Nedávno jsem musel přerušit styky s jedním mladým známým (učitel, třicátník), ve kterém jsem delší dobu viděl naději pro marxistickou koncepci společenského vývoje i pro praktickou politiku komunistického charakteru (v tom původním slova smyslu). I když vnímal dobře nedostatky politiky KSČM, zejména jejího vedení, na které jsem ho upozrnil předem, vstoupil do KSČM na mém obvodě, byl tam vřele přijat a získal i nezanedbatelnou funkci. Prudký zlom způsobila ukrajinská krize (ten hoch má totiž rodinné kořeny na Zakarpatsku a často jezdil na Ukrajinu). Na první pohled nebyl problém, plně souhlasil s leninským stanoviskem k vypuknutí první světové války (válka oboustranně nespravedlivá, imperialistická), které jsem mu zprostředkoval, a společně jsme kritizovali nadměrné proruské projevy v KSČM a její linii. Najednou – skoro ze dne na den - přišel obrat. Vystoupil ze strany a složil všechny funkce a rozešel se s lidmi, kteří měli na věc stejné názory jako on. Údajně pro jednostranně proruskou politiku KSČM a tón jejího tisku. Já jsem s ním dále komunikoval, dal jsem mu zapravdu tam, kde ji mělm, a vysvětloval mu nadále marxistické pojetí. Ale už mi bylo jasno, že se jedu buržoasního nacionalismu ubránit nedokáže – vytrvale bagatelizoval negativní stránky uspořádání Ukrajiny po svržení Janukovyče i existenci a nebezpečnost fašistických proudů na Ukrajině – on je při svých cestách údajně nikde neviděl. Já jsem samozřejmě vůbec nehájil Putina a ruský imperialismus, za což mne fanatičtí stalinisté dlouhodobě kritizují, neustále jsem mu opakoval, že všechny nectnosti, které má ukrajinský režim, má i ten ruský a jím využívané síly v Novorusku, že ani jeden z nich není lepší a že v celé hře vůbec nejde o Ukrajinu, ale o síly globálních hráčů, které se dohadují o kořist. Vysvětloval jsem mu, že na ukrajinskou krizi nelze uplatňovat analogii s napadením ČSR Německem, že jediný správný přístup je třídní pohled, solidarita neprivilegovaných všech národností a rozvinutí společného boje proti oligarchům i agentům všech na planetě existujících imperialismů, za mír, sebeurčení národů, demokracii a sociální spravedlnost. Byl jsem velmi kritický k tomu, že i v těch proruských silách, které se jakoby hlásily k znárodnění majetku oligarchů, či dokonce k samosprávě a u kterých nenalézám žádná gesta vůči neprivilegovaným silám Ukrajiny a žádné odsouzení ruského imperialismu. Věděl, že jsem v KSČM zorganizoval seminář, kde jsme tvrdě zkritizovali ideologii ruského imperialismu – euroasijství a jejího exponenta prof. Dugina, tehdy ještě člověka z okolí Putina (později to přehnal a byl nahrazen Žirinovským). Nebylo to nic platné, stejně mne obvinil z nadržování Rusku a požadoval konec naší korspondence, čemuž jsem vyhověl velmi rád. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Byl jsem však přesto odměněn, protože v závěru k mému pobavení sdělil, že hodlá vstoupit do štěpánovské a totálně stalinské a proruské KSČ – to přeji jak jemu, tak KSČ.
Co ho v mé argumentaci nejvíce podráždilo a vyvolalo nejvíce iracionálních emocí bylo, že jsem se z pozic marxistické teorie národnostní otázky vyjádřil k specifice ukrajinského národa a státu dnes. Reagoval jsem tím na jeho ohnivé opěvování suverenity ukrajinského státu a práva národa na sebeurčení. Chraň mne Marx, abych Ukrajincům upíral práv na národní stát a prostor pro rozvoj národa. Z marxistického hlediska však problém vypadá zcela jinak, než když se formovalo národně osvobozenecké hnutí v 19. století (složité prolínání boje za etnické i sociální osvobození před nástupem kapitalismu nechme stranou). Pro marxistické pojetí národnostní problematiky jsou totiž podstatné dva momenty:
- kvalita, intenzita, relativní těsnost i uzavřenost ekonomické pospolitosti, kterou příslušníci určitého etnika tvoří. Jako kvalitu, kterou lze spojit s termínem „národ“ vidí až tu ekonomickou pospolitost, kterou sebou přináší kapitalismus prosazující se v boji s feudalismem, a odpovídala jí i pospolitost v protosocialismu. Teprve na bazi těsné ekonomické pospolitosti v kapitalismu či protosocialismu nabývají i ostatní znaky etnika (jazyk, kultura a psychologie,politický svazek – stát, území) takovou podobu a jsou tak těsně spojeny, že lze hovořit o národu a nikoli. třeba jen feudální národnosti. Daným typem ekonomické pospolitosti jsou taky formovány třídy, které národ vedou – což je za kapitalismu buržoasie a za protosocialismu třída řídícího aparátu. Právě třídy velmi výrazně vtiskují národu svůj charakter.
- Druhým významným momentem marxistického pojetí je vývojovost, respektování změn, kterými pospolitost prochází. Není možné např. ztotožnit hnutí za národní svobodu a suverenitu vedené poměrně pokrokovou rannou buržoasií 19. století se zneužíváním tohoto hesla v zájmu globálního kapitálu a jeho místními kompradory proti zájmům neprivilegovaných mas a k rozdělování jeho sfér vlivu. Národ není věčný – se změnou ekonomických podmínek mění se i typ etnické pospolitosti, která se stává daleko volnější, až se nakonec rozplyne v celoplanetární pospolitosti.
A tady byly dějiny k ukrajinskému etniku obzvláště kruté, na rozdíl např. od etnika na území Francie či českých zemí. Celkem nahodilé vojenskopolitické i nábožensko-mocenské faktory roztrhaly etnikum, ze kterého se mohl zformovat ukrajinský národ, do různých státních celků, ve kterých potenciální Ukrajinci museli prožívat přechod od feudalismu ke kapitalismu – v nejrůznějších variantách – dynamičtějších či zaostávajících. Proti formující se ukrajinské buržoasii a lidovým vrstvám akceptujícím program boje za národní nezávislost navíc nestála jen jediná – tj. ruská buržoasie a polofeudální statkáři a byrokracie, podobný charakter měly vládnoucí struktury polské, maďarské i více kapitalizované elity Pruska a rakouské Haliče a Zakarpatska. Podmínky pro uplatňování národnostních požadavků byly různé, nejtvrdší přirozeně v Rusku, kde leželo těžiště ukrajinského etnika. Ukrajinské osídlení nebylo v všech oblastech a státech tak homogenní jako např. v českých zemích, působily náboženské rozdíly apod. A především – přes v nadstavbě probíhající procesy emancipace ukrajinského etnika v různých státech byly oblasti s ukrajinským osídlením vtahovány do procesů formování národních kapitalistických trhů vládnoucích národů Pruska, Uher, Rakouska a postupně se rodícího Německa, což politickému emancipačnímu hnutí bralo půdu pod nohama. Nejvíce ekonomicky životaschopné bylo ukrajinské etnikum na území Ruska, dnešní východní a centrální Ukrajiny, kde byly podmínky pro vznik moderního ukrajinského národa nejpříznivější, a to i přes největší politický a odnárodňovací tlak. Za těchto podmínek vstoupilo zejména „ruské“ jádro ukrajinského etnika do epochy imperialismu vyznačující se prvními kroky k překonání uzavřených národních ekonomických pospolitostí, zatím převážně v mnohonárodnostních státech – ekonomické propojení v rámci celoruského trhu a tím i vzájemná závislost etnik a dále – s rozvojem moderních odvětví – i příliv jinonárodního obyvatelstva a odchod části obyvatelstva ukrajinského do jiných oblastí Ruska. Promíchání obyvatelstva se nemohlo neprojevit na kultuře a zejména jazyku, samozřejmě při prostupování řídící sféry a veřejné správy ruskou elitou, tlak úředního jazyka a byrokracie apod. Navíc se v této době už rozvíjí i socialistické hnutí, které etnické hranice překračuje a stává se nositelem demokratizačního programu, který si v běžnějších podmínkách zpočátku mobilizovala buržoasie. Nejsem odborník na dějiny Ukrajiny – faktem však je, že už za kapitalismu je ukrajinský národ na území Ruska, jehož stupeń vývoje by snad bylo možné přirovnat k stavu formování slovenského národa před vznikem ČSR, vystaven procesům překonávání národní určitosti, které přicházejí s imperialismem. V období po VŘSR se sice různá buržoasní seskupení ve službách především Německa (např. hetman Skoropadský) pokoušejí dezorientovat neprivilegované vrstvy národnostním a státoprávním programem, ale jsou poraženy protosocialistickou elitou vytvářející mnohonárodnostní protosocialistický SSSR. Nedemokratičnost a byrokracie protosocialistické elity podléhající velkoruskému nacionalismu jako nejpohodlnější ideologii při udržení protosocialistické společnosti a hlavně ekonomiky pohromadě pak vytváří nadstavbu nad procesem ekonomické integrace původní sovětské Ukrajiny a Ruska, což všechno dohromady rozmývá specifiku ukrajinského národa a brání dotažení národotvorného procesu do konce ( oproti slovenskému národu, který své dotvoření stihl). Tento proces ovšem negativně ovlivnil mimořádně deformovaný způsob začleňování Ukrajiny do protosocialistické ekonomiky, kdy se stalinský režim obzvláště zaměřil na vrstvu zámožných ukrajinských rolníků a způsobil katastrofický hladomor, který navěky zatížil rusko-ukrajinské vztahy. V později začleněných oblastech Haliče a Zakarpatské Ukrajiny je situace jiná – zpočátku se zejména v Haliči projevuje i nepřekonané dědictví třídního buržoasního a maloburžoasního odporu proti přeměně v protosocialismus, probíhající v silně deformované stalinské podobě. Jen totální omezenosti nacistického režimu je možno děkovat za to, že nestrhl široké ukrajinské vrstvy k protisovětské aktivitě, čemuž napomohl i mimořádný antihumanismus banderovské nacionalistické větve. To všechno vytvořilo zejména na západní Ukrajině silné psychické bariéry proti sbližování s ruským obyvatelstvem, aniž by ovšem z toho vyplynuly pozitivní impulsy k doformování ukrajinského národa. Ať už nedokonalost sovětského protosocialismu jakkoli blokovala ekonomický rozvoj SSSR i samotné Ukrajiny a vývoj společenské atmosféry, přece jen se za desetiletí existence protosocialismu vytvořily natolik podstatné ekonomické vazby a také promíchání a spolužití ruského etnika s Ukrajinci dosáhlo natolik intenzivní podoby, že v době, kdy se SSSR rozpadal a Ukrajina se stala teoreticky samostatným státem, byl to už krok proti směru dějinného vývoje, krok reakční, neprospívajícím neprivilegovaným vrstvám obou etnik. Byl to krok, který už neměl objektivní oporu v ekonomické specifičnosti, ale v zásadě ani v homogenitě kulturně psychické a jazykové, o politických tradicích nemluvě.
Kdybychom chtěli parafrázovat charakteristiku protinapoleónského odboje španělského rolnického obyvatelstva obsaženou v práci Kurta Konráda Španělské revoluce, stala se původní progresivní výzbroj pokrokového národně demokratického hnutí na Ukrajině z 19. století zbrojí falešnou a děravou, obyčejným Ukrajincům východu i západu škodlivou až smrtelně nebezpečnou, jakmile ji oblékla pracně obnovovaná buržoasie éry globalismu. Tato buržoasie se zrodila do značné míry z protosocialistického řídícího aparátu a různých – více méně kriminálních –struktur. Je to buržoasie kompradorská, služebná ve vztahu k nadnárodnímu kapitálu a paběrkující na okraji jeho zisků, z níž vzešli jednotlivci schopní se do nadnárodních struktur přímo začlenit – oligarchové. Zmíněná falešná zbroj se stala ještě děravější a odpornější, když do sebe přijala i tu nejreakčnější, v podstatě fašistickou formu ukrajinského nacionalismu – banderovce. Ekonomika navíc ovlivnila nově vzniklý ukrajinský stát do té míry, že i mezi vládnoucí třídou vznikly různě orientované lobby pohybující se mezi západním imperialismus (evropským i americkým) a mezi imperialismem ruským, se kterým je svazovaly ziskové vazby dané závislostí nejvýznamnější ekonomické oblasti Ukrajiny na spolupráci a obchodu s Ruskem. Jazykové i kulturní rozdíly pro rozpor uvnitř elity vytvářely příznivé ovzduší.
Elitě velmi napomohl i nepříliš pozitivní vývoj komunistického hnutí, kde se v KS Ukrajiny začala zahnízďovat nacionalistická, proruská ideologie oslabující vliv strany na masy. Další proud komunistického hnutí naopak podlehl nacionalismu ukrajinské neoburžoasie. V době, kdy soupeření velmocí o Ukrajinu a rozpory uvnitř ukrajinské elity vyvrcholily, nebyl vlastně nikdo, kdo by dokázal masy oslovit opravdu internacionalistickým marxistickým projektem řešení krize, který by zahrnoval solidární internacionální boj neprivilegovaných vrstev proti všem druhům imperialismu, jakož i domácím kompradorům všech odstínů a především proti fašismu.
To by zřejmě předpokládalo uspořádat maximálně transparentní a demokratické volby a referenda o státoprávním uspořádání, především o federalizaci Ukrajiny, která by politicky nejvíc odpovídaly objektivní nedostatečné etnické homogenity Ukrajiny a tudíž objektivní slabosti ukrajinského jednotného státu. Místo toho přijala zřejmě značná část Ukrajinců i lidí v zahraničí lživý ideologický obraz malé svobodné a demokratické Ukrajiny bojující proti silnému nepříteli cynicky porušujícímu staleté právo Ukrajinců, kteří jsou už normálním národem moderní doby a mají zdánlivě historicky pevně zakotvené právo na samostatný suverénní stát s pomocí liberálních, svobodomyslných a nezištných sil ze zahraničí, které by ovšem měly vystoupit na podporu Ukrajiny, včetně jejího boje o potlačení východoukrajinských teroristů, daleko výrazněji, protože fašismus je jen v Rusku a hrozí celému světu. Právě této představě podlehl můj bývalý přítel, přestože jsem stejně rozhodně odmítl i druhou falešnou zbroj, ve které bojují Rusové z východní Ukrajiny (těm ovšem je nutno přiznat i polehčující okolnost – strach z etnického násilí ze strany ukrajinských sil a názor, že při rozvratu na Ukrajině by připojení k Rusku dávalo více sociální jistoty – stejně tak ovšem působí u prostých Ukrajinců strach vystřídat své oligarchy oligarchy ruskými) i centrálního Ruska a kterou si oblékají, jak ukazuje Dopis na podporu Putina podepisovaný na západě a snad už i u nás, i pokrokoví, proti americkému i evropskému imperialismu a protiválečně orientovaní intelektuálové na západě a bohužel – taky mnoho komunistů v různých zemích, včetně ČR. Je to výzbroj daná tezí o tom, že když ukrajinskou krizi nesporně vyvolal západní útočník, pod vlivem různých temných, nadnárodních sil a struktur sledujících mocenské a ziskové zájmy, stalo se Rusko a Putin osobně jedinou hrází proti tomuto tlaku a zárukou míru a pořádku ve světě a jeho dosavadní kroky jsou plně oprávněné, racionální, zachraňující svět.
Tyto síly přehlížejí fakt, že jedinou podstatou ukrajinského konfliktu není suverenita, svoboda a demokracie na Ukrajině, ale prostě soupeření dvou či tří (s Čínou čtyř) imperialistických dravců o rozdělení kořisti a vlády nad světem. V této rvačce se ruský dravec musí vzhledem k své nedostatečné síle chovat o něco umírněněji než jeho americký protějšek a velí mu k tomu i jeho konkrétní zájmy – např. značné náklady, které by musel vynaložit na přičlenění a udržování východoukrajinských-novoruských oblastí, obava ze světového odsouzení a sjednocení všech jeho odpůrců proti němu, slabost ruské ekonomiky apod. může být, že působí i kalkulace Alexandra Frolova v listu Sovětskaja Rossija, že totiž Putin nemá zájem na tom, aby byl do jeho imperia vpuštěn sociálně radikální element v podobě novoruských povstalců se zázemím mezi horníky a pracujícími, kde se údajně objevily i myšlenky znárodnění velkých majetků či zaměstnanecké samosprávy. Tito povstalci už dnes kritizují cara Vladimíra za to, že je nepodporuje a naopak se jich bude chtít zbavit a dohodnout se se západem a ukrajinskými oligarchy. Na druhé straně jsem v informacích, které mi docházejí, nenašel ani zmínky o tom, že by i tito sociálně radikální povstalci nějak brali v úvahu zájmy svých třídních bratří na Ukrajině a pokoušeli se o spravedlivé a demokratické řešení problémů podle leninského návodu z doby první světové války.
Dnes je velmi pravděpodobné, že americký imperialismus bude muset více brát v úvahu nutnost rozdělit se o kořist s ostatními dravci a nelézt jim do jejich doupat, jak to učinil na Ukrajině ruskému imperialismu a celá situace se uklidní (ovšem budou následovat sociální dopady rozložení ekonomiky !!!). Na druhé straně – tato dohoda mezi dravci neskýtá žádnou zvláštní záruku do budoucnosti a nepřinese neprivilegovaným vrstvám žádné zlepšení jejich sociální situace, ani pokud jde o zdržení se války při nových vyhroceních soupeření. A proto je tak důležité vidět pod dvěma typy blyštivé falešné zbroje, kterou si oblékají aktéři ukrajinsko-ruského konfliktu jejich páchnoucí podstatu – bezohledně prosazované zájmy nadnárodního kapitálu, ať už dnes užívá služeb Ukrajiny, Ruska, EU, USA či Číny. A právě komunisté by v tom měli být příkladem.