Wagenknecht, Sahra - Freiheit statt Kapitalismus. Über vergessene Ideale, die Eurokrise und unsere Zukunft.

Deutcher TASCHENBUCH Verlag, München 2013 (Wagen)

Úvod (7 – 12)

Kdo by chtěl dneska žít v kapitalismu?  Podle aktuálních výzkumů, pokud jim věříme, ještě menšina.  V reprezentativním šetření Institutu pro výzkum veřejného mínění  emnid ze srpna 2010 udává 88 procent občanů Spolkové republiky, že si přejí „nové ekonomické uspořádání“. Kapitalismus se nestará ani o „sociální vyrovnání ve společnosti“, ani o „ochranu prostředí“ nebo o „starostlivé zacházení se zdroji“. Stejným směrem ukazuje dotazník Jenské university z podzimu 2010, podle nějž 45 procent všech dotazovaných a 52 procent všech pod 30. rokem věku, podporovalo výpověď: „Kapitalismus vede svět do zkázy.“ Allenbaschský dotazník z února 2012 ukazuje, jak prudce se v průběhu minulých dvaceti let názory na tuto otázku změnily.  Zatímco v roce 1992 stále ještě 48 procent spolkových občanů spojovalo kapitalismus se svobodou, dnes je to pouze 27 procent. Asociování kapitalismu s pokrokem ustoupilo ve stejném období z 69 na 38 procent.

Zřetelným znamením pro společnost na vzestupu je, když rodiče věří v to, že jejich děti na tom budou lépe než oni sami. Jestliže je systém na sestupu, taková naděje nejenom mizí, ale mění se v opak.  Kdo dneska ještě věří kapitalismu, že umožní budoucím generacím lepší život?

Samotní kapitalisté, jak se zdá, nejsou už o svém uspořádání neomezeně přesvědčeni.  „Dá se docela říci, že se kapitalistický systém ve své současné formě už více do dnešní doby nehodí“, poznamenal v zimě 2012 šéf nablýskaného shromáždění elity, jež v kapitalismu rozhoduje, zakladatel Světového ekonomického fóra v Davosu, Klaus Schwab.

Ve skutečnosti je také pro mnohé lidi v Německu stále menší důvod považovat existující ekonomický model za atraktivní. Žádné pracovní místo už není jisté, a to nejenom při ekonomickém boomu, kdy se považovalo za normální, že firmy i v lepší ziskové pozici škrtají tisíce míst a dividendy stoupají stejným krokem s počtem pracovníků na zápůjčku (Leiharbeiter). Rozdíl mezi vzestupem a krizí se dnes redukoval pro nijak omezenou část obyvatelstva čistě na výměnu mezi Hartz-IV Aufstockerleistungen  a čistým Hartz IV. Nikdy dříve nebylo v Německu tolik milionářů a nikdy tolik hodovních tabulí a vývařoven polévek, před nimiž se mačká stále větší počet vyloučených a upadajících. Mezi nimi mnoho dětí, kterým tato společnost nenabízí žádnou šanci.  Nikdy dříve nebylo bohatství menšiny, ale také strach z budoucnosti a nejistoty mnohých tak velké.

Současný kapitalismus nenechává ty nahoře a ty dole pouze na sebe nějakým způsobem poštěkávat, což každého člověka s normálně vyvinutým sociálním cítěním musí zvedat ze židle. Ničí – systematicky, tvrdošíjně a brutálně – také střed společnosti.  Regulérní, normální pracovní vztahy, které poskytuje jistota plánu a perspektiv, už pro mladé lidi téměř neexistují.  Přes polovinu všech nových pracovních míst je termínovaných a stále více jsou placeny tak uboze, že z nich není možné žít.  Kdo založí nebo vede drobný (malý) podnik, je stále častěji hnán bankovními úvěry do úpadku, bez ohledu na to, zda byla či nebyla prvotní podnikatelská idea nosná.

Privatizační a liberalizační šílenství výrazně zhoršilo a zčásti vyřadilo základní sociální zabezpečení. Žraloci privátní spravedlnosti (? Private-Equity-Haie) kupují byty a domy nechávají následně chátrat. Na drahách převedených na ziskové principy jsou koleje a vlaky v tak šlendriánském stavu, že při nejmenší nepohodě hrozí dopravní chaos.  Mnozí velcí monopolisté v energetice diktují neustále stoupající ceny a ke změnám přistupují jen pod tlakem, svými nároky na rendit[1] z nich dělají jeden z projektů, který se mění v jeden z nejméně dostupných.   V privatizovaných nemocnicích jsou nemocní objektem ziskových kalkulů, vůči nimž se musí být péče o nemocné ospravedlňovat. Cesta k dalšímu poštovnímu úřadu se prodloužila, protože v místě už žádná pošta neexistuje.

Namísto toho, aby byly stejné šance na vzdělávání poskytovány ve všech spolkových zemích, přežívá v německém systému vzdělávání maloměšťáctví (Kleinstaaterei - duch maloměsta). Sociální rozdíly se spíše utvrzují, než aby docházelo k jejich vyrovnávání.  Po léta roste počet těch, kteří opouštějí školu, aniž se správně naučili číst a psát a při Goethově Faustovi myslí spíše na pěstní právo boxerů. Že k prvním obětem politiky úspor finančně ruinovaného státu patří divadlo, knihovna a škola, je nasnadě a patří k základnímu trendu.  Nejen takzvaná spodní (dolní) vrstva, ale celá společnost se stává nevzdělanou.

Kdysi mělo soukromovlastnické hospodářství  - řízené  prostřednictvím trhu a krocené za pomocí zákonů - zaručovat  růst a rostoucí produktivitu.  Dnes hrozí průmyslovým zemím ekonomika po desetiletí stagnující, jejíž produktivní podstata je pozvolna erodována.  Neboť peníze, které by měly být použity k financování nových výrobků, jsou pohlcovány v celosvětovém kasinu.

Velké banky tak hrají s blahobytem milionů lidí ruskou ruletu.  A nikdo je nezastaví.  Veškeré velké přísliby politiky z počátku finanční krize byly zapomenuty a potlačeny. Veškerá nová pravidla jsou finančními lobby změkčována až do neúčinnosti.  Místo toho se dále spekuluje, dál se tančí nad pohromou hrozícím finančním vulkánem, o němž každý ví, že brzy opět vybuchne a  hospodářský život pod svou lávou zadusí.

Všechny pozitivní ideje tržního hospodářství jsou mrtvé.  Kde ještě existuje skutečně otevřený trh a skutečná konkurence? Namísto toho si velcí hráči trhy a politiku podrobili. Diktují svým dodavatelům podmínky a o spokojenost svých zákazníků se sotva starají. Namísto přežívajícího zájmu o kvalitu se usiluje o velikost a o moc na trhu, namísto investic se rozehrává hra podnikatelských monopolů. Jejich rendity rostou, zatímco výkonnost hospodářství se úsporami snižuje. Se stálými pracovními místy mizí také odbornost, profesionalita a služby. Peníze, které podnikatel potřebuje pro výzkum a rozvoj, jsou vypláceny a shoří (verbraten) v podobě iluzívních akcionářských podílů.  Proč také spořit výtěžek, když si je možné v případě, že se ekonomické prostředí stane nevlídnějším, dojít pro subvence ke státu: na výzkum a investice, nebo také na Kurzarbeit. 

Osobní vazba, základní princip fungující ekonomiky, se v celosvětovém měřítku vytrácí.  Škody nesou zpravidla jiní než ti, kteří získávají prospěch.  U těch, kteří z nich mají užitek, však existuje právě tak málo korektur. 

Kapitalismus už v důsledku všeho toho není ekonomickým uspořádáním, které podněcuje produktivitu, kreativitu, inovace a technologický pokrok.  Inovace dneska zpomaluje, brání investicím a blokuje ekologicky naléhavé změny. Plýtvá ekonomickými zdroji a zaměřuje lidskou kreativitu a objevitelské poznání na nesmyslné a zbytečné počínání v oblasti financí, kterou současně nejlépe platí. 

Evropské vlády už nemají žádné ideje a právě tak málo jich mají i ovládaní, jejichž opozice je vyprázdněná a působí nevěrohodně, protože se zpravidla s vládou ve všech podstatných otázkách shodují.  Jak je tomu často v systémech, které jsou v úpadku, je posledním východiskem přetížených politiků klounský  únik před realitou.  V Německu je tak jako „hospodářský zázrak“ oslavováno ničení milionů regulérních pracovních míst a jejich nahrazování stále levnější prací (Billigjobs). O evropské recesi se mluví jako o malé a v prognózách mizející, evropská krize, která postupuje od jednoho svého vrcholu ke druhému, je „překonána“.  Analýzy, které se zakládají na beznadějně přikrašlovaném pojetí, nám předstírají, že politika všechno zvládá. Že všechno nějak dobře skončí. Možná.

„Situace mi připomíná závěrečnou fázi NDR„, pronesl nad stavem své strany jeden politik FDP. Lze to ale také plně vztáhnout na kapitalismus jako celek, který se sám groteskně oslavuje a přitom neustále bezostyšně obelhává. Nedostatek konkurence mu však – stejně jako kdysi NDR - umožňuje vydržet a nevzdávat se.

I tam, kde je nutné počítat s každou podmínkou ovlivňující život, zůstává tím hlavním svoboda a lidská důstojnost.  Demokracie umírá, když banky a hospodářské koncerny utiskují celé státy a mohou si koupit takovou politiku, která jim vyhovuje.  Kapitalismus zestárl, je nemocen a stal se neproduktivním.  Nadále bychom už neměli se svou inteligencí a fantasií plýtvat na řešení otázky, jak dosáhnout toho, aby opět omládl, byl zdravý a produktivní.  Mnohem naléhavější je společenská diskuse o tom, jak utvářet budoucnost po kapitalismu.

Zní to provokativně a je to taky tak míněno.  Současně je to ale pozvání k dialogu s opravdovými, totiž také svým duševním založením liberálními vědci zabývajícími se tržní ekonomikou na jedné straně a právě tak založenými socialisty a marxisty na straně druhé. Po uveřejnění mé knihy k finanční krizi (Wahnsinn mit Methode. Finanzcrash und Weltwirtschaft, Berlín 2008), jsem udělala několik pozitivních zkušeností v diskusích s otevřenými a férovými vědci zabývajícími se tržní ekonomikou, s  některými profesory ekonomie a novináři. Touto knihou bych teď chtěla diskusní základnu rozšířit.

Vím, že pro některé pseudokozervativce a pseudoliberály jsem stále ještě „pánbusnámi“, temnou komunistkou, která chce zpátky, do NDR. Také proto jsem poněkud zjemnila (zunähmend gespürt): Je načase se sepsat pozitivní protinávrh, přinejmenším s jeho vypracováním začít.  Je načase postavit se proti typickému FDP partajníkovi, který o ekonomice a o tom, jak tržní hospodářství skutečně funguje, neví o nic víc, než co zahlédl na heslech z volebních propagačních letáků své strany.  A je načase ukázat, jak lze, jestliže se původní liberální ideje domyslí do konce, dospět přímo do socialismu, avšak do socialismu, který vyzdvihuje nikoli centralismus, ale výkon a soutěž.

„Musíme dosáhnout toho, aby se filozofické základy svobodné společnosti znovu staly poutavou intelektuální záležitostí, a musíme označit jejich uskutečnění za úkol, za jehož řešení cítí svou odpovědnost ty nejschopnější  a nejtvořivější  hlavy.  Jestliže znovu získáme tuto víru v moc idejí, kterou síla liberalismu v jeho nejlepších dobách představovala, pak není boj ztracen.“ Tento úkol, který liberální rakouský ekonom Friedrich von Hayek zapsal v roce 1949 svým přívržencům do pamětní knihy, nic na své aktuálnosti neztratil.

Jeho řešení už ale dnes nepřísluší falešnému liberalismu, kterého se Hayek ještě zastával, nýbrž tvořivému socialismu.

                                                             Sahra Wagenknecht, duben 2012

Jakou budoucnost dáváme euru a Evropě

………

7. Umírající demokracie

 „… Fazit

Kapitalismus ničí základy demokracie. Rostoucí koncentrace hospodářské moci v rukách globálně se angažujících velkopodniků vytlačuje stát a tvorbu politiky v zájmu většiny lidí činí nemožnou.  Společnost a politika se staly rukojmími mocných hospodářských lobby, které jim diktují své zájmy. I takové elementární oblasti veřejného prostoru jako je svrchovanost veřejného mínění a moc médií, se nacházejí v dědičném vlastnictví hrstky bohatých rodin. 

V důsledku toho jsou dnes státy pod dozorem trhů, případně koncernů, které je ovládají a jsou jejich vlastnictvím.  Kdo má peníze, určuje menu a kupuje si takovou politiku, kterou potřebuje. Tento strukturální primát hospodářství nad politikou se stále zesiluje.  S veřejnými příjmy mizí také kompetence státních úřadů a roste korupčnost.  Ztrácejí tak postupně i schopnost vydávat zákony v zájmu veřejnosti a mohou sotva ještě opravdově vykonávat dohled nad ekonomicky mocnými, nebo jim zvyšovat daně.“ (s. 208-209)

Tvořivý socialismus: Jednoduchý. Produktivní. Spravedlivý

1. Hora dluhů až na Mars? Východisko z pádu státu do dluhů

„…Facit

Existuje východisko z dluhové bažiny, ve které se současná politika tak bezmocně a bezkoncepčně motá. Toto východisko spočívá v souboru opatření, která patří dohromady, a z nichž žádné nesmí chybět.  Předně počítá se škrtnutím starých dluhů států EU. Vyňata by měla být jen ta část dlužních titulů, které jsou drženy malými vkladateli. Východisko zahrnuje, za druhé, zestátnění velkých finančních koncernů, čímž sice při bilanci přejde také něco ze zahnívajících úvěrů do veřejných rukou, ale stejně tak přejdou i jejich požadavky, které si ponechávají hodnotu.  Finanční instituce jsou poté z veřejných peněz rekapitalizovány, přičemž stát si nutné prostředky, za třetí, musí obstarat (holen) pomocí jednorázové daně z majetku na značně vysoké majetky milionářů a multimilionářů.

Aby dluhová spirála nezačala znovu narůstat, patří k východisku, za čtvrté, radikální přerozdělení příjmů od shora dolů, aby byl stát zbaven odpovědnosti za to, že chybějící soukromou poptávku bude muset znovu vyrovnávat prostřednictvím státních výdajů financovaných z úvěrů. Nevyhnutelná je také taková daňová politika, která vybavuje stát příjmy, jež potřebuje, aby své úkoly mohl plnit. Odpadající placení cel by ovšem přitom vytvářelo značný volný prostor. Nakolik by pak ještě byl nezbytný státní deficit pro pokrytí zvláštních investičních výdajů nebo pro účely konjunkturálních daňových snížení (Gegensteuerns), musela by být, za páté, vytvořena možnost přímého financování přes ECB.

Tím by byly staré zátěže z minulosti odstraněny a ruka veřejnosti by získala zpátky svou schopnost jednání, aby se tak politika utvářela na demokratickém základě, bez vydírání finančním odvětvím.“ (s. 236-237)

2. Jistý důchod – žádný sen ze včerejška

„Čím více jsou lidé otráveni z penzijního zajištění, tím více zvoní penízky v kasách aliance. O to jde a o nic jiného.“ (Norbert Blüm, Ex-Bundesminister für Arbeit und Soziales)

„…Fazit

Některým pseudo-ekonomickým a jednostranným (halbseidenen) tvůrcům mínění se, žel, podařilo vsugerovat veřejnosti, že příčinou všelijakých špatností a především propadu našeho důchodového systému je demografický vývoj.  Avšak fazit každé skutečné ekonomické a ve vážném smyslu na budoucnost orientované analýzy zní:  Neexistuje žádný demografický důchodový problém.  Změna ve věkové struktuře obyvatelstva bude vzrůstající produktivitou práce více než vyrovnána. Navíc může počet výdělečně činných při snižující se nezaměstnanosti být v budoucnu na podobné úrovni jako je dnes.

Důchodová dávka nezakrňuje, je ničena politicky.  Z tohoto procesu profitují tři zájmové skupiny: ti, kteří si více vydělávají, ale nepotřebují se srovnávat s ostatními; podnikatelé, kteří pomocí „nákladů poskytovatelů práce“ (Arbeitgeberträge) šetří náklady na platy; a finanční průmysl, který vděčí obchodu s klouzavými důchody (Riester-rente) za miliardové zisky. Zaměstnanci platí tudíž zřetelně více než dříve: za důchody, které jsou nižší a nejistější než kdy předtím.

Kapitálem kryté zajištění ve stáří vede jen poté k vyšším důchodům než je systém dávek, když je nájemné na kapitalistickém trhu trvale vyšší, než je   úroveň růstu výplat, a sice o tolik vyšší, že se tak                                                                                     kompenzují také výrazně vyšší náklady soukromé renty ve formě poplatků a provizí finančního průmyslu.  Takový stav je ale tak krizově zatížen, že může existovat pouze po omezenou dobu. Popravdě řečeno, tečou dnes obrovské peníze do černé díry gigantické bubliny majetku a dluhů, která v dohledné době praskne a ztratí svou hodnotu.

Solidní pevná chudoba (armutsfeste) a důchod zjišťující životní standard není závislý na nestálosti finančních trhů, nýbrž pouze na systému dávek, který je uveden do pořádku a poskytuje dostatečně stanovené příspěvky. Nezbytné je však také, aby s produktivitou opět stoupala průměrná mzda, aby nezaměstnanost byla aktivně potlačována a hladovým mzdám a billijobs byla odebrána jejich právní základna.“ (s. 263-264)

3. Veřejné banky jako služba reálné ekonomice

„…Facit

V protikladu k  velkým privátním bankám sledují spořitelny a družstevní banky obchodní model, s jehož pomocí jsou schopny velkoryse zaměřovat úspory společnosti k investičnímu a produktivnímu užití.  Tento obchodní model spočívá ve výrazně nízkém uplatňování požadavků na rendit veřejných a družstevních institucí.  Vývoj zemských bank v posledních letech není žádným argumentem proti veřejnoprávnímu sloupu německého bankovního systému, nýbrž ukazuje, že státní úvěrové instituce, které komercionalizují a dělají vše pro rendite, se nakonec kloní ke stejně vysoce riskantním a pro investice nepřátelským obchodním praktikám jako privátní banky.  To mluví proti honbě za rendite v bankovním sektoru obecně, nikoli proti veřejnému vlastnictví. Stabilita finančního sektoru je veřejným dobrem.  Jestliže jsou veřejná dobra přenechávána soukromým podnikům orientovaným na zisk, vede to zpravidla k systému institucionalizovaného podvazování svobody (Haftungsfreihet), s privatizovanými výnosy a socializovanými ztrátami. Také až dosud privátní sloup (opora?) bankovního sektoru a pojišťoven patří tudíž do rukou veřejnosti.  Banky a pojišťovny by se ovšem měly nejen zestátnit, ale musí být současně – podobně jako je tomu v ustanovení mnoha zákonů o spořitelnách – zavázány k obecně prospěšnému obchodnímu modelu. K tomu patří odvíjení, popř. zveřejňování všech …oddělení (Zockerabteilungen) a rozhodný zákaz spekulativních obchodů. Spolu s tím ztrácejí banky opět svou moc obsluhovat stroj na peníze.

Finanční sektor se musí radikálně smrštit, aby mohl být znovu schopen plnit svou úlohu ve službách reálné ekonomice.  To by mohlo být označeno za fundamentální paradox finanční a reálné ekonomiky.  Mnozí malí a středně velcí podnikatelé to nechápou a považují současný kapitalismus za svého přítele, namísto toho, aby pochopili, že je jejich killerem (vrahem). (s. 286-287)

4. Stát jako efektivní zaopatřovatel a falešní proroci hospodářské soutěže

„Privatizace světa oslabuje normotvornou sílu státu. Staví parlamenty a vlády pod poručnický dohled.  Vyprazdňuje většinu voleb a zbavuje téměř všechna lidová hlasování jejich smyslu. Olupuje veřejné instituce o jejich regulační moc. Umrtvuje zákony. Z republiky, jak jsme ji zdědili z Francouzské revoluce, zůstává nadále pouze fantom.“ (Jean Ziegler, do r. 2008 zvláštní zpravodaj OSN (Berichtstatter) pro právo a výživu). (s. 288)

…………

„…Fazit

Jestliže se z výkonů základního zabezpečení stává objekt obchodu podniků orientovaných na zisk, vede to zpravidla nikoli k vyšší kvalitě, k lepším službám a klesajícím cenám, ale k pravému opaku.

Základní důvod spočívá v tom, že s privatizací spojované sliby konkurentů nejsou z velké míry vůbec splněny.  U mnoha výkonů sociálního zabezpečení se jedná o přirozený monopol.  Jestliže se takový monopol zprivatizuje, zbavuje se veřejného poslání a demokratické kontroly a může tedy bez překážek využívat svou moc stanovovat ceny. Privátní orientace na rendite vede mimoto k redukci „nerentabilních“ investic, což právě při síťové infrastruktuře s vysokou potřebou investic a očekáváními má katastrofické důsledky.  Letní či zimní chaos na německých drahách a hromadění těžkých nehod jsou tu markantním příkladem.

Konkurence, jestliže k ní po privatizaci dochází, přináší zpravidla závodění v dumpingu, pokud jde o pracovní náklady, na úkor kvality a služeb. Dalším důsledkem privatizace je zaměření nabídky na movité zákazníky a koncentrace na zvláště lukrativní výkony. Další jsou buď extrémně zdraženy, nebo přenechány veřejné péči.

Pro plátce daní a velkou většinu občanů je tedy privatizace drahou slepou uličkou, která kvalitu jejich života výrazně zhoršuje. Orientace na obecné blaho a logika podnikové ekonomiky zaměřené na Rendite, se vylučuje.   Některé výkony základního zajištění vodou a energií až do obydlí, od péče o zdraví přes mobilitu ke vzdělání a přirozeně  komunální služby v rukách podnikání patří ve veřejné vlastnictví, které je ze zákona je zavázáno veřejným blahem.  Dodržování jejich veřejného poslání musí být demokraticky kontrolováno a jejich komercionalizace vyloučena. Namísto konkurence se jim stanoví striktní kvalitativní řízení orientované na praxi.“ (s. 311-312)

5. Státní průmyslové podniky – zkušenosti a legendy

„…Facit

Politika zestátnění uskutečňovaná v poválečných letech v Evropě, byla nesena snahou nejenom sanovat nemocné podniky, ale také převzít „klíčové oblasti“ ekonomiky do veřejných rukou.  Mělo tak být zabráněno využívání soukromých monopolních pozic, měla se opětně obnovit demokraticky utvářená moc a urychlit hospodářský růst.  Úspěšná modernizace v mnoha zemích dokládala, že tato koncepce je na vzestupu (Aufstieg): v zestátněném průmyslu byla úroveň investic zpravidla výrazně vyšší, mzdy, stejně jako pracovní podmínky byly lepší a pracovní místa jistější, než v  podnicích soukromých.

Avšak z jednotlivých „klíčových oblastí“, na které se zestátnění soustřeďovalo, se později, v sedmdesátých letech, stal odumírající průmysl (uhlí) nebo krizový sektor (ocel). Protože stát rezignoval také na to přebírat části finální produkce a především nově vznikající klíčové sektory, jako IT odvětví, do rukou veřejnosti a omezil se tu na úlohu poskytovatele subvencí, zůstávaly nakonec státu reálně v dispozici

 převážně méně rentabilní podniky. Jejich problémy pak posloužily jako záminka pro rozsáhlou privatizaci.

Celkem sahají zkušenosti z veřejných podniků od státních hospodářských koncernů orientovaných na zisk, jejichž rentabilita za soukromými podniky jejich odvětví nezaostává, až po obecně prospěšnou péči, které svou moc stanovovat ceny vědomě nevyužívají, nýbrž podporují hospodářský vývoj prostřednictvím levné nabídky základních výchozích látek.  Také organizační formy veřejného vlastnictví vykazují enormní varietu podniků, od podniků hospodařících na vlastní odpovědnost, u nichž má při základních rozhodnutích svou váhu veřejný zájem, až po odpovědným ministerstvům  bezprostředně podřízené státní podniky, u nichž je řízena také cenová a personální politika.

Paušální legendu o „státu jako špatném podnikateli“ nebo o státních podnicích jako o politicky dirigovaných kvazi úřadech, historické zkušenosti nepotvrzují.  Tyto zkušenosti ukazují, že to závisí spíše na konkrétní podobě veřejného vlastnictví a platném systému pobídek.“ (339-340)

6. Podnikatelé bez Ancien Régime – náčrt nového uspořádání vlastnictví

„Člověk, který umírá bohatý, umírá v hanbě.“ (Andrew Carnegie, průmyslník a Stahl-Tycoon)

„Ideu dynastického majetku považuji za odstrašující. Když se mluví o rovnosti šancí a tom, že každý člověk s talentem by měl mít férovou možnost dosáhnout vzestupu, pak je další přesouvání obrovských majetků a mocné společenské pozice z rodičů na jejich děti přímo neamerické.“ (Warren Buffet, miliardář)

…………

„…Facit

Předávání hospodářských zdrojů společnosti do libovůle soukromých vlastníků je tradičně ospravedlňováno tím, že trh a konkurence se svou  neviditelnou rukou sobeckých snah, mohou vést směrem, který je pro veřejné blaho nezbytným. Kde to tak už nefunguje, ztrácí soukromé vlastnictví v ekonomice svou legitimitu.

Podnikatel – zakladatel ve smyslu Schumpetera, je zdrojem inovací, technologického pokroku a schopnosti k ekonomickému přizpůsobování. Kreativní socialismus musí takové skutečné podnikatele objevovat (fördern) a podporovat, namísto toho, aby jim – jako současný kapitalismus – kladl do cesty překážky.  To předpokládá především velkorysé možnosti financování.

Kreativní uspořádání ekonomiky nemá ovšem za úkol podporovat i neproduktivní dědictví zakladatelů podniku. S tím, jak podnik roste, může se jeho úspěch a jeho výkonnost stále méně vztahovat pouze k původnímu ideovému inspirátoru a obchodvedoucímu. Principy spravedlivého ocenění výkonu, vlastní odpovědnosti a odpovědnosti za škody vyžadují, aby se podnikové osazenstvo od určité velikosti podílelo na vlastnictví a na přijímání rozhodnutí.  Předpokládá se zvýšení daně z majetku od 5 do 10 procent na veškerý majetek nad 1 milion euro, která v případě podnikového majetku není placena státem, ale splácena (vyrovnávána) přenosem odpovídajícího podnikového podílu do nadaci podobné organizace nezcizitelného vlastnictví osazenstva podniku. V podnicích nad 100 milionů vlastního kapitálu musí komuna nebo země obstavit minoritu 25 procent.

Žádný socialista nechce Omaovi – nebo Omaovým dětem – sebrat „jejich malý domek“. Každý člověk musí naopak mít právo zůstavit majetek až do 1 milionu euro bez zdanění. Větší dědictví však podporuje národohospodářsky škodlivou koncentraci majetku a staví se proti myšlence výkonu.  V takovém případě  obnáší dědická daň 100 procent.  V případě podnikového vlastnictví nebudiž tato daň – jako daň z majetku – placena státem, ale právě tak jako v předchozím případě přeměněna v nezcizitelné podílové vlastnictví osazenstva. Ve větších podnicích obstavuje také tady minoritu ruka veřejnosti.

Velké podniky, které pro svou úlohu jako těžiště investic nebo zabezpečení vývoje zaměstnanosti celých odvětví mají výjimečný význam, ovládají trh, mají monopolistické postavení, nebo mohou nabízet základní zaopatření, by obecně neměly být předmětem soukromého vlastnictví.  Jenom tak se dá zabránit vzniku soukromé hospodářské moci a pokračujícímu vyvlastňování většiny lidí.

Kreativní socialismus od ideje plánovacího hospodářského centralismu odchází. Chce více nikoli méně soutěže. Ale tam, kde dochází pouze k pseudosoutěži, protože přirozené monopoly nebo oligopoly nasazují svou tržní moc k tomu, aby soutěži zabránily, je žádoucí ruka veřejnosti. Existuje tržní ekonomika bez kapitalismu a socialismus bez plánovité ekonomiky.“ (s. 381-383)

„Erhard přeložen (reloaded)[2]: Blahobyt pro všechny, ne někdy, ale nyní!

„Pro náš druh je přátelství životním elixírem, důvěra a společná práce nám dělá radost, máme výrazný smysl pro spravedlnost a jsme vybaveni mozkem, který nám…umožňuje, naučit se našemu způsobu života prostřednictvím procesu identifikace.  Nemůže být tedy překvapivé, že sociální struktura, v níž jsou vyjádřeny vztahy nerovnosti, podřizování a sociálního vyloučení, nám působí mnohou sociální bolest.“ (Kate Pickett, Richard Willkinson, autoři Gleichheit ist Glück)

Kapitalismus už nenaplňuje příslib Ludwiga Erharda: „Blahobyt pro všechny“, zvláště v průmyslových zemích. A nedělá to tak globálně.  Protože dnešní hospodářský řád tvoří pouze „blahobyt pro málokteré“ a ničí základnu pro svobodu a demokracii, potřebujeme nový.

Bylo by ale úplně falešné, redukovat základní obsah nového uspořádání ekonomiky na přerozdělování. Jde o to, postavit blahobyt celé společnosti na novou, širší a lepší základnu. Jde o to, příslib Ludwiga Erharda konečně prosadit. Jde o kreativní socialismus.

Lépe žít znamená jinak konzumovat

Pravé přínosy blahobytu jsou dnes například velice omezené, měřeno podle oněch charakteristik, které dnes slouží jako nejčastější měřítko blahobytu. Hrubý domácí produkt je stupňován také pomocí většího počtu nemocných nebo větší produkce zbraní. Produkty, které se zahazují, naplňují růstový objem jako kvalitní zboží, přestože musí být po krátké spotřebě nahrazeny novými. V kapitole o „tvořivém ničení“ jsme viděli, že se kapitalismus o tuto extenzivní růstovou logiku opírá.  V neposlední řadě tím přispívá k výprodeji přírodních zdrojů a ničení prostředí a klimatu.  Tento model nemůže do budoucna pokračovat. Ale to neznamená, že blahobyt musí klesat.

Již dnes neznamená zlepšování životní úrovně nad určitou příjmovou hranici kvantitativně větší spotřebu, nýbrž spotřebu hodnotnějšího zboží. Co se děje tomu, kdo stoupá z průměrně placeného pracovního místa do lepšího?  Nekupuje si dvě nebo tři auta, ale pravděpodobně jedno dražší. Nestaví si do obýváku dvě či tří pohovky nebo ploché obrazovky, ale s vyšší kvalitou. Nemůže také jíst dvakrát tolik, ale kupuje svůj chléb a zeleninu nadále pravděpodobně v obchodu s biopotravinami, protože mu více chutnají a jsou zdravější.  Velmi pravděpodobně také neplení se svými dodatečnými příjmy sortiment od KiK, ale jde dnes do butiku, aby se oblékl. Eventuálně si dovolí častější návštěvu restaurace nebo divadla. Krátce: lépe placený spotřebovává nikoli nezbytně více, ale jinak.

Zpravidla jsou dražší, kvalitativně vysoce hodnotné produkty podstatně trvanlivější, než laciný šunt.  Z tohoto důvodu vede tudíž stoupající životní úroveň spíše ke klesající než stoupající spotřebě zdrojů. Je tomu tak tím spíš, jestliže je produkce cílevědomě zaměřována na udržitelnost a trvání, namísto na rychlou spotřebu a opotřebení. Nakolik už hospodářství nereaguje na maximální rendite, jsou v tomto směru možné změněné priority.  Právě tak, jako se poté může ve veřejných zásobovacích podnicích prosadit také úsporné vynakládání energie.

Plán a trh

Demokracie musí zahrnovat schopnost řídit základní směřování hospodářského vývoje, namísto toho, aby se jím nechala pohánět.  Reorientace výroby na kvalitní produkty dlouhodobé použitelnosti s nižší spotřebou zdrojů,  sotva může spoléhat pouze na uvědomělé rozhodování v zájmu společnosti, které je poskytováno podnikům. Žádný trh si takovou proměnu nevynutí. S plánovaným hospodářstvím ve smyslu minuciózního detailního plánování to nemá nic společného.  Jde spíše o utváření rámcových podmínek.

Kdo staví plán a trh proti sobě, beztak o hospodářských procesech pochopil jen málo.  Každá ekonomika a také ekonomika tržní spočívá na obou: zakládá se na plánech, které jsou přijímány v podnicích, a na trzích, které, jestliže fungují, je umožňují dosahovat (zum Abgleich bringen). Čím větší je koncern, tím rozsáhlejší plány jsou a tím omezenější jsou koordinační schopnosti trhů.

„Hnací pružinou tržního hospodářství je v základu plán“, píše Roger de Weck. „…upadající plánovaného hospodářství přežívá tam, kde se to nepředpokládalo: ve špičkách koncernů. Každé léto ukovávají manažeři se svými štáby plány na další rok. Radí se o úkolech plánu, projednávají, komu kolik peněz a osazenstva přidělit, aby bylo dosaženo předpokládaného obratu či zisku. Mají také tří a pětileté plány – každý podnik je malým plánovaným hospodářstvím“ [3]

Tyto plány jsou společensky beze smyslu, nebo nesmyslné.  Mohou být orientovány na reálné potřeby nebo strukturu požadavků společnosti opomíjet.  Současná ekonomika, s jejím mocným nadbytkem kapacit v některých odvětvích, například v automobilovém sektoru nebo u rozličných nafouknutých nemovitostí, spolu s nápadným podzásobením v jiných, třeba ve výkonech péče o starší lidi, ukazuje, že hospodářské plány podniků nemusí ve svém souhrnu v žádném případě dávat národohospodářský smysl.  Když špatně kalkuluje malý podnik, je potrestán trhem, v nejhorším případě bankrotem. Když špatně kalkuluje velký podnik a už jinak nic nepomáhá, je zachraňován státem.  To má jen omezeně co dělat s korupcí, spíše v prvé řadě s mnohem dalekosáhlejšími důsledky úpadku velkých podniků.

Teoretik a praktik managementu Fredmund Malik píše:

„Riziko selhání managementu je (ve velkých podnicích) příliš velké, aby mohlo být přenecháno pouze trhu. Ten mohl být dostatečnou kontrolní a korekturní instancí ještě v dobách, kdy celkové zhroucení firmy sotva mělo citelné důsledky. Mimoto: trh nedostačuje k vyvolání ekonomických výkonů a už vůbec ne  výkonů společenských.“[4]

Malik varuje před tím, aby byl trh přetěžován: „Je příliš pomalý, nepůsobí před-, ale pouze dodatečné (nach-) a jeho jádrem je pouze působení trestající.“[5] Když přicházejí signály z trhu, je často už příliš pozdě, a právě pro velké podniky. Neboť právě ony mají nejdelší „mrtvý čas“, potřebují proto více času k tomu, aby adekvátně zareagovaly.

Také z toho důvodu trh u koncernů jako kontrolní instance ke koordinování jejich hospodářských plánů selhává. Právě proto je třeba, aby existovala možnost regulování hospodářského procesu ve společensky žádoucím základním směru.  Veřejné podniky a veřejný podíl na podnicích s velkým osazenstvem k tomu nabízejí příležitost.

Více blahobytu při větší rovnosti

Extrémní nerovnost, ke které v kapitalismu dochází, není jen nespravedlivou. Mnohem větším problémem je, že omezuje a ničí produktivní ekonomický potenciál a vede ekonomiku směrem, který způsobuje omezování všeobecného blahobytu.  Reaguje tedy zcela jinak, než ve známé metafoře amerického ekonoma Arthera Okuna, který přerozdělování srovnává s pokusem, přenášet vodu s děravým rypadlem z jednoho plného kontejneru do kontejneru prázdného: na konci dostávají chudí méně, než kolik se toho bohatí vzdali. Opak je pravdou. Více rovnosti znamená, že obrovská většina lidí žije lépe, protože celkový blahobyt společnosti roste.

Trhy mohou například odrážet reálné spotřební vztahy pouze při poněkud vyrovnaném rozdělování příjmů. Neboť to, co trhy skutečně registrují, není naléhavost potřeb, nýbrž platební schopnost, moc potřeby uspokojit. Pouze když mají lidé dostatečnou kupní sílu, aby mohli dát výraz svým potřebám, přispívá tržní mechanismus vcelku k výrobě orientované na potřeby.  Při opačném extrému mohou být trhy přesycené, zatímco lidé hladoví. K této situaci dnes dochází v mnoha velice chudých zemích.

Vysoká nerovnost znamená přitom polarizaci poptávky:  Roste tak odbyt výrobců luxusu a laciných diskontů. Ale v těch diskontech nikoli proto, že je  tu „skrblík na koni“ nebo že dává přednost nekvalitnímu lacinému zboží před povedenými a kvalitními produkty, nýbrž proto, že si jen takové může dovolit.  Ve výsledku se pak vyrábí méně kvalitního zboží, což přispívá k plýtvání zdroji a především poškozuje nabídku v menších a středních provozovnách.  Kapacity, které by mohly nabídnout vyšší úroveň blahobytu, pak už nejsou využívány a z trhu mizí.

Selhavší (Versager) se špičkovými příjmy

V opravdově výkonové společnosti jsou rozdíly v příjmech a v majetku nezbytně menší než dnes. Jednoduše proto, že rozdíly ve výkonech lidí nejsou zdaleka tak velké jako kontrasty, které dnes v rozdělování existují.

Teze, že pouze extrémně vysoké příjmy a velká nerovnost motivují lidi ke špičkovým výkonům, se naopak už dlouho ukazuje jako mýtus. Na to poukazuje i Malik: „Jestliže by si počínaje Enronem a Worldcomem konče ušetřili excesivně placené špičkové manažery, ušetřili by nejenom ono množství peněz, ale firmy, jak se zdá, by dnes ještě existovaly. Hůře, než vedou podniky ti, kteří dostávají tak velké výsluhy, by to nikdo nedovedl.“[6]  Malik uvádí také příklad US-Tycoons John P. Morgana, který na počátku dvacátého století nechal provést ve svém široce rozvětveném firemním impériu výzkum, s jehož pomocí chtěl zjistit, v čem spočívají rozdíly mezi jeho úspěšnými a méně úspěšnými firmami: „Výsledkem bylo, že to bylo pouze jedna veličïna, která performera odlišovala od neperformera: Byl to rozdíl mezi dosavadními příjmovými stupni v podnicích. V ´úspěšných firmách nebyl rozdíl mezi stupni větší než 30 %, zatímco v neúspěšných podnicích tyto proporce bez výjimky pocházely od těch u vesla.“[7]

Kate Pickettová a Richard Wilkinson poukazují ve své knize Gleichheit ist Glück. Warum gerechte Gesellschaften  für alle  besser sind, na výzkum baseballového týmu ve vyšší lize, v němž se ukazuje, že každé mužstvo, mezi jehož hráči existují jen malé příjmové rozdíly, významně lépe vystřihuje, než mužstva s velkými kontrasty v příjmech.“[8]

Nerovnost vede k osamění a k nemoci

V této čtenářsky vděčné knize se dostatečně poukazuje na empiricky měřitelné, negativní doprovodné jevy provázející velkou společenskou nerovnost. Picketová a Wilkinson poukazují také na to, „že se ve společnostech, v nichž se střetáváme s výraznou nerovností, se lze nejenom setkat s násilím a nedostatečným zdravím, ale i jinými sociálními problémy.“[9] To platí třeba pro alkoholní a drogovou náruživost, psychická onemocnění a úmrtnost kojenců, pro nízké průměrné očekávané věku dožití, horší školní výsledky dětí a vysoký počet trestů vězení.  Jestliže se četnost výskytu těchto jevů sestaví do indexu, ukáže se zcela jasně vzestupná křivka se stoupající nerovností příjmů, zatímco k příjmu na hlavu nemají žádný vztah.  Korelace mezi výkyvy v blahobytu uvnitř společnosti a uváděnými negativními jevy je prokazatelná i při vzájemném srovnání jednotlivých severoamerických států a států Spolkové republiky.

Konkrétně se ve společnostech s vyšší nerovností setkáváme s psychickým onemocněním pětkrát častěji, než v těch, kde je nerovnost omezenější. Právě tak je pětkrát vyšší četnost vězeňských trestů. Otylost vyvolávající onemocnění je šestkrát častější a u vražd je rozdíl ještě několikrát vyšší.

Nerovnost působí, jak píše Pikettová a Wilkinson, „jako vše pronikající a ve všech oblastech společnosti působící škodlivá látka.“[10]

Zvětšování sociálních problémů s rostoucí nerovností se dá doložit i v průběhu času. Pickettová a Wilkinson poukazují na to, že strach lidí v USA v průběhu posledních čtyř desetiletí stále narůstal a v pozdních osmdesátých letech byl u dětí vyšší než u psychiatrických pacientů v padesátých letech.  Četnými studiemi je v průmyslových zemích dokumentován výrazný vzestup onemocnění depresí.  V Německu například narostla -  podle výzkumu  AOK - od roku 1995 do roku 2008 psychickým onemocněním vyvolaná doba nemoci o 80 procent.[11] Důvod je nasnadě: čím větší je nerovnost, tím větší je nebezpečí společenského propadu, s nímž musí žít i ti, kteří dosud tvořili vrstvu lépe placených.  A spolu se strachem a tlakem na výkon roste také chronický stres. Susanne Schmidt poukazuje ve svém Markt ohne Moral na důsledky trvání takové stresové situace: „Úspěšní, angažovaně pracující City-Manager vypadají častěji jako starší než jsou – alkohol a drogy mohou přitom hrát roli, s jistotou ale nedostatek spánku.“[12] Neboť všem je jasné: „…v Londoner City se může kdokoli jednoho dne ocitnout za dveřmi, a to okamžitě. Nelegálně, to se rozumí, ale v praxi je to právě tak…“[13]

Tím se mění také sociální vztahy mezi lidmi: „Jestliže roste nerovnost, pak se lidé starají méně o sebe navzájem, je méně rovnoprávných vztahů, protože musí více hledět na to, co se děje s nimi samotnými; nezbytně tak upadá i úroveň důvěry.“[14] I na to poukazují Pickettová a Wilkinson pomocí dotazníků v různých zemích a při srovnávání severoamerických a spolkových států.  Člověk není člověku vlkem, ale ve společnostech s extrémní nerovností tomu tak je, protože jsou v lidech právě takovéto vlastností podněcovány a kultivovány – egoismus, sobectví, lhostejnost vůči ostatním -,  které potřebuje pro přežití v takovém prostředí: „Kdo vyrůstá ve společnosti, v níž platí, že je nutné dívat se na ostatní s nedůvěrou, neustále být ostražitý a všechno si vybojovat, potřebuje přirozeně zcela jiné schopnosti než ve společnosti, v níž se setkává se soucítěním, vzájemností a spoluprací.“[15] Takové vybavení dostává jednotlivec už v dětském věku.

Trvalý stres, strach z úpadku, nedůvěra, osamělost, nedostatek fungujících sociálních vztahů však způsobují, že člověk onemocní. To by mělo být rozhodujícím důvodem pro to, proč „ve společnostech s větší rovností jsou lidé zdravější“.[16] Platí to nejenom ve smyslu, že bohatí se zpravidla  těší  lepšímu zdraví a mohou očekávat vyšší úroveň dožití než chudí. Ale platí to také, jak ukázali Pickettová s Wilkinsonem, v průměru:

„Více rovnosti prospívá celé společnosti: Všichni jsou zdravější, nejenom ti na dolním konci stupnice.“[17]

Homo oeconomicus nebo společenská bytost

Jestliže je ale pro velikost blahobytných důchodků uvnitř společnosti rozhodující zdraví, očekávaná délka dožití a jiné sociální faktory, pak to znamená, že se odstraněním nerovnosti blahobyt všech nebo přinejmenším velmi vysoké většiny zprostředkovaně a bezprostředně zvyšuje. Zprostředkovaně na základě výstavby produktivních kapacit společnosti. Vzájemně si rovní lidé jsou výkonnější a vyrovnanější kupní síla motivuje, jak se ukazuje, ke kvalitní produkci namísto laciných produktů, které se brzy vyhodí.   Zprostředkovaně, protože vysoká nerovnost na základě vylíčeného působení předurčuje k vysokým nákladům:  Nerovné společnosti potřebují více policistů, soudců, věznic, klinik a psychiatrů.

Ale více rovnosti zvyšuje také kvalitu lidského života bezprostředně, protože člověk na základě své biologické výbavy není nadále žádným egoistickým homo oeconomicus, nýbrž hluboce společenskou bytostí.  Bytostí, v níž je kladena váha na schopnost vciťovat se do jiných lidí, schopnost ke kooperativnímu společenskému chování, přičemž tato schopnost může být rozvíjena nebo také potlačována. Nositelka Nobelovy ceny  Elinor Ostrom  poukazuje ve své práci o „Die Verfassung der Allmende“ na to, že lidé disponují vrozenou,  dějinnou evolucí vzniklou schopností dodržovat společenská pravidla a vzájemně kooperovat.  Na této schopnosti historicky spočívá fungování společných statků (Allmende-Güter), tedy statků ve společné držbě, při nichž bylo životně důležité, že je žádný jednotlivec neničil přehnaným využíváním.[18]

Erich Fromm píše o neslučitelnosti lidské schopnosti lásky a kapitalismu: „Jestliže má být člověk schopen lásky, musí samotný člověk být na prvém místě. Hospodářský aparát musí sloužit jemu a nikoli naopak.… Společnost musí být organizována tak, že sociální láskyplná strana člověka není oddělena od jeho společenské existence, ale je s ní v jednotě.“  Společnost, která to nezaručuje, bude „svým rozporem navrácena k základním potřebám lidské přirozenosti“.[19]

Blahobyt je více než příjem

Celkový obraz národního hospodářství získává precizní kontury teprve tehdy, když se ocení jeho schopnost prodloužit život a zvýšit jeho kvalitu, argumentuje indický ekonom a nositel Nobelovy ceny  Amartya Sen. Příjem je přitom jen jedním z více důležitých kritérií. Právě proto nejde v rámci nového hospodářského uspořádání jen jednoduše o zvyšování příjmů. Dobrý příjem je důležitý, aby si mohl člověk dovolit věci, které dnes vytvářejí vysoký životní standard. Ale dobrý příjem samotný ještě není blahobyt.  Život v blahobytu zahrnuje dostatek svobodného času, svobodu od stresu a strachu a životní prostředí, jaké připouští a umožňuje společenské vazby. Materiální blahobyt, který je vykupován za cenu ztráty toho všeho, není ve skutečnosti žádným blahobytem.

„Pružný člověk, kterého potřebuje turbokapitalismus, je vším, jenom ne sám sebou“, píše Roger de Weck.[20]

Člověk, který není sám sebou, ale žije v rozporu se svým společenským založením a podřizuje se vlčím zákonům konkurence, sobectví a egoismu, také není svobodným.  Zatímco neoliberální fanatik Milton Friedman míní, že „kapitalismus má být nevyhnutelným předpokladem politické svobody“,[21] počíná si ve skutečnosti právě naopak:

Kapitalismus se stal jednou z největších základních překážek pro život ve svobodě, demokracii a blahobytu. Proto zní politický požadavek naší doby: Svoboda namísto kapitalismu.“ (s. 385-396)

Překlad: Miloslav Formánek                                  V Praze, 13. prosince 2014