Prakticky každý z nás chce dostat za svojí práci tak dobře zaplaceno, aby nejen uspokojil svoje základní životní potřeby, ale i co nejlépe naplnil svůj osobní volný čas. Někdo si rád zajde za kulturou, někdo do kavárny, do kosmetického salónu, jiný na pivo, či rád tancuje, plave atd. V každém případě, pokud mám v zaměstnání „pracovat do roztrhání těla“, chci být za to odpovídajícím způsobem odměněn. Proč bych měl velmi podstatnou část své životní energie vynakládat na práci, ze které mám často jen velmi málo, a přesto vidím, že podstatná část produktů mé práce mi jaksi utíká do jiných kapes?
Tuto velmi jednoduchou otázku v nejrůznějších podobách si položil a či pokládá praktický každý pracující člověk. Na tuto otázku hledá odpověď, tuto odpověď prostě potřebuje k tomu jít a pracovat dále. Pokud mu jí společnost ve které žije, není schopna dostačujícím způsobem poskytnout, ztrácí zájem v takové společnosti pracovat, a společnost ho musí přesvědčit k tomu aby to tak nebylo. Na různém stupni vývoje výrobních sil společnosti je tedy vytvořen systém společenských vztahů a institucí tomu odpovídající. Dnes jsme v situaci, že s pokračujícím rozvojem výrobních sil už prostě současné společenské uspořádání nestíhá. Stalé více jsme svědky demoralizace širokých vrstev pracujících, vytváření stále většího počtu lidí, kteří už ani pracovat nedokáží, či nechtějí. A proč taky, když je často odrazuje od práce už jen to, že podstatnou část z toho, co vyprodukují, a konkrétní peněžní zisk z prodeje tohoto zboží ani neuvidí. Jejich základní potřeby jsou nedostatečně naplňovány, o volnočasových aktivitách ani nemluvě. Za situace, kdy většina ve společnosti pociťuje na sobě a svých blízkých snahu malé menšiny společnosti snížit hodnotu pracovní síly na minimum a maximalizovat zisk, včetně bezohledného konkurenčního boje, dochází ke snaze uniknout z takového života do virtuální reality, do světa uživatelů návykových drog, atd.
Je jasné, že současná společnost potřebuje progresivní změnu,změnu která bude stimulovat široké masy pracujících, a především progresivní změnu společenského uspořádání, aby se dokázalo přizpůsobit pokračující globalizaci a vědeckotechnické revoluci. Touto změnou je přizpůsobení vlastnických poměrů ve společnosti, a to změna kdy každý pracující si bude vědom, že se reálně podílí na vlastnické funkci, že to co vyprodukuje, patří z podstatné části jemu samotnému a z zbývající části společnosti, která je demokratickým samosprávným způsobem řízena a umožňuje mu lépe a radostněji žít. To je možné jedině ve společnosti, která nám umožní, abychom po dobu výkonu pracovní funkce v podniku byli, spolu s ostatními pracujícími, rovnoprávně participujícími vlastníky. Jde o takovou společnost, která prakticky naplňuje heslo: „Každému podle jeho schopností, každému podle jeho práce, míry a kvality vlastnického rozhodování.“
Tomu,kdo vykonává náročnou a kvalifikovanou profesi náleží odpovídající odměna, takže provozní ředitel společnosti bude přiměřeně odměněn jinak, než pracovník linky. Současně však ředitel, který pouze realizuje strategii firmy určenou rozhodnutím zaměstnaneckého vlastnického kolektivu, bude v druhé složce svého příjmu odměněn jinak, než tentýž pracovník linky, který se nespokojil jen s odpovědným výkonem profese a jako člen podnikové rady se podílel na správné volbě této strategie,která přinesla celému kolektivu značný zisk. Totéž pak platí i pro případ neúspěšných výsledků hospodaření. Každý zaměstnanec bude mít stejná vlastnická práva i povinnosti a společný pracovní život bude určován na základě kolektivního rozhodnutí provedeného demokratickým hlasováním. A to se bude týkat i dalších oblastí, nejen pracovního života.
V dalším vývoji ve společnosti postupně převládne proces určité každodenní soutěže jednotlivců a dílčích kolektivů, které nebude rozdělovat třídní zájem a pro které bude stále více platit „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb.“ Neboť společnost bude přetékat bohatstvím statků v důsledku ohromné produktivity osvobozené práce i tvořivých schopností a budeme ji moci považovat za komunistickou. Na této cestě je však nutno překonat zažité zkostnatěle představy lidí o nemožnosti takového pokroku ve společnosti, které propaganda buržoasie šíří tím více, čím více se v realitě podmínky pro tuto „utopii“ skutečně naplňují.
Je stále více profesí i odvětví, kde si lze takovéto „zezaměstnančení“ představit a překonat tak zažité předsudky ve společnosti. Ty bohužel sdílejí i současní teoretici, včetně ekonomů. Je to stejné, jako když si v roce 1914 jen velmi málo lidí dokázalo představit, že za pár let proběhne v tehdejším carském Rusku revoluce, která tak ohromným způsoben změní dějiny.