). Opomněl však přitom, že toto zprostředkování jde přes dílčí zájmy partokracie, která je deformuje a třídu rozkládá, v protosocialismu na podnikové a profesní kolektivy sledující lokální zájmy řídících štábů, neschopné realizovat logiku celospolečenského vlastnictví. Zkušenost komunistického hnutí a protosocialismu potvrdila nedostatečnost politické praxe a politické zkušenosti,snad s výjimkou zkušeností z lokomotiv dějin – revolucí. Proto jsme s Neužilem došli k závěru, že tím nejvyšším a formativním typem zkušenosti sjednocující třídu musí být zkušenost z podílu na rozhodování o užívání živé i mrtvé práce společnosti, a to jak na stupních nižších, tak na těch nejvyšších. Bohužel, společenská situace a zatím přílišná obecnost našich koncepcí neposkytují přílišné naděje pro průnik těchto poznatků do mas.
Při vší úctě ke klasikům vznikají zde v naší současnosti otázky, na které marxistická teorie odpovědět buď vůbec neumí nebo na ně odpovídá jen ve velmi obecné poloze. Vidíme kolem sebe, s jakým úspěchem stále ještě buržoasie používá osvědčené manipulační mechanismy bránící masové intoxikaci běžného vědomí ideologií nejpokrokověšjší třídy – dělnické třídy ve formě kognitariátu. Diktát financí a nezaměstnanosti znemožňuje již sám vznik a rozvíjení ideologie této třídy, korumpuje profesionály i dobrovolné aktivisty v její teoretické frontě i organizacích, zejména ve straně, politický monopol znemožňuje jakoukoli informovanost o ideologii a tradicích třídy. Buržoasie ovládá a deformuje výklad historie obecně a informování o protosocialismu zvlášť, ve své nepravdivé manipulaci může buržoasní propaganda využívat nejrůznější podoby svých lží v podobě jejich plurality z nejkrajnější pravice až k nejkrajnější levici. Tříštění vědomí neprivilegovaných umožňuje vědecko-technický pokrok,moderní komunikační technologie,sdělovací prostředky, které dokážou vytvářet silné emoční vazby na kapitalistickou realitu atd.atd. Buržoasii nahrává již sám fakt, že masy neprivilegovaných jsou udržovány ve stavu omezeného běžného vědomí a primitivních emocí s ním spojených a toto vědomí je zahlušováno přívalem irelevantních informací a není s to si z nich vybírat ty pravdivé. Ve prospěch buržoasie působí i takové jevy, jako je odvrat mladých generací od komunikace a studia pomocí četby, včetně četby textů v elektronické podobě, esemeskový či facebookový charakter komunikace apod. Jak prolomit tuto bariéru? Nepřestala při tak obrovské manipulační převaze buržoasie posílené ještě reakčními pozůstatky ideologie řídícího aparátu protosocialismu platit konec konců určující role ekonomiky, která ve statistickém měřítku přece jen formuje i to masové vědomí v souladu s trendy pokroku? Stačí tato dlouhodobá determinace působit v době vyhrocené krize hrozící zánikem lidstva?
Všechny tyto otázky zvláště ostře připomínám při jakékoli půtce s omezeností běžného vědomí, byť by i tyto půtky probíhaly s generačními druhy, sousedy a kamarády v přátelském prostředí, v útulné hospůdce nad sklenicemi dobrého piva. A to pivo mi přitom hořkne v ústech.