Za Pražským jarem 1968
Josef Heller
Porozumět Pražskému jaru 1968, nelze bez pochopení historického místa první formy socialismu–protosocialismu. Tato forma, která v Evropě trvala od r.1917 do 90 let minulého století a jejíž zbytky se vytratily nebo se vytrácejí ze společenských systémů KLDR, Číny, Vietnamu i Kuby, byla nutným a zákonitým historickým nakročením dopředu, bohužel určitým bočním směrem. Postupně však zdegenerovala a prohrála svou soutěž s kapitalismem. Klasiky nepředvídanou vládnoucí třídou protosocialismu byla třída řídícího aparátu (ekonomického, politického, mocenského i ideologického) vyznačující se zvláštním privilegiem výkonu dílčích vlastnických funkcí po zrušené buržoasii a z toho plynoucí zvláštní individuální či kolektivní vlastnickou subjektivitou a možností manévrovat a lavírovat kolem společenských zájmů. Touto možností byla třída řídícího aparátu spojena i s dalšími sociálními skupinami pracovníků obchodu, služeb i nadstavbové inteligence (umělecké, informační, vědecké aj.), se kterými ovšem žila v určitém značně rozporném vztahu. Role statisty připadla v protosocialismu dělnické třídě zbavené jakékoli vlastnické subjektivity i možnosti reálně dohlížet na řídící aparát i další skupiny a integrovat dílčí funkce a zájmy v celospolečenském měřítku. Třída družstevního rolnictva měla v sobě slibné rozvojové prvky, představovala však jen vedlejší rovinu společenské struktury.
Tento systém nedokonale společenského vlastnického jednání řídícího aparátu, seskupeného do hierarchické, centralizované struktury, i dalších skupin se s vývojem protosocialismu dostával do krize v různých zemích, nejvážněji a v nejčistší podobě v r.1968 v Československu. Krize v r.1968 nebyla klasickou revoluční situací podle Leninova vymezení – zpočátku ji chyběla masově projevovaná vůle neprivilegovaných mas nedat se postaru ovládat. Naproti tomu početné složky řídícího aparátu a především ony další skupiny vědecké a umělecké inteligence vybavené výše zmíněným manévrovacím prostorem a lokální vlastnickou subjektivitou výrazně cítily nemožnost vládnout či existovat postaru. Svedly tedy úporný boj s těmi složkami řídícího aparátu, zejména v politických špičkách a mocenském aparátu, které se nechtěly starého způsobu centrálně direktivní a nedemokratické vlády vzdát. Tento jejich boj, který vedly nejen v národním měřítku, ale i v měřítku celé socialistické soustavy, byl komplikován určitou anarchizující živelností ostatních privilegovaných skupin, zejména umělecké a společenskovědní inteligence a pracovníků sdělovacích prostředků. Byl rovněž deformován silným vlivem konkurenčního kapitalistického systému pokoušejícího se aktivizovat zbytky poražené domácí buržoasie a s ní spojených vrstev a dávajícího tím silné argumenty do rukou konzervativních protosocialistických elit, zejména elity sovětské, hluboce dotčené ve svých velmocenských zájmech.
Velkým problémem roku 1968 však byla skutečnost, že reformně orientované skupiny řídícího aparátu a inteligence měly naprosto nedostatečné výchozí poznání podstatných prvků protosocialistického systému v oblasti vlastnictví. Musely proto reagovat za pochodu, živelně, přičemž přejímaly i různé recepty z konkurenčního kapitalismu (pluralitu politických subjektů, která v daných souvislostech musela působit destruktivně). Vůbec největším problémem nejen roku 1968, ale celého protosocialismu, ve všech zemích, byl fakt, že tento systém nezrodil třídu, která by již v lůně protosocialismu byla zájmově spojena s novou pokrokovou formou společenského vlastnictví a stala se hegemonním subjektem dalšího revolučního pohybu od protosocialismu k skutečnému socialismu. Dnes víme, že tento proces je nemožný bez rozvoje samosprávného, zaměstnaneckého vlastnictví a vzniku třídy samosprávných vlastníků, která by byla potřebným vůdčím i integrujícím faktorem. Hlavní příčinou, proč ztroskotal reformní pokus v r.1968, tedy nebyla pouze zdánlivě nesporná skutečnost, že byl převálcován tanky armád dirigovaných konzervativními elitami okolních protosocialistických států. Byla to skutečnost, že reformně orientované části privilegovaných vrstev protosocialismu, které měly v celém procesu reformy hegemonii, nemohly být konstruktivním nositelem pohybu vpřed. Dělnická třída a družstevní rolnictvo byly sice schopny jim pomáhat, nikoli však je nahradit. Přesto je třeba vzdát s odstupem let úctu těm, kteří i v těchto podmínkách, stejně jako kdysi ruští bolševici (podobně neschopní předvídat, co jejich pokus uvede do pohybu), sehráli svou předem prohranou, ale nicméně hrdinskou roli na dějinném jevišti. Mnozí z nich za to zaplatili kvalitou svého dalšího života, zejména tím nejcennějším – ztrátou možnosti věnovat se těm druhům pracovní činnosti představujícím ve společenské dělbě práce určité člověkatvorné privilegium. Škoda jen, že po dalších dějinných peripetiích nacházíme dnes řadu těchto bývalých demiurgů pokusu o socialistickou reformu mezi stoupenci obnoveného kapitalismu.