alter-nativa

Diskusní téma: Josef Heller- S panem No-Namem o třídách a vykořisťování

to jste přehnal

n-nonme 26.02.2017
Jsem vděčen za takový zájem a budu se snažit abych byl co platný.

Josef Heller- S panem No-Namem o třídách a vykořisťování

13.02.2017 20:16

     

   Občasný a poněkud tajemný návštěvník tohoto webu s nickem No-Name mi položil tuto otázku:

 „Už mi není dvacet, ale přesto bych chtěl mít jasno: vykořisťovaný - vykořisťovatel, duševní, fyzická práce, dělník intelektuál, atd.
Kam potom zařadit bábu v butiku, když jí řeknu proletářko, tak mne vyhodí“

   Problém jsem sice už často vysvětloval, ale je natolik závažný, že to rád a koncentrovaně zopakuji, a to formou samostatného článku, aby to v diskusi u článku nezapadlo.  .
     Konkrétní jednotlivec je jako herec na divadle, který hraje najednou ve více kusech. Podle toho patří zároveń do různých souborů (třídně sociálního, profesního, etnického, sousedského atd.). Jeho chování a zájem je dáno všemi těmito začleněními, ale až dosud bylo rozhodující to začlenění třídně sociální, ale velký vliv má i to profesní. Skutečný marxismus vidí sice vzájemné působení těchto rolí, např. i to, že dvě role se dosti vzájemně podmiňují (v raném vývoji byla např. role profesního duševního pracovníka vždy spojena s určitou aktivní rolí vlastníka nebo jeho určité složky – feudalismus, profesionální válečník-šlechtic, zejména výkon řídící činnosti je takový vždy – každý řídící pracovník je zároveń určitým pohůnkem vlastníka, za protosocialismu dokonce profesionální řídící aparát měl určitou aktivní vlastnickou subjektivitu). Ale – kdo zná metodologii klasiků, musí odlišovat znaky, díky kterým jedinec objektivně patří do profesního souboru, a znaky třídně sociální (konec konců vlastnické- a to nikoli právně, to nemusí odpovídat – příslušnosti). Toho bohužel není drtivá většina sociologů schopna a tak, když sociologové popisují třídní strukturaci, tak je to převážně profesní strukturace, jen někdy  nemohou pominout vlastnické postavení – u velkého kapitalisty či klasického dělníka). Většinou však pracují s těmi profesními znaky (druh vykonávané práce, kvalifikace a vzdělání, výše příjmu a způsob života (ten je ovšem dán převážně tou třídní zařazeností, ale dnes má značnou autonomii i ta profesnost) a pak do toho ještě míchají subjektivní rovinu – jak si kdo co uvědomuje, jak sám sebe hodnotí – což je ovšem druhotné).

       Chování jedince je tedy dáno řadou faktorů, podle marxismu však konec konců – to je důležitý slovní obrat!!!! – tou třídně sociální příslušností.Konec konců!!!! – tedy statisticky, dlouhodobě. Mnoho jedinců se v konkrétních situacích může chovat v rozporu se svou třídní příslušností,vědomí je relativně samostatné – RELATIVNĚ!!!!, ideologie vládnoucí třídy leze do hlav neprivilegovaných automaticky atd. Konstatování třídně sociální, objektivní příslušnosti tedy nezaručuje okamžité, konkrétní chování jedince v souladu s touto příslušností, jak to chápali nesprávně stalinští kádrováci, kteří by nenechali studovat ani děti Karla Marxe..

    Po tomhle nutném úvodu konkrétněji:¨

Určení duševní či fyzické práce,ať už k tomu speciální vědy dávají jakékoli pojetí) jsou určeními profesními,nikoli třídně sociálními. Inteligence je pojem odvozený právě z těchto profesních určení. Je to prostě skupina lidí vykonávajících profesně duševní činnost (ať už ji definujeme jakkoliv). Lékař může být dělník, příslušník služebné třídy dvojího druhu – osobní lékař kapitalisty a zaměstnanec ve státní neziskové nemocnici, maloburžoa atd. Obdobně členité by to bylo i v protosocialismu. Pro třídní charakteristiku nám určení „duševní pracovník“ nic nevypovídá (stalinské pojetí bylo samozřejmě jiné).  

      Znaky příslušnosti k třídně sociálnímu souboru v podstatě vyjadřují základní vlastnickou či nevlastnickou  roli příslušné skupiny lidí a uvnitř něj pak ještě určité odstíny této role, této aktivně vykonávané funkce v procesu přivlastńování. Kolem hlavních jader tříd se tak pohybují i okraje třídy i třídně dvojaké skupiny. Jejich hranice se někdy kryjí s hranicemi profesních skupin, někdy ne, některé profese jsou vhodnějšími nositeli určitých vlastnických rolí (např. řídící práce, ve středověku duševní práce jako taková, za kapitalismu klasická činnost dělníka – obsluhy stroje atd.),některé méně (zvláštní dovednost fyzického pracovníka v manufaktuře ho sice nezbavovala zařazení dělníka, ale kapitalista ho ještě neměl plně ve své moci, a stejně tak se díky své vysoce kvalifikované profesi může kognitariát už vymaňovat z té plné podřízenosti kapitálu).

    Třídně sociální struktura v kapitalismu:

Základní rozčlenění je fixováno i právem (což v protosocialismu nesedělo – byli jsme všichni vlastníky, ale tu roli hrál především řídící aparát, z hlediska svých lokálních zájmů) – vlastníci a nevlastníci výrobních prostředků..

Ale to ještě nic nevypovídá:

    Vlastníci mohou být buď kapitalisty, kteří si přivlastňují nadhodnotu zaměstnanců i v podstatě celou nadhodnotu maloburžoů produkujících draho,ale prodávajících podle cen kapitalisty stanovených. Vaše bába v butyku, pokud ji patří, může být kapitalistkou vykořisťující zaměstnance nebo maloburžujkou, (bez ohledu na to, jestli má či nemá zaměstnance)

. Jestli je zaměstnankyní, tak je vykořisťována a díky tomu je blízkou objektivní spojenkyní proletariátu, ale nemusí patřit k jeho jádru – nedal jste mi dost charakteristik,např. zda řídí? Jde o obchod nebo o produkci?,atd.

   Masu zaměstnanců dělí Marx na takové to širší pojetí dělníků připravovaných o nadhodnotu  a na tzv. služebnou třídu. S jedněmi (dělníky a dalšími) směńuje práci za peníze jako kapitál, připravuje je o nadhodnotu – oni mu kapitál zhodnocují. Se služebnou třídou směňuje jako normální kupec zboží na trhu peníze jako jeho důchod, spotřební fond, a kapitál tak utrácí, neinvestuje. Anna proletářka tedy proletářkou nebyla, i když ji paní okrádala.

    Marx ovšem ještě dále diferencuje a ne všeho se dnes držíme. Např. jsme opustili Marxův názor, že  námezdně zaměstnaný a vykořisťovaný pracovník ve službách – např. v holírně – není proletář v užším slova smyslu, po našem – dělník. Marx kladl důraz na produkci čehosi věcného,jednorázově uchopitelného – ovšem v kapitalisticky, na zisk, provozovaném podniku (ne osobní holič kapitalisty, ten patří do služebné třídy). Domníváme se, že práce se může zhmotňovat i např. vylepšováním člověka (lékař,učitel, holič,psycholog atd.), pokud ovšem jde o kapitalistovo podnikání na kšeft, při němž se realizuje nadhodnota. Z tohoto hlediska není důvod, proč za proletářku nepovažovat prostitutku námezdně zaměstnanou v kapitalistově bordelu. S druhem činnosti to nemá nic společného. U kněze je to už složitější. Samozřejmě – dnes je proletářem v užším smyslu ten mnou výše zmíněný inženýr obsluhující automatizovanou továrnu, člen námezdně zaměstnaného týmu vědců produkujících na kšeft poznatky, technologie apod.

   Dále se už ale Marxe držíme. Za součást proletariátu v užším smyslu nepovažoval tzv. obchodní proletariát  či zaměstnance v bankách. (nikoli kvůli výši mzdy!!!). Ti jsou sice taky připravováni o část své nadpráce, svého pracovního dne, ale nadhodnotu netvoří – jejich okrádáním si kapitalista jen vymezuje podíl na nadhodnotě kapitalisty ve výrobě (široce pojaté, včetně služeb). Obchodní a peněžní proletariát je tedy vykořisťován na základě vykořisťování dělníků v produktivním procesu, na základě dělby funkcí různých kapitalistů v rámci systému.

    (Tohle vůbec není zanedbatelné rozlišení – může se např. stát momentem rozkolu v zájmech toho vedlejšího a produktivního kapitálu,což může v politice sehrát důležitou roli. Jinak je tu ovšem základ pevného spojeneckého svazku s proletariátem)

    No a poslední podmínka příslušnosti k proletariátu je, že jedinec nevykonává řídící činnost. Nejde o profesní podobu činnosti, ale Marx ukazuje na dvě odlišné funkce řídícího pracovníka, které nejsou oddělitelné. Za prvé tu profesní funkci – dirigent vylaďující orchestr – ta musí bát vždy  i v komunismu. Za druhé a především – funkci pohůnka ve službách nějakého vlastníka,popoháněče v jeho zájmu – to je i mistr v továrně. S dělnickou třídou splyne až se vyrovná míra aktivní vlastnické role řídících i neřídících –to nebylo ani za protosocialismu, kde se dokonce řídící aparát stal určitým typem vlastníka, s jen slabým vlivem neřídících pracovníků –faktických nevlastníků /(až na některé skupiny blížící se postavení maloburžoy – meloucháři, podpultisté- pracovníci v obchodě a službách, ale i určité skupiny duševních pracovníků do jisté míry rozhodujících o zacházení s výrobními prostředky a spotřebními předměty a službami (plánovači,umělci a vědci s disponibilním časem, ale i vykonavatelé ideologické a politické funkce třídy řídícího aparátu).

      No a ještě se vracím k vykořisťování – přivlastňování nadhodnoty.Nechápeme hodnotu  (na rozdíl od užitné hodnoty energeticky měřitelné) jako nějakou hmotnou substanci měřitelnou např. spotřebovanou energií apod. Je to prostě jistá společenská „dohoda“ daná primárním rozlišením vlastníků výrobních prostředků a nevlastníků. Vlastníci vnutí společnosti pravidlo, že při ekvivalentním pokrytí věcných nákladů  cena za práci zaměstnance (či nevolníka za feudalismu atd.)  bude vždycky menší, než to, co si vlastník za tu práci přirazí k ceně produktu, takže vlastník –vykořisťovatel (nikoli maloburžoa) dostane něco bez práce a navíc. Nepleťe do toho ty případy, kdy kapitalista zároveň funguje jako produktivní řídící pracovník nebo vynálezce nebo obchodník v pravém slova smyslu – to je jen jeho vedlejší úvazek, tam dostává mzdu podle všeobecného úzu a vlastně okrádá sám sebe). Takže vykořisťovaný může být i pracovník, kde na trhu se prosazující cena jeho práce je vysoká a on se svou spotřebou blíží ke kapitalistovi. Výše příjmu není důležitá,spíše způsob jeho nabývání, který vypovídá o úloze jedince či skupiny v procesu realizace vlastnického vztahu..

    Tak – to je celá metodologie marxistického pojetí třídně sociální strukturace v kostce.