Naši latiny znalí předkové říkali:“Historia magistra vitae“ a my, byť se nacházíme na daleko vyšší úrovni lidského poznáni, jim musíme dát za pravdu. Znalost dějinného procesu v dlouhodobé perspektivě může velmi pomoci k tomu, abychom se zorientovali v těch nejsoučasnějších procesech. Marxův výrok o dějinách, které pokud se opakují, pak jako fraška, lze studiem dějin jen potvrdit, i když dějiny rozhodně nejsou stále stejně se opakujícím cyklem, jak nám to občas tvrdí ideologové vládnoucích tříd,snažící se dokázat věčnost vlády svých chlebodárců.
Zejména marxista vybavený materialistickým pojetím dějin v nich může nalézat pravé poklady a cenné inspirace pro svou prognostickou aktivitu. Vezměme si jen Marxův výrok „Anatomie člověka je klíčem k anatomii opice.“, který ve zkratce objasnil fakt, že zkoumat kapitalismu luze nejsnáze nikoli sledováním jeho postupného vývoje v historii jednotlivých zemí, ale teoreticko-logickým rozborem jeho nejčistší nejvíce rozvinuté podoby, kterou měl v Marxově době v Anglii. Při analýze systému vzniklého při prvním historickém pokusu o socialismus – protosocialismu jsme tento princip aplikovali a jako tu nejvíce rozvinutou podobu jsme volili Československou socialistickou republiku. Přitom jsme však Marxovu zásadu využili i zcela obráceným způsobem – z anatomie opice - procesu rozpadu předtřídní, prvobytně pospolné společnosti a vzniku tříd v důsledku vzniku společenské dělby práce a pak i soukromého vlastnictví, jsme mohli leccos usuzovat o ještě plně neprobíhajícím procesu zániku tříd a třídní společnosti přes stadium protosocialistických tříd přetrvávajících i po zrušení soukromého vlastnictví, právě v důsledku nepřekonání staré dělby práce. Samozřejmě, nechlubíme se cizím peřím, víme že před námi takto postupoval i V.I.Lenin ve své definici tříd v práci „Velká iniciativa“, kde de facto předpokládá existenci netradičních tříd, polotříd, které od společnosti neodděluje antagonistický rozpor, které nejsou vykořisťovateli i když zaujímají určité privilegované postavení při realizaci vlastnických vztahů.Tímto dialektickým uvažováním se skutečný znalec marxismu-leninismu odlišuje od těch, kdo se sice halasně za marxisty-leninovce prohlašují, ale uvažují dogmaticky a nedovedou si představit jiný rozdíl ve vlastnickém postavení, než právní, a tudíž zuřivě popírají rozdíl mezi dělnickou třídou a třídou řídícího aparátu v protosocialismu.
K významným „poučením z dějin“ patří poznatek, že podstatné rozpory vyvěrající z ekonomických zájmů velkých skupin lidí se téměř nikdy neřešily přímou ztečí a bojem za těmto ekonomickým zájmům odpovídající přímý cíl, který by vedla přesně ta skupina lidí, která tento zájem objektivně má. Naopak, až do objevení se marxistické ideologie byly tyto cíle z oblasti ekonomické základny vždy zahaleny nadstavbovým, zejména ideologickým balastem, který tento cíl všelijak zakrýval a maskoval, takže si ho uvědomovala jen část těch, kdo za něj bojovali,a leckdy za něj bojovali i mnozí z těch, kteří tento zájem neměli nebo s ním byli svým postavením objektivně v rozporu. Fronty byly nejasné, bojovníci bojovali „ve falešné zbroji“, velmi často sami proti sobě, ke své škodě okamžité či dlouhodobě.
Mohli bychom uvést nekonečnou řadu příkladů takovéhoto jednání „ve falešné zbroji“ – obligátní „chudou kostnickou babičkou“,která přinesla své polínko k Husově hranici, počínaje, přes španělské nevolníky bojující proti Napoleonovi a jeho reformám po boku se svými nejhoršími feudálními nepřáteli - velkostatkáři a církví a konče fabrikantem Engelsem podílejícím se na vytvoření ideologie pro dělnickou třídu či naopak dělníky u nás volícími po listopadu ODS. Ale i při výčtu takovýchto příkladů cítíme, že není jedna falešná zbroj jako druhá, že některá falešná zbroj je falešnou pouze z hlediska momentální objektivní třídní příslušnosti jedince, ale z hlediska pokroku lidstva jako takového jde o zbroj správnou a kvalitní (Engels)..
Zahalení skutečných cíl a zájmů tříd, ale i dílčích skupin a jednotlivců falešným ideovým hávem a jejich realizace prostřednictvím zdánlivě na ekonomice nezávislých cílů v oblasti moci a správy, které je dáno relativní samostatností procesů základny a nadstavby, je však jen jednou, relativně snadno poznatelnou a uchopitelnou formou procesu, který je ve filosofii zobrazován pomocí pojmu „zprostředkování“. Je historickou zásluhou Miloslava Ransdorfa, že ve své stěžejní práci „Nové čtení Marxe“ celou teorii zprostředkování a její hluboké hegelovské i marxovské kořeny připomněl.
Problém zprostředkování se objevil i v diskusích, které v sedmdesátých letech minulého století probíhaly v sovětské filosofické a historické literatuře, zejména v souvislosti s propracováváním vazby mezi epochou a formací. Diskutovalo se o různých rovinách rozporů formace i epochy a jejich vzájemném vztahu, operovalo se s pojmy „základní rozpor“ a „hlavní rozpor“, a to zejména při snaze aplikovat tyto pojmy na konkrétní situaci ve třicátých letech a za druhé světové války. Tehdy mne zaujalo pojetí, které pojem „základní rozpor“ chápalo jako základní rozpor formace přítomné v dané epoše (tedy především kapitalismu – rozpor mezi společenským charakterem výrobních sil a soukromým charakterem výrobních vztahů) a hlavní rozpor jako takový, do kterého se rozpory formací v určitém přesném období transformují ve specifické a zvláště akutní podobě. Jako takové jsou sice konec konců determinovány formačními rozpory,ale nejsou s nimi zdaleka totožné a mohou se od nich odlišovat.
Při konkrétní aplikaci na období mezi a druhoválečné se základní rozpor kapitalismu transformoval do vzniku fašismu jakožto zbraně proti SSSR a komunistickému a vůbec dělnickému hnutí a posléze vůbec demokratickému hnutí, ale zároveň zahrnul i meziimperialistický konkurenční rozpor uvnitř velké buržoasie. Logika řešení základního rozporu se pozměnila, díky čemuž mohly vzniknout spojenectví přesahující striktně třídní hranice a dočasně překonávající třídní rozpor. Důsledkem toho ovšem bylo takové oslabení kapitalismu, které zrodilo celou socialistickou soustavu a vrátilo do hry základní rozpor transformovaný do aktuálního rozporu mezi soustavami států.
Nahodilý čtenář tohoto textu nepřivyklý obecnějším filosofickým či filosoficko-sociologickým analýzám si v této chvíli jistě klade otázku.K čemu tohle všechno je nám dnes, v současném světě? Co nám taková obecná analýza může dát třeba jen pro prognózu nejbližší historické etapy, která nás čeká?Marxista však již jistě dávno tuší, proč ten široký metodologický nájezd na problematiku.
V jakém světě to žijeme?
Před listopadem to bylo oficiálním vědcům v protosocialistických zemích, jasné – stačilo jim jen zopakovat, k čemu došel před první světovou válkou Lenin, který měl plnou pravdu pokud šlo o současnost a minulost, bohužel však nikoli pokud šlo o prognózu budoucnosti. V době, kdy Lenin psal své stručné, ale zásadní dílo o epochách (Pod cizí vlajkou.), skutečně končila epocha imperialismu a vedla se oboustranně nespravedlivá, imperialistická válka a doba byla těhotná počátkem něčeho nového, spravedlivějšího. Lenin plným právem vyzýval k přeměně války imperialistické ve válku občanskou, třídní, kterou by vedla internacionálně sjednocená dělnická třída proti imperialistické velkoburžoasii,ve ve spojenectví s různými poloproletářskými elementy a maloburžoasií (ovšem spojencem kolísavým a nejistým, což prokázal příklon části maloburžoasie k fašismu). Lenin proto rovněž plným právem prognózoval, že nastane epocha nová, epocha přechodu kapitalismu k socialismu, zakončená vítězstvím socialismu v rozhodující části světa. Lenin se k explicitním úvahám o epoše už nikdy nevrátil a zřejmě předpokládal, že jeho prognóza je vítězstvím protosocialismu potvrzena. Pokud začal na konci života pochybovat (jsou momenty, které by tomu nasvědčovaly), už to do dějin nevstoupilo.
Pozdějí se stalinská a poststalinská literatura už chytila základního Leninova schematu a sháněla materiál k jeho potvrzení. Ještě řadu let po listopadu stalinističtí „odborníci“ odmítali uznat, že epocha přechodu kapitalismu v socialismus vůbec nenastala,ba dokonce, že dočasně skončila a nastoupila epocha, kterou můžeme bez oficiálního potvrzení nazvat epochou dočasného vítězství a celosvětové vlády globálního kapitalismu.
U Lenina ovšem byla epocha imperialismu a jeho neomezené vlády spojena s tím, že základní rozpor kapitalismu je překrýván jevovou formou jiných, povrchovějších rozporů – nejprve meziimperialistickými rozpory vedoucími k první světové válce a trvajícími i dál, a posléze k transformaci základního formačního rozporu i vedlejších meziimperialistických rozporů do podoby rozporu mezi fašistickou modifikací kapitalismu a širokou frontou sil kapitalismu, dělnického hnutí, protosocialismu i dalších demokratických hnutí, včetně národně osvobozeneckých. Tento hlavní rozpor překlenul dočasně základní rozpory jak kapitalismu, tak protosocialismu. Vítězství bylo opojné a hluboce oslabilo kapitalismus, protosocialismus se stal světovou soustavou a supervelmocí, ale co tomu předcházelo a jaké to mělo souvislosti?
Jedním ze zvláště bolestivých momentů celého tohoto procesu bylo hledání cesty svým postavením nejistými a ohroženými, zájmově dvojakými vrstvami a skupinami náchylnými přejímat ty nejreakčnější formy buržoasní ideologie (fašismus, rasismus,ale i stalinismus) a jednat podle nich. Na ulicích neřvaly a nedělaly pogromy na Židy představitelé německého,italského i jiného velkokapitálu,velkostatkáři, aristokratičtí důstojníci a církevní hierarchie, ale maloburžoasní řemeslníci a obchodníci, nezaměstnaní dělníci, úředníci, učitelé apod. V poražené Jugoslávii se za podpory okupantů vraždili navzájem sousedé v obcích,kteří se nezřídka neodlišovali ani jazykem. Násilí na Źidech se nedopouštěli jen příslušné mocenské složky domácích fašistických režimů či okupační moci
Pro leckterého našeho současníka zde jde o až příliš markantní analogii mezi tehdejším a současným vývojem světa, a to včetně toho vraždění v Jugoslávii.Proto se i odborníku vnucuje otázka,zda v rámci této analogie nás čeká opět nějaký krutý a antihumánní protivník, který využije roztříštěnosti a slabosti levice, nacionalismu etnik i rasismu, uvrhne svět do války a přinutí tak část kapitalistické třídy ustoupit od svých hodnot a poddat se nějaké formě socializace, která by skončila něčím na způsob našeho února. Díky poučení z minulosti by se pokrokové síly mohly vyhnout procesům, snad jen s výjimkou procesů s těmi, kdo hrůzy války vyvolali, což by byla diskreditace velkého kapitálu, který by tím skončil a faktem by se stal slogan „zítra se bude tančit všude“.
O ekonomickém vývoji a formách vlastnictví přitom tito lidé příliš nepřemýšlejí. Ti nemnozí, kteří se alespoň zhruba seznámili s naší představou o ekonomicko-sociálních procesech přechodu od kapitalismu k socialismu, kteroužto přeměnu jako takovou oficiální ideologie minimálně zesměšňuje, maximálně kriminalizuje, vidí ve výše uvedené možné analogii vyvrácení naší argumentace,důkaz naší ztráty revolučnosti a přechodu na pozice faktické podpory kapitalismu. Vždyť přece my považujeme za možnou relativně pokojnou cestu vývoje, kdy se kapitalismus dává tou jedinou cestou, která mu v boji proti klesající míře zisku zbývá – cestou investic do lidského činitele a sání jeho talentu a iniciativy a později i samosprávy, přičemž se bude kapitál muset smířit s všeobecnou demokratizací a rozvojem samosprávy i mimo ekonomiku. Není to utopie?
Je skutečně výše uvedená dějinná analogie vyvrácením a potvrzením utopičnosti našich představ?
Vraťme se k otázce, nakolik lze či nelze výše uvedené analogie použít při prognózování vývoje světa. Marxismus v principu práci s analogiemi a jejich poznávací přínos neodmítá – použitelnost analogií je přece dána již materialisticko-monistickým náhledem na svět – konstatováním jednoty hmoty obecně a v jejím rámci i jednotlivých forem, včetně společenské formy hmoty. Marxismus však znamená i vidět rozpornost a proměnlivost hmoty a jejích forem, odlišit povrchní analogie dané jevovými formami a analogie dané shodnými podstatami
Když z tohoto hlediska přistoupíme k posouzení té zdánlivě do očí bijící analogie s meziválečným a válečným vývojem, už zde můžeme vidět tu proměnlivost, která se promítla v Leninově výroku „po druhé jako fraška“Něco skutečně analogické je, a to je reagování buržoasie na krizové jevy. I v meziválečném období nebyl fašismus a válka jedinou alternativou, jak se dostat z krize a restartovat stroj na zisky.Ta druhá – státní zásahy a sociální stát –se začínala úspěšně rozvíjet ve formě New Dealu v Rooseveltově Americe. Cesta teroru vůči pracujícím a agrese vůči výhonku nekapitalistické společnosti –Sovětskému svazu, oloupení židovského etnika a otrocká práce pro další etnika a menšiny se však zdála nejen německým kapitalistům snazší a levnější, a proto podpořili iracionalitu nacismu i italského fašismu a politikou appeasementu mu uvolnili ruce k válce. Po všech posunech se dnes kapitalismus opět ocítá v hluboké krizi a hledá cestu, jak z ní ven, bez poklesu míry zisku. Naše makroanalýza kapitalismu ukazuje, že přes hloubku současné krize kapitalismus má ještě možnost oddálit svůj konec bez toho, aby lidstvo bylo uvrženo do apokalypsy války a ničení a při dočasném zachování vykořisťování bezplatným přivlastňováním si nadhodnoty v rámci své logiky. Heslovitě ji můžeme vyjádřit takto: Orientace na lidský faktor a dosahování vyšší míry zisku bezplatným přivlastňováním si lidské tvořivosti, talentu, iniciativy apod. (což je možné jen s přechodem k VT a informační revoluci a nahrazením industriálního dělníka dělníkem,-kognitářem) – ale k tomu potřeba nová motivace, dělník přestává být podřízen kapitálu i charakterem profesní činnosti,není nahraditelný a je neskonale lépe vybaven k třídnímu boji) – novou motivací může být jen zapojení do řízení a podíl na zisku – kapitál je nucen k aplikaci forem samosprávy,která postupně prokazuje vyšší efektivitu a vítězí v konkurenci a vytlačuje klasickou formu kapitalistického vlastnictví – tím i transformace buržoasní třídy, příznivější poměr sil pro politický boj za demokracii a postupné převládnutí samosprávy.
Kapitál ovšem půjde touto cestou jen, když nebude moci dělat nic jiného, resp. když to bude cesta slibující vyšší míru zisku než cesty jiné. A těchto cest nevyžadujících zásadní obrat (jakým byla kdysi éra státních zásahů a sociálního státu) je v etapě, kterou prožíváme, ještě dost. Zásadní nerovnost mezi Severem a Jihem, a nadto v éře globalismu, kdy padají překážky pro pohyb výrobních faktorů, včetně pracovní síly, zapříčiňuje skutečnost, že se stále ještě více než sofistikovaná práce osobností vyplácí práce jednoduchá, snadno nahraditelná,vykonávaná nerozlišitelnou deindividualizovanou masou. Že tato cesta bude mít svůj limit, dokazuje současná krize kolem vlny migrace vyvolané spíše politickou manipulací, která přivádí západním podnikatelům pracovní sílu naprosto nepoužitelnou v evropském a americkém kulturním prostředí a neodpovídající potřebám vědecko-technické revoluce. Naplňuje se Marxova předpověď o buržoovi, který je nucen živit dělníka, místo aby dělník živil jeho. (Manifest komunistické strany,1.kap.)
Nicméně, v současnosti ještě může přinášet vysoké zisky svérázná dělba mezi tvorbou technologií a rozpracováváním vědeckých poznatků poměrně omezenými a privilegovaně placenými kognitáři v metropolích, ale i v méně vyvinutých zemích, a vlastní výrobou prováděnou industriálním způsobem v méně vyvinutých zemích, ovšem s použitelnou pracovní silou (Čína,Tchaj-wan, další východoasijské země, Indie, Indonésie a také bývalé socialistické země). A právě v snižování hodnoty pracovní síly a intenzivním vykořisťování této tradiční pracovní síly mimo metropole a pak i té použitelné tradičně kvalifikované pracovní síly migrantů do metropoli (Ukrajinci, Rusové, Balkánci,Poláci,Češi, Slováci,Maďaři, Rumuni,Bulhaři apod.) nalézá kapitál ještě významné zdroje k tomu, aby čelil základní tendenci k poklesu míry zisku objevené Marxem. A to nehovoříme o zdrojích plynoucích z přeplacených státních zakázek, zejm. ve zbrojení, z obchodu se zbraněmi či komponenty drogového průmyslu, ze spekulací s ropou či jinými drahými kovy, z pololegálního či ilegálního podílu na organizovaném zločinu (drogy,obchod s bílým masem, dětmi apod.), které mají de facto mimosystémový charakter.
Důležitým, byť i dočasným a de facto iluzorním zdrojem růstu míry zisku pro vlivné kapitálové skupiny jsou spekulace s měnou a fiktivním kapitálem, které se nejen odtrhují od reálné výroby, ale nabývají charakteru spekulací s poukázkami na důvěru v hotovost obchodních partnerů. To samozřejmě vyvolává ony známé bubliny a krachy bank, fondů apod.
Významnou roli ve všech těchto náhradních či zmutovaných ( z hlediska původní čistoty vztahu vykořisťování pracovní síly v industriální výrobě) formách dobývání zisku hraje politika a její pokračování formou ozbrojeného násilí a války. Zejména pro globální kapitál řeší tak podstatné otázky, jako je kontrola zdrojů surovina přírodního bohatství, vytváření neustálých ohnisek napětí hrozících vyvolat válku a umožňujících tak ze státem přerozdělených příjmů neprivilegovaných mas (velký kapitál daně neplatí) dotovat zisky zbrojařských,energetických a s nimi spojených kapitálových skupin, pokrývat jim náklady na základní výzkum,otevírat dopravní cesty, finanční toky a kapitálová spojení. Kapitálu je dnes vcelku jedno, zda jim tuto roli plní USA,EU,Čína, Rusko, Brazilie, Indie či jiné státní seskupení,pokud na to má dost síly. Prozatím nejvíce se pro tento účel hodil americký stát,což udržuje neotřesitelnost pozic zvláště reakčního kapitálu v USA a jeho elity a také ideologie prosazující a oslavující světovou hegemonii USA.
To se ukázalo, když se část kapitálových skupin a jejich politických elit pokusila o globálněji orientovanou politiku prostřednictvím prezidenta Obamy, ale tradicionalisté si ho velmi brzy dokázali přizpůsobit svému duchu a potřebám a zavlekli ho do zcela bezperspektivních válek. Tuto situaci pochopily kapitálové skupiny a elity spojené s muslimským světem, oživily islámský fundamentalismus a čelí svým vojensky silnějším protivníkům asymetrickým terorismem, který ovšem dále rozvrací kapitalistický svět,a tím zvyšuje pravděpodobnost světového válečného konfliktu. Prozatím ale tato situace značně usnadňuje manipulaci neprivilegovanými masami pomocí malicherného nacionalismu,xenofobie a rasismu i náboženského fundamentalismu, takového či onakého.
Až kam je schopen kapitál ve svém antihumanismu schopen zajít ve jménu svých rvaček o míru zisku dokazuje fakt, že svou politikou a ozbrojeným násilím rozvrátil Střední východ a vybudil masovou migraci vykořeněných, práce a kultivovaného soužití neschopných vrstev ze Středního východu a Afriky do Evropy.
A z této výchozí situace kapitalismu vyplývá i odlišnost od světa třicátých let a druhé světové války i fakt,že pokud jde při tomto opakování o frašku, je to fraška velice krutá, i když touto krutostí plně zapadá do svérázného černého humoru dějin. Hlavní odlišnost je především v tom, že ve světě není stát, který by ztělesňoval možné pozitivní, progresivní řešení vzniklé smrtelné křeče kapitalismu. V srovnávané minulé etapě byl tímto řešením jednak stát protosocialistický, jelikož protosocialismus mohl být jako takový vnímán (jeho zločiny v podobě čistek 30 let nebyly příliš známy a ve vztahu k velké hospodářské krizi se jevily jako zanedbatelné), jednak státy aplikující keynesiánskou strategii a prvky sociálního státu –především USA (pokusy ve státech Lidové fronty Španělsku a Francii, Švédsko, snad Švýcarsko.) Kdo chce, ať vidí jako dnešní státy s řešením Rusko či Čínu nebo dožívající venezuelský model, případně skandinávskou variantu, což považuji za velký omyl . Maximálně zde v případě skutečně ekonomicky úspěšného vzestupu Číny jde o opožděnou kapitalistickou industrializaci na bazi bezohledného vykořisťování proletariátu nebo o mimořádné parazitování na přírodním bohatství – Norsko, Perský záliv, dočasně Venezuela). Rusko je zcela normální kapitalistický stát, odlišný snad jen s mimořádnou rolí přímé direktivní politiky, s mimořádnou politickou rolí církve a svéráznou směsicí nacionalismu, stalinismu a patriarchálního konzervatismu navazujícího jak na stalinskou, tak carskou éru v ideologii. Jistá míra zdrženlivosti v imperiálně expanzivní politice ve srovnání s americkou bezostyšností je jen důsledek jeho celkové slabosti ve vztahu k západu.
Stejného řádu je další rozdíl mezi „dnes“ a „tehdy – stav progresivního sociálního subjektu- dělnické třídy. Ve třicátých a válečných letech se sice dělnická třída nacházela na nižší úrovni, než je ta potřebná pro skutečný socialismus, kterou v blízké budoucnosti očekáváme od kognitariátu, a nebyla schopná dohlédnout dál než k protosocialismu. Industriální úroveň a formy měl ale i kapitalismus a dělnická třída byla pro boj s ním relativně dobře organizována i ideologicky vybavena, a to i přes rozkol v dělnickém hnutí a porážku radikálně revoluční prokomunistické vlny po první světové válce, rakouských schutzbundlerů i přes pozdější těžkou situaci vlád Lidové fronty, zejména té španělské. Jakýsi cíl tu byl, byly zkušenosti, které bylo možné oživit,byla organizace, osobnosti, intelektuální a kulturní fronta orientovaná spíše doleva Stalinismus sice tyto prvky oslabil, ale nezničil.Perspektiva protosocialismu, ke které Lidová fronta přidala i obraz demokratického přechodu k němu sice táhla menšinu neprivilegovaných, ale přece jen táhla a byla přítomna ve společenském vědomí,což nutilo alespoň část kapitálu brát určité ohledy na lidové masy a národní zájmy. Spolu s meziimperialistickými rozpory pak nakonec tento stav zrodil funkční odpor v podobě protihitlerovské koalice a různých širokých národních front v jednotlivých zemích.
Za těchto okolností mohl vzniknout dočasný společný zájem opírající se o všelidské hodnoty a překrýt antihumánnost základního formačního rozporu kapitalismu i akutní antihumánnost v protosocialismu a pozitivně ovlivnit vývoj obou těchto skupin rozporů (i vedlejšího rozporu národně osvobozenecké hnutí-kolonialismus),zejména tvrdě zasáhnout kapitalismus.
Dnes je stav sil, které by se objektivně mohly spojit a stát se revolučním subjektem, který by si proti obecnému antihumanismu islamismu či fašismu a strhnout sebou i celé imperialistické státy,resp.,části globálního kapitálu, obzvláště tristní a v mnohém připomíná excesy na počátku formování dělnického hnutí, když se hnutí mas vyjadřující povšechnou nespokojenost či hájící bezprostřední obživu zmítalo mezi trade-unionismem a luddismem, příp. anarchismem a terorismem. V některých zemích se pokrokovým silám podaří dostat do ulic statisícové zástupy, zorganizovat rozsáhlé stávky či protestní akce, ale vcelku to neotřese ani systémem, ani konkrétními zájmy globálního kapitálu. Určité nadějné záblesky občas přicházejí ze Španělska či Argentiny,v podobě pokusů o vytváření samosprávných organizací,zabírání podniků či obchodů apod. Ne náhodou právě ve Španělsku existuje Mondragon jako nejnázornější příklad toho, že i velký komplex může být provozován samosprávnou formou vlastnictví, jakkoli i tam, v těsném sevření kapitalistickým vlastnictvím, dochází nutně k deformování samosprávného principu.
Ve vědomí nejen neprivilegovaných vrstev., ale i intelektuálů považujících se za levicové prakticky není přítomná ideologie těchto mas, i když v malých ostrůvcích existuje, bez možnosti a prostředků k šíření, utlačována jak buržoasní, tak stalinskou ideologií.Tato ideologie se odlišuje od zkušenostního poznání mas orientovaného buržoasní či stalinskou ideologií, proto je pro masy nesrozumitelná, ba neviditelná. Pro všechny typy partokracie tzv. levicových stra, včetně komunistických, je tato ideologie přímo nepřijatelná až nepřátelská – pragmatickým elitám ovlivněným buržoasní ideologií překáží v jejich drobečkové politice a soužití se systémem, stalinským elitám nabourává ideový základ jejich manipulace členy a přívrženci strany spočívající v idealizaci minulosti a odmítání změn v cílech i formách.
A v neposlední řadě – v meziválečném období mělo i všemi opovrhované komunistické hnutí vyčleněné ze systému svůj určitý ekonomický základ, sice skrovný, ale nezávislý na svévoli buržoasního státního aparátu- bohužel však závislý na svévoli sovětské stalinské elity.
Úhrnem - s chladnou objektivitou a bez idealizace a mravního porovnávání s konkurenční vládnoucí třídou - kapitalismus, buržoasie, neměly monopol na svět, protože protosocialismus přes upocené snahy buržoasních lokajů a českého ministerstva školství dokázat opak – nebyl fašismus a stál na sice problematicky, ale přece jen odlišném zájmu jiné třídy, než byla buržoasie.
To rozhodně nelze říci o dnešku. Roli islamismu nelze vidět jako analogii komunistického hnutí a protosocialismu,jeho progresivní potenciál je nulový. Abstraktně humanistické snění o lidských právech, které v dnešní ČR nese hanlivé označení „kavárna“ je přespříliš třídně rozrůzněné a spíše než k zájmu neprivilegovaných vrstev se kloní k zájmu buržoasie. Progresivní potenciál vyčerpal i nacionalismus, který stále více nabývá podoby konzervativního zpátečnictví nebo nacionálšovinismu či rasismu až po obzvláště degenerované přisluhování některému ze soupeřících imperialismů, v českém komunistickém hnutí jde přisluhování a idealizování imperialismu ruskému.
Proč je tomu tak, jsme již odhalili výše – z hlediska individuálního lidského života probíhá příliš pomalu (pomaleji, než si dovedli představit klasikové) proces formování té kvality proletariátu, kterou se klasikové domnívali vidět v proletariátu industriálním. Jinými slovy – na rozdíl od třicátých let a války chybí zralý a ve vysokém stupni třídně uvědomělý sociální subjekt jakožto základ akceschopného politického hnutí směřujícího k samosprávě, beztřídnosti a nepolitičnosti. Na rozdíl od klasiků, ke kterým se jinak výrazně hlásíme, domníváme se my, že tímto subjektem bude kognitariát vyznačující se všemi znaky proletariátu industriálního s výjimkou onoho reálného podřízení práce kapitálu, které přinesla éra masové tovární výroby a připoutání velké skupiny k strojovým soustavám v roli jedné součástky.Ve třicátých letech byla tovární výroba a industriální proletariát na vrcholu sil. Dnes je svět jedním velkým procesem nerovnoměrného přezbrojování z tovární na automatickou výrobu, materializovaný vědecký poznatek, a na tvořivou kognitariátní činnost pracovníka – samosprávného vlastníka. Jde o to, nakolik tento proces pokročil tak, že i neuvědomělý a nezkonsolidovaný, ideologicky špatně vybavený kognitariát dokáže strhnout sebou jiné podoby proletariátu a námezdní práce i značnou masu neprivilegovaných maloburžoů a vytvořit alespoň takové zázemí pro politické hnutí, které by znemožnilo soupeřícím složkám globálního kapitálu (včetně muslimského) rozpoutat válku či ze sféry politiky dočasně zabrzdit vývoj k ekonomické samosprávě.
A tady má své místo zamyšlení nad analogičností dějinných procesů, nad možností zprostředkování dlouhodobého a určujícího formačního rozporu hlavními, ad hoc vznikajícími rozpory. Vzniká zde diskusní problém, ve kterém si sami nejsme příliš jistí. Jde o to, zda roli výchozího dílčího zprostředkovacího, dočasně „hlavního „ rozporu může sehrát určitá forma konfliktu mezi hlavními imperialistickými hráči – dnes se jako nejpravděpodobnější jeví přímé mocenské střetnutí Ruska a USA. Např. – zda by při vtažení mas lidí do nějaké formy rusko-americké války, případně války světové, kde by na jedné straně stály USA a EU a na druhé Rusko a Čína (samozřejmě za málo reálného předpokladu, že by´nedošlo k jadernému, biologickému a chemickému či ekologicky destruktivnímu válčení ničícímu současnou civilizaci jako takovou) sehrála tato válka podobnou roli, jako první světová válka při odstartování boje za protosocialismus, zda by tedy boj za mír a potrestání válečných štváčů nemohlo sehrát roli demokratického předstupně skutečně socialistické revoluce. Dovolujeme si však předestřít hypotézu, že takovýto civilizačně ničivý až smrtelný konflikt by byl příliš úzkou základnou dalšího vývoje a formování široké sociální koalice pod vedením kognitariátu a navíc by prohloubil emoční ostrost všech rozporů vylučující samosprávně-kompromisní integraci (viz obtíže družstev v SSSR po stalinské represi vůči kulakům a pseudokulakům). Jako pravděpodobnější se nám jeví konflikt s širší základnou přesahující dočasně třídní hranice a vytvářející mezi třídami podobný most, jakým za druhé světové války byl společný národně osvobozovací boj i existence protihitlerovské koalice. Tento most politický a ideologický by umožnil i vyhnout se nejdrastičtějším a nejničivějším formám boje a nemusel by mít podobu ozbrojených střetnutí armád vyzbrojených těžkými zbraněmi. I tak by mohl takovýto konflikt prolomit obranné mechanismy kapitalismu,vyškolit občany v odporu proti vládnoucím strukturám a otevřít cestu k samosprávě a spravedlivé globalizaci.
Bylo by nošením dříví do lesa zdlouhavě vykládat, že dnes nejpravděpodobnějším adeptem na takovýto zástupný a otevírací rozpor (nemusel by mít ani podobu ozbrojeného násilí) je zdánlivě netřídní, rozpor mezi Severem a Jihem, usedlíky a migranty, zejména migrujícími muslimy.
Islamismus vyvěrající ze slabosti muslimské složky globálního kapitalismu, zaostalosti a manipulovatelnosti muslimských mas vzniklé za KOLONIALISMU A NEOKOLONIALISMU by za jistých okolností mohl přimět k určité součinnosti tak rozdílné síly, jako by byl kognitariát a další vrstvy námezdně pracujících či rolnictva méně vyvinutých zemí, maloburžoasie a nemonopolistická, spíše regionální buržoasie, konkurenční skupiny globálního kapitálu a jejich služebné aparáty, ideologicky a politicky komunisty,socialisty,neislámské nacionalisty, liberály, neislámské věřící i pravicové konzervativce, jde ovšem v to, kdo by v této frontě byl vedoucí silou či alespoň progresivním hybatelem a zda by se globálnímu kapitálu nemuslimských zemí nepodařilo rozpoutáním konfliktu (na kterém už pilně pracuje zejména v Sýrii ) dočasně upevnit své pozice. Poslední události – atentáty v Německu a Turecku a velmi podezřelé zřícení letadla s Alexandrovci dávají rozhodně velmi smutný výhled do budoiucna.