V obou porovnávaných společenských procesech jde o ideový projekt a příslušné hodnoty, hnutí směřující k realizaci projektu a systém tímto hnutím vytvořený.
Fašismus je projekt, hnutí a systém, který je modifikací buržoasní ideologie, buržoasní politiky a kapitalismu jako takového. Vyjadřuje zájmy reakčních sil odcházejících z dějinného jeviště, zájmy vyplývající především z krize kapitalismu a potřeby novými efektivními prostředky potlačit revoluční hnutí a uskutečnit další opatření ve prospěch velkého kapitálu. Na věci nemění nic fakt, že fyzickými nositeli fašismu, jeho určitou politickou armádou, se stal široký konglomerát skupin, ve kterých významnou úlohu hrála maloburžoasie a lumpenproletariát, deklasované střední vrstvy apod. Podstata fašismu spočívá v jeho využití velkým kapitálem, v tom, že byl jeho diktaturou.
Hodnoty fašismu jsou veskrze antihumanistické, v rozporu s pokrokem směřujícím k svobodnému rozvoji individua, rozšiřování jeho práv a svobod, k rovnoprávnosti a spolupráci individuí, národů, ras, náboženství apod. Antihumanistická je samotná logika, která tyto hodnoty i všechny formy praxe propojuje.
Komunismus vznikl naopak jako reakce na útlak a vykořisťování většiny menšinou, jako produkt objektivní tendence k zespolečenštění výroby a osvobození člověka, jako hnutí a ideologie nejpokrokovější třídy lidských dějin, třídy nejvíce zainteresované na osvobození člověka i společnosti, na vlastním zrušení. Proto projekt socialismu a komunismu (dvou fází komunistické formace) je ve své podstatě vysoce humanistický. Podotýkám jenom pro orientaci těch, kdo neznají marxismus, že není pravdivá obvyklá výtka oficiální propagandy, že totiž komunisté rozněcují třídní nenávist a chtějí vyhubit vykořisťovatelskou třídu. Třídní boj byl objektivní zákonitostí od vzniku třídní společnosti a probíhá i dnes, nemusí se odehrávat jen násilnými prostředky, ale také ekonomickou soutěží či ideovou soutěží, kulturní hegemonií apod. Marx chtěl naopak zničit kořeny třídního boje – soukromé vlastnictví a starou dělbu práce – tedy příčiny nerovnosti mezi lidmi, chtěl zrušit protikladné a omezené role, do nichž kapitalismus lidi staví, vytvořit podmínky, aby se mohli lidé k sobě vztahovat jako lidé, jako svobodná a rovnoprávná individua. Chtěl tedy osvobodit i buržou, aby přestal být strojem na zhodnocování kapitálu. Viděl však jako nezbytnou podmínku uchopení politické moci do rukou dělnické třídy, třídy zainteresované na tom, aby zrušila veškeré vykořisťování.
Podle mého názoru se však dopustil dvou chyb – 1) přecenil schopnost dobového industriálního proletariátu zvítězit a stát se vládnoucí a odumírající třídou, 2) byl přesvědčen, že přeměna od kapitalismu k socialismu bude probíhat obráceně než přeměna od feudalismu ke kapitalismu – tedy, že nejdříve proběhne uchopení moci (v dané dobové realitě se těžko mohlo jevit jinak než jako jakási obdoba francouzské revoluce, Lenin později rozvíjel i myšlenky o pokojném uchopení moci, o vykoupení kapitalistů apod.) a pak teprve bude vytvořeno nové společenské vlastnictví výrobních prostředků odebraných kapitalistům (v praxi se to později jevilo jako zestátnění, příp. združstevnění). Diktaturu proletariátu chápali nejen Marx a Engels, ale před revolucí i Lenin jako jakousi širokou demokracii, která by jenom nepovolovala obnovit vykořisťování člověka člověkem.
Na bazi tohoto projektu vzniklo dělnické hnutí, později radikální komunistické hnutí. Toto hnutí dosahovalo největších úspěchů v podmínkách zaostalého polofeudálního Ruska, v jehož třídní struktuře obrovsky převládala rolnická maloburžoasní masa. A tady začaly problémy. Již před uchopením moci bylo podle Leninovy teorie a pod jeho vedením vybudováno hnutí založené na úloze profesionálních revolucionářů, čili určité zvláštní vrstvy profesionálního řídícího aparátu. Bez spojenectví a vedení této vrstvy by industriální proletariát znevýhodněný starou dělbou práce, nevycvičený k roli vlastníka a správce nedokázal zvítězit a udržet si moc. Moc, která vznikla po první socialistické revoluci a opakovaně i v jiných zemích ovšem nebyla moc proletariátu (i když zpočátku měla jeho aktivní podporu), ale mocí profesionálního řídícího aparátu (nejen stranického). První forma socialismu – protosocialismus – zrodila novou třídu a ta prostřednictvím svých politických špiček nastolila svou diktaturu. Nebyla to tedy jen diktatura komunistické strany (mnoho komunistů se na ní v praxi nepodílelo a naopak bylo její obětí), ale diktatura třídy řídícího aparátu. V podmínkách Ruska, SSSR, Číny tato třída jednak do sebe nasála veškerou zaostalost, hrubost, nedemokratičnost, krutost apod. z dědictví předchozích vládnoucích tříd a využívala i zaostalost mas, jednak se ocitla v podmínkách, že se ani jinak vládnout nedalo, mělo –li se v těchto zemích něco pokrokového realizovat a obstát před tlakem kapitalismu. Celá tato zbytečná krutost, hrubost, byrokratismus, nedemokratičnost apod. pak byla díky převaze sovětské velmoci vnucena i dalším evropským zemím, ve kterých by asi ta vládnoucí třída normálně postupovala podstatně kulturněji (viz Československo).
Nově vzniklá vládnoucí třída (vzniklá do značné míry z dělníků a chudých rolníků) však nebyla jen živelným přejímatelem kulturního, tedy i teroristického dědictví svých předchůdců. Využívala podle svých potřeb a zájmů i dědictví marxismu a komunismu z doby před svým vítězstvím. Leninismus je už určitým příkladem postupné přeměny původního Marxova a Engelsova teoretického projektu komunismu jakožto součásti ideologie dělnické třídy do podoby nové ideologie vzniklé vládnoucí třídy, kterou dále rozvíjel a rozpracovával spíše J. V. Stalin a jeho následníci a po smrti Stalina pak i oficiální ideologické aparáty protosocialistických zemí. Některé prvky této ideologie byly aplikovány v deformované politické praxi, která se pak řadou svých forem alespoň v některých obdobích a zemích shodovala s formami používanými fašismem. Vezměme např. tak hrubou deformaci Marxova pojetí diktatury proletariátu a třídního boje, jako byly masové trestní postihy nejen fyzických příslušníků buržoasie a s ní spojených privilegovaných vrstev (už to by stačilo), ale i faktické uplatňování perzekucí vůči zcela nevinným lidem z jiných vrstev, dělníkům a rolníkům i příslušníků námezdně zaměstnané inteligence, dokonce i proti samotným komunistům. Tady už šlo o deformovaný třídní boj vládnoucí třídy vedený zpočátku drsně, později v různých zemích různě, u nás relativně mírně, proti ostatním třídám a vrstvám v protosocialistických zemích ( u nás viz normalizace).
Pro pochopení situace v protosocialistických zemích a odlišnosti komunismu a fašismu je třeba si uvědomit to základní. Protosocialismus byl sice vládou elity řídícího aparátu, ale v svérázném spojeneckém svazku s dalšími neprivilegovanými vrstvami. Mezi oběma těmito složkami byly rozporné vztahy. Neprivilegované vrstvy, ale i část privilegované třídy, většina komunistů apod. byla pro socialismus v Marxově (a částečně i Leninově pojetí), neuvědomovaly si však jasně rozpornost svých zájmů ve vztahu k privilegovaným vrstvám a sjednocovaly se s nimi na bazi určité politiky sociálních jistot, extenzivního rozvoje země a humanistických marxistických hodnot a také na bazi odmítání kapitalismu jako společnosti založené na vykořisťování. Vládnoucí vrstvy a jejich aparát přitom s výhodou těžily ze všech skutečných hodnot marxismu, z jeho obecně přítažlivých i pravdivých závěrů, ovšem promíchávaly je vlastní ideologií. Příklad – byla uznávána marxistická metoda analýzy kapitalismu, ale nebyla uplatňována na socialismus, uznával se třídní přístup, ale ne už rozporné třídy v socialismu, uznávala se zákon jednoty a boje protikladů, ale trvalo velmi dlouho, než se smělo hovořit o rozporech za socialismu apod. Tato svérázná koalice vládnoucí třídy řídícího aparátu s ostatními třídami a vrstvami protosocialistické společnosti se ovšem s vývojem socialismu narušovala a rozpadala a značná část řídícího aparátu , včetně mnoha členů KSČ, se dostávala do opozice zejména vůči politickým špičkám vládnoucí třídy. To samozřejmě výrazně otupovalo ostří potlačovatelským a manipulačním metodám, které politicko-mocenská elita používala.
Vrátíme-li se tedy znovu k otázce srovnání komunismu a fašismu:
Komunismus jakožto ideologie, hnutí a v nábězích i společenský systém orientovaný zájmy dělnické třídy a širokých neprivilegovaných vrstev nesnese srovnání s fašismem, ani podstatou, ani formami.
Určité srovnání s fašismem, pokud jde o použité formy politické praxe i deformované ideje snese ideologie a některé prvky politické praxe vycházející ze zájmů nově vzniklé vládnoucí třídy řídícího aparátu v zemích tzv. protosocialismu, do nichž navíc vstoupily i mnohé prvky dědictví minulých vládnoucích tříd zejména v zaostalých zemích Asie i Evropy. Na rozdíl od fašismu, jehož antihumánní obludnosti vyrostly napříč chování okolních zemí, dokonce při jejich určité počáteční podpoře, byly antihumánní prvky v ideologii i praktické politice protosocialistické vládnoucí vrstvy značně zesíleny útoky brutálními i zastřenějšími útoky a blokádou kapitalismu i domácích skutečných nepřátel sociálního osvobození, což ovšem protosocialistickou elitu nezbavuje odpovědnosti. Přes veškeré jevové formy podobnosti ideologie a politiky vládnoucí protosocialistické třídy je však třeba si uvědomit, že systém, který řídila, byl veden jinou logikou než fašismus a byl ve svých počátcích určitým nakročením pokrokovým nekapitalistickým směrem a v tomto smyslu přinesl i nezanedbatelné materiální i duchovní hodnoty.
Současná snaha stavět na roveň komunismus jako takový, v jeho podstatě, nikoli v protosocialistické derivaci, je z hlediska čistě gnoseologického nesprávná a zamotává dohromady různé podstaty a jevy, které ve skutečnosti působily zcela autonomně či rozporně. Ze sociologického hlediska jde o velmi průhledné ideologické prosazování zájmů současných vládnoucích vrstev, které chtějí zdiskreditovat samotnou myšlenku a trend k vytvoření nekapitalistické společnosti a k tomu potřebují i zneprůhlednit poznání společenských zákonitostí, jednak chtějí velmi konkrétně mocensky porazit ty politické protivníky, kteří se oddělili od deformované ideologie i politické praxe protosocialistické vládnoucí třídy a rozvíjejí původní humanistickou koncepci marxismu.