Pozn. admin.: Tato přednáška je reakcí a svérázným rozborem dokumentu zpracovaného Centrem strategických a teoretických studií (CSTS)ÚV KSČM,který je už v pořadí mnohonásobným pokusem o zpracování jakéhosi kritického, ale objektivního hodnocení minulosti, který měl podle původních záměrů přijmout IX. Sjezd KSČM.Jako již mnohokráte předtím se setkalo s halasným odporem stalinského křídla a podle našich posledních informací bude opět jen dalším zaplněním příspěvkem ke sběru odpadových surovin prostřednictví koše. V dalším článku tohoto webu a této rubriky bude obsažena reakce Josefa Hellera na tuto přednášku administrátorům dlouhá léta známého oponent, který se za ta dlouhá léta stal už nikoliv jen prostým stalinistou, ale „naším stalinistou“ a odtud i poněkud osobní tón Hellerovy reakce..

Rozšířená verze přednášky 20. 1. 2015

Úvod
I.   Konkretizace nedůsledného uplatňování materialistické dialektiky
  a) K pojmu pluralismus
  b) Prezentace pseudomarxistických dogmat „nového“, „moderního“ a „tvořivého myšlení“ namísto hluboké, solidní marxistické analýzy skutečnosti
II.  Ustavující dokumenty KSČM – základní zdroj ideologických východisek kritiků socialistické minulosti
  a) Přístup k M‑L
  b) Odmítání leninismu, M‑L z pozic antistalinismu
III. Několik poznámek k části „Různé hypotézy hodnocení režimu před rokem 1989 …“
Závěr

Úvod

Ve svém úvodním slově vycházím jak z materiálu ÚV KSČM „Podklad k hodnocení minulosti“ (pro jednání Rady CSTS 29. 9. 2014), tak především z těch dokumentů, na které se uvedený materiál odvolává. To, co řeknu na samém počátku svého vystoupení, aniž bych se chtěl kohokoli dotknout, je, že jeho autory jsou společenskovědní pracovníci tzv. moderní levice. Slovem M. Ransdorfa „neokomunisté“. Jinak řečeno „reformní komunisté“, eurokomunisté, demokratičtí socialisté, stoupenci pražského jara se značným sociálně demokratickým myšlením i s jeho iluzemi.

Ačkoliv hned na prvních stránkách tito autoři formálně prezentují metodu svého přístupu jako přístup historicko-logický a objektivně kritický (viz s. 2), je pro zasvěcenějšího čtenáře zřejmé, že v materiálu absentuje důsledné uplatnění oné základní a nosné metody – tj. materialistické dialektiky, dialekticko-materialistického pojetí dějin. V jejich případě, jde často o metafyzické absolutizování jen jedné, některé ze stránek společenské skutečnosti. A to té, která se jim z ideologického a politického hlediska účelově hodí. Jde zde zejména o nemarxistickou interpretaci kategorií svoboda a demokracie, pluralismus, socialismus (prý „byrokratický“ nebo „demokratický“, „samosprávný“), stalinismus, tržní nebo sociálně tržní ekonomika atd.

Přístupy autorů, nejen uvedeného dokumentu, ale i celé řady dalších, ukázkově představují zanášení buržoazní ideologie do marxismu, což je typické právě pro revizionismus. Budu konkrétní: kategorie demokracie je v podstatě interpretována „jako taková“, bez konkrétně historicky podmíněné sociálně třídní determinace, tedy v duchu buržoazního objektivismu. Svoboda pak především bez respektování dialektiky lidské poznávací i dějinotvorné praktické činnosti a nutnosti, zákonitosti, tedy ne z pozice dialekticko-materialistického determinismu, ale subjektivismu a voluntarismu. Pluralismus, který se stal velmi frekventovaným pojmem nejen při nihilistickém hodnocení naši socialistické minulosti, ale i hodnocení současnosti, je pak prezentován bez dialektické vazby na monismus a další filozofické kategorie – systém a struktura v jejich podstatných, nutných i nepodstatných, nahodilých souvislostech, při respektování právě a především třídního přístupu.

Co je bezprostředním teoretickým, ideově politickým zdrojem autorů „Podkladu k hodnocení minulosti“, je zřejmé z Úvodu jimi prezentovaného textu (s. 1‑2). Zde se totiž přímo odvolávají na „Prohlášení k občanům“ přijaté na prapodivně svolaném a zorganizovaném mimořádném sjezdu KSČ, který proběhl 20.‑21. 12. 1989 v Praze i na „Akční program“ tohoto sjezdu, režírovaného faktickými spoluaktéry kontrarevolučního převratu, ať tak činili v dobré víře, z „idealismu“, z naivního nadšení pro „radikální“ reformu strany i společnosti (pro převrat, který někteří z nich dokonce považovali za „revoluci“ – mj. např. M. Grebeníček ad.) nebo přímo v zájmu těch, kteří stáli v pozadí převratu. Dále jde o materiál „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“ (3.‑4. 11. 1990), v němž jde o deformovaný pohled nejen na minulost, ale i na budoucnost, tj. současnost. Jde tedy o materiál, který je vskutku hoden kritické analýzy a proto je nutné se jím i nadále zabývat a tuto analýzu, přes případný odpor vedení strany, otevřeně prezentovat. Tak jako i dalším z uvedených dokumentů. A to „Program KSČM“, přijatý na I. olomouckém, v podstatě nejen nekomunistickém, ale fakticky až antikomunisticky laděném sjezdu KSČM (13.‑14. 10. 1990). A nakonec sem patří i prý upravený, aktualizovaný „Program KSČM“ přijatý kladenským sjezdem KSČM (12.‑13. 12. 1992).

Autoři materiálu se vlastně zcela jednoznačně odvolávají na tyto uvedené dokumenty, o nichž se dnes již spíše mlčí, ale které jsou stále závazné a nikdy nebyly zpochybněny. Není proto náhodné, že k nim nikdy nebylo vysloveno kritické stanovisko. Přitom je v nich oficiálně a legálně, při otevřeném odmítání marxismu-leninismu (dále M‑L), prezentován koncept nejen odkomunisování původní, již tak revizionismem, zejména pak gorbačovskou „pátou kolonou“ u nás, zdeformované strany – KSČ a to v procesu její „transformace“ na tzv. moderní levicovou stranu, stranu nekomunistického typu. Je zde naprosto záměrně prezentováno neobjektivní, nihilistické, v podstatě z pozic buržoazní, antikomunistické ideologie vedené hodnocení naší minulosti. A na základě toho jde pak (z hlediska marxismu) o formulování nevědeckého, v podstatě maloburžoazně, maloměšťácky koncipovaného „projektu“ socialismu v (nebo pro) 21. století.

Jak z tohoto materiálu („Podklad k hodnocení minulosti“), tak i z ostatních „podkladových“ dokumentů KSČM, není zřejmé, do jaké míry jejich autoři vycházejí ze skutečných faktů, konfrontovaných s realitou minulosti i současnosti. Tedy i „optikou“ zkušeností z popřevratového vývoje, bez vžitých dezinformačních, falešných přístupů, hodnocení a přetrvávajících iluzí i zcela falešných, vědomě matoucích názorů.

V materiálu jsou fakticky cíleně zamlčována především ta fakta, která dokazují převážně naprosto pozitivní výsledky budování socialismu a to, že kontrarevoluční procesy s cílem obnovy kapitalismu byly iniciovány falešnými hráči, revizionisty a renegáty, kteří ovládli nejvyšší pozice v KSSS a státních orgánech SSSR. Že byly řízeny z Moskvy, z Kremlu. Toto bývá přitom odmítáno jako prý „produkt“ nesmyslných „konspiračních teorií“.

Pokud jde o ona nejzákladnější ekonomická fakta pro naši zem, připomeňme onu poslední dekádu „krachujícího“ socialismu u nás. Dekádu, která byla a je i některými předními pseudomarxistickými teoretiky KSČM považována nejen za stagnaci, ale i z ekonomického hlediska dokonce za krizi, která prý podstatně až fatálně determinovala krizi celosystémovou, směřující nutně k onomu krachu socialismu, který vlastně prý ani socialismem nebyl. V období let 1979 až 1989 vzrostl národní důchod o 21%, což by, přepočteno na hrubý domácí produkt (HDP), činilo 30% až 33%, tedy 3 až 3,3% ročně. O čemž se nám v soudobém kapitalismu, který prý otevřel prostor pro možnost následného vytvoření skutečného, „autentického“ socialismu, může vlastně většinou jen zdát! V roce 1990 tedy vítězná kontrarevoluce přejímala republiku s centrálně řízeným hospodářstvím, kdy např. výdaje na státní a veřejnou správu (antikomunisty a „moderními“ „levicovými socialisty“ a „komunisty“ – revizionisty, reformními komunisty u nás tak hanobenou, prý předraženou a byrokratickou!) byly zhruba sedmkrát nižší (!) než v současnosti.

A tento socialistický stát, prý „byrokratický“, měl být – a to nejen podle stoupenců „tržního socialismu“ a mafiánského kapitalismu – špatný hospodář! Pokud jde o onen dnes tak „zbožňovaný“ ukazatel HDP na obyvatele, pak u nás v roce 1988 měl hodnotu 10 130 USD. Pro srovnání uveďme, že ve Velké Británii měl tento ukazatel hodnotu 10 420 USD, v Nizozemí 11 860 USD, ale v kapitalistickém Španělsku jen 6 010 USD (viz Josef ŠULC: Několik připomenutí aneb který režim je vlastně zločinný?, HaNo, 9. 8. 2010).

Na adresu našich pseudomarxistických ekonomů a politologů, sebevědomě (fakticky z pozice buržoazní ekonomické „vědy“) zpochybňujících smysluplnost a efektivnost socialistického plánovitého řízení národního hospodářství v „onom byrokratickém“ – „stalinském“ a „neostalinském“ „nesocialistickém socialismu“, jež prý nezbytně vedlo nejen ke stagnaci, ale následně „dokonce“ do latentní a zjevné krize, je namístě uvést ještě alespoň jeden údaj, prezentovaný i západními, buržoazními zdroji: V průběhu 35 let (1952 až 1987) vzrostl v SSSR ne HDP (onen věčně metodikou výpočtu upravovaný, „nafukovaný“ ukazatel růstu), ale národní důchod (ND) a to 6,5 krát, což představuje průměrný roční přírůstek 5,5%! V průběhu stejného období vzrostl ND USA (této nejsilnější a prý i „nejefektivnější“ ekonomiky světa) 2,8 krát, což ročně představuje průměrnou míru růstu 3%. Nikoho ani nenapadlo nazvat to ekonomickou stagnací! (V. Perlo: The Economic and Political Crisis in the USSR; Hospodářská a politická krize v SSSR. Časopis „Political Affairs“, srpen 1991, s. 14). Stálo by za to blíže identifikovat onu „efektivnost“, do níž se samozřejmě při hodnocení kapitalistických společenských systémů nezapočítává existující výše zadluženosti (státu, firem, zvláště bank i občanů), nezaměstnanost, chudoba, zdravotní (vždyť v USA má zdravotní pojištění jen cca 50% občanů!) a důchodové zabezpečení, přístup ke vzdělání atd. Nejen to. Vzhledem k tomu, že se až s jakousi absolutní jistotou v různých textech různých ekonomů i v rámci CSTS píše, že šlo u nás bezesporu o stagnaci a krizi, připomeňme alespoň, co to vlastně stagnace je: zastavení vývoje, ustrnutí, nehybnost; z ekonomického hlediska zastavení ekonomického růstu celého hospodářství nebo některých hospodářských odvětví, na dosažené úrovni. To ovšem neodpovídá nejen výše uvedeným údajům.

I. Konkretizace nedůsledného uplatňování materialistické dialektiky

a) K pojmu pluralismus

Pojmu pluralismus se začalo hojně užívat již v rámci oficiální M‑L teorie za „perestrojky“. A to v souvislosti s tzv. novým myšlením Gorbačova a spol., kdy se při opuštění teoreticko-metodologických principů M‑L filozofie začalo hojně diskutovat o tzv. socialistickém pluralismu. Kardinální problém ovšem spočíval v tom, že pluralismus, v každém případě alespoň verbálně vyjadřuje, že všem existujícím sociálním (ekonomickým, politickým a ideologickým) silám, tedy včetně antisocialistických a antikomunistických, má být zajištěna možnost hlásat a prosazovat hodnoty, které uznávají! Tzv. socialistický pluralismus, prosazovaný na bázi „nového myšlení“ a „glasnosti“ (tj. tzv. otevřenosti), se stal jedním z významných nástrojů ideologického a politického odzbrojení komunistických stran a cílené demontáže socialismu.

Buržoazní koncept pluralismu byl tak produktem „nového myšlení“, kterým jsou autoři „Podkladu k hodnocení minulosti“ chtě nechtě silně zatíženi. Onoho „myšlení“, jež sehrálo zásadní, přímo dominantní roli (kauzálního charakteru) v totální deformaci a následně destrukci socialismu nejen v SSSR, ale i u nás. Bylo to ono „nové myšlení“ s jemu vlastním opuštěním marxistické, dialekticko-materialistické metody a teorie poznání skutečnosti a s ním spjatá praktická politika komunistických stran, co vyvolalo obrovský zmatek v hlavách i v praktické činnosti nejen komunistů, ale i ostatních socialisticky orientovaných občanů, co dezorientovalo a podlomilo jejich schopnost k politickému odporu, k obraně socialismu a tak vytvořilo reálné podmínky pro uskutečnění kontrarevolučních převratů.

Abychom lépe pochopili podstatu problému s „pluralismem“ je třeba si připomenout jeho filozofické pojetí. V dějinách filozofického myšlení se pojem pluralismus (odvozený z latinského pluralis – mnohý, četný) začal používat k označení té koncepce, která na rozdíl od monismu (monos – starořecky jeden), jenž vychází při vysvětlení světa z jednoho a to buď materiálního (z hmoty) nebo duchovního principu (ať je jim u objektivního idealismu duch, absolutní idea, bůh, nebo u subjektivního idealismu naše subjektivní vědomí – počitky, vjemy, pojmy a představy atd.) nebo dualismu (uznání dvou principů – duchovního i materiálního – Descart, Kant) uznává existenci více, nebo dokonce nekonečného množství principů, jakýchsi podstat, které jsou chápány jako svébytné, vzájemně odlišné a nepřevoditelné.

K nejvíce vzpomínaným představitelům filozofického pluralismu patří německý racionalistický filozof G. W. Leibniz (1646–1716), který v polemice proti Descartovu dualismu a Spinozovu substancionálnímu materialistickému monismu vytvořil svůj systém objektivního pluralistického idealismu – monádologii. Základem všeho (celého vesmíru), jsou podle něj prý monády – tj. dále nedělitelné duchovní substance, jako skutečné atomy „přírody“ neboli „prvky věcí“. Tento filozofický, idealistický pluralismus však není žádným absolutním pluralismem. Proto, že oddělenost, izolovanost „monád“ je relativní v tom smyslu, že všechny „monády“ jsou spjaty s „univerzem“ – Bohem. Ani zde tedy nejde o absolutní samostatnost a oddělenost „monád“, neboť jejich soulad je výsledkem „božské předurčené harmonie“. K této, dle mého názoru zásadní otázce, se ještě vrátím.

Z hlediska obecně filozofického představuje pluralismus (a) v podstatě eklektický směr ve filozofii, který odmítá především materialistické a v některých případech i idealistické řešení základní otázky filozofie z pozic monismu. Sám z pozic v podstatě idealismu uznává jen existenci množství oddělených a samostatných podstat či prvků, částí skutečnosti. (b) Gnoseologický základ filozofického pluralismu spočívá ve zveličování, absolutizování mnohotvárnosti, kvalitativní rozmanitosti objektivní skutečnosti a odmítání materiální jednoty světa v této skutečnosti, odmítání nebo přinejmenším nedoceňování zákonitých souvislostí a přechodů mezi kvalitativně odlišnými a relativně autonomními oblastmi a stránkami skutečnosti. (c) Sociálním základem pluralismu, který se projevuje v jeho sociální úloze, funkci, kterou hraje v třídní společnosti je to, že je odrazem rozmanitosti, atomizace zájmů jednotlivých tříd a sociálních skupin i vrstev uvnitř daných tříd a skupin kapitalistické společnosti. Kdy však konec konců při zastírání své třídní podstaty a funkce (hledáním „třetí cesty“, hlásáním nadstranickosti a nadtřídnosti atd.) vyjadřuje zájmy kapitálu, buržoazie, jejích nejbohatších a nejvlivnějších vrstev.

Co je třeba ještě zdůraznit? To, že je pluralismus kladen především proti dialekticko-materialistickému monismu, neboť svou podstatou je a byl individualistickým, egoismus preferující systém.

Na filozofický pluralismus v buržoazní ideologii pak navázaly především politologické koncepce svými teoriemi politického pluralismu. A to proto, že „filozofie pluralismu“ nejlépe umožňuje:

1. zastřít podstatu buržoazní demokracie jako diktatury buržoazie;
2. charakterizovat socialistickou společnost jako „totalitní“.

Právě proto idea pluralismu je ve všech svých rozmanitých projevech a aspektech jádrem, přitažlivým středem celého soudobého buržoazního (kapitalismus obhajujícího), filozofického, sociálně politického, sociologického a ekonomického myšlení. Uchvátila i „zanášeče“ buržoazní ideologie do marxismu – „tvůrčí“, „nedogmatické marxisty“, fakticky revizionisty všech odrůd a odstínů. Přitom však zde jde jen a jen o šíření iluzí! Kapitalistické ekonomické vztahy jsou sice na jedné straně založeny na konkurenčním boji podnikatelských subjektů, vyjadřují tedy jistý princip „pluralismu“, na druhé straně zde však vystupuje sjednocující princip obhajoby a prosazování kapitalistických vlastnických vztahů, při dominantní roli monopolního kapitálu, princip zachování kapitalismu.¹

A tento koncept „zachvátil“, již přinejmenším od poloviny 80. let minulého století, přední ideology naši nové, „moderní levicové“ strany. Pluralismus jak ideologický – vždyť jsme pro pluralitu, „svobodnou soutěž“ idejí, ať je hlásáno cokoli, neboť ať žije „svoboda slova“ i pro šíření rasismu, antikomunismu, velkých lží!, ať slouží masové manipulaci s „veřejným míněním“, tak politický – jsme přece pro svobodnou soutěž politických sil, politických stran, jako i pluralismus ekonomický – vždyť jme pro pluralitu a rovnost vlastnických forem! Všechny formy vlastnictví přece patří nejen do soudobé kapitalistické společnosti, ale i do moderního socialismu pro 21. století! Onoho socialismu pluralitního, demokratického a samosprávného! Ať zde jde o formu samosprávnou, družstevní, obecní, státní i soukromou, kapitalistickou!

b) Prezentace pseudomarxistických dogmat „nového“, „moderního“ a „tvořivého myšlení“ namísto hluboké, solidní marxistické analýzy skutečnosti

Podle onoho materiálu „Podklad k hodnocení minulosti“, prý v „diskusi stranických odborníků sdružených kolem CSTS je dohoda na tom, že uspořádání společnosti před rokem 1989 bylo historicky podmíněné /jak jinak?! – Z. K./, vyrůstající z dobové reality (vzešlo z tradiční industriální /NE kapitalistické?! – Z. K./ společnosti a vliv měly zejména sovětské zkušenosti) … Na čem je rovněž shoda … že specifickým znakem výše zmíněného starého společenského modelu byla jistá nezralost. S tím se pojí i nedostatečnost ve fungování ekonomického i politického systému. Hovoříme také o systémové vadě či deformaci … Navzdory uznávané nezralosti a deformacím převažuje názor, že šlo o první reálnou historickou formu společnosti usilující o překonání kapitalistického vykořisťování, šlo relativně o systém (ne jen neúplný pokus), který vznikl logicky na hlavním směru vývoje lidské společnosti.“ Přitom je připouštěna možnost, „že z tohoto hlavního směru mohl systém v důsledku určitých degenerativních procesů sestoupit.“ Tomu „odpovídá hypotéza, že byl ještě před svým krachem vržen mimo socialistickou trajektorii, byť se jevově k socialismu hlásil.“ Nejen to, mnozí autoři si prý kladou „otázku, zda šlo vůbec o svébytnou formu socialismu, zda nešlo jen o pouhé vykročení k socialismu.“ (s. 3).

Jak jinak, vždyť tento „neautentický“, „socialismus“ slovy ze Závěru tohoto materiálu přece představoval jen jakýsi: „Historický pokus o vybudování socialismu“ a „skončil selháním a prohrou. To co selhalo, nebyla idea sociálně spravedlivé společnosti, ale praktikovaný model, známý v jeho posledních letech jako reálný socialismus.“ (s. 12). Takže ono pouhé „vykročení“ muselo přece jen nakonec, při údajném nenaplnění Marxových ideálů socialismu, zkrachovat, být poraženo.

A jak vlastně s nadšením hlásali „noví čtenáři“ Marxe a další „neokomunisté“, tak jako programový dokument I. sjezdu KSČM (Olomouc 13.‑14. 10. 1990) vždyť „teprve tato porážka“, porážka onoho „vykročení k socialismu“ /„Zaplať pánbůh“, že přece jen přišla?! – Z. K./, prý „vytvořila podmínky a předpoklady pro přerod strany i pro renesanci socialismu. Máme tedy historickou povinnost – zbavit se všeho vulgárního, doktrinářského … uplatnit alternativu demokratického socialismu.“ (viz Dokumenty I. sjezdu KSČM, s. 3‑4). Porážka údajně „nesocialistického“ socialismu byla tedy nejen nutná, ale i žádoucí, aby mohlo dojít k „přerodu strany“ (fakticky k odstranění jejího komunistického charakteru) a k „renesanci“ subjektivisticky, utopicky, maloměšťácky pojatého „socialismu“. Jak absurdní a šílené tvrzení v dokumentu strany s komunistickým názvem.

Nyní k tomu o jaká dogmata onoho dnešního „nového“, „moderního“ a „tvořivého myšlení“ jde?

1) První, základní a výchozí novodobé, vyspekulované „neokomunistické“ dogma, ze kterého jsou tak či onak ostatní dogmata odvozena, zní – a je to i základní údaj dokumentu „Podklad k hodnocení minulosti“ (pro jednání Rady CSTS 29. 9. 2014): Mezi roky 1948 až 1989 socialismus nejen u nás, ale především v SSSR jako nějaký opravdový socialismus neexistoval. Šlo o tzv. reálný socialismus sovětského typu, který vznikl a rozvíjel se v historicky velmi nepříznivých podmínkách, kdy proto nebyl ve svých základech, ve své podstatě skutečným socialismem. My jsme jej, ovšem pod nátlakem, od nich převzali. Onen sovětský, stalinský, byrokratický socialismus, byl přitom prý nereformovatelný, a proto muselo nutně dojít k jeho stagnaci, krizi a porážce! Jak to např. na III. sjezdu KSČM, zformuloval tehdejší předseda této strany M. Grebeníček: „Zkostnatělost předlistopadové KSČ byla děsivá. Arogance mnohých jejích vůdců nezměrná a podlehnutí uzoučké perspektivě dne bezvýhradné. Připomenutí této předlistopadové bažiny v teorii i praxi lze pak měřit cestu, kterou jsme od roku 1990 urazili … Předlistopadový režim přece nezašel na svou projekci budoucnosti, zašel na stagnaci … a neschopnost perspektivního myšlení. Pojem reálného socialismu byl výrazem zrady původních ideálů, byl příklonem k danému stavu otupování lidské tvořivosti.“ (viz Úvodní slovo, Dokumenty III. sjezdu KSČM, 26. 6. 1993, s. 3). Byl to tedy nanejvýš jakýsi „byrokratický socialismus“ (Ransdorf), nebo „protosocialismus“ (Heller).

2) Druhé dogma: Opravdový socialismus nebyl u nás realizován především proto, že prvá socialistická revoluce zvítězila ne v nejvyspělejších kapitalistických zemích (Anglie, Německo, USA apod.) ale v zaostalé a nekulturní, barbarské, nedemokratické zemi – v carském Rusku. Tyto poměry vedly ke vzniku bolševické, nedemokratické strany (s. 3). Zde však musím dodat: Pokud vím, nikdo z tvořivých marxistů v této souvislosti neřekl ani slovo o tom, že socialistická revoluce nevznikla a nezvítězila na Západě proto, že revolučně naladěná dělnická třída byla zrazena právě sociálně demokratickými vůdci. Slovy J. Dimitrova: „Proč a jak mohl fašismus zvítězit? … Fašismus mohl dospěti k moci především proto, poněvadž dělnická třída díky politice třídní spolupráce s buržoazií, kterou provozovali vůdcové sociální demokracie, byla rozpolcena, politicky a organizačně odzbrojena tváří v tvář nastupující buržoazii. Komunistické strany nebyly pak dosti silné, aby bez sociální demokracie a proti ní zburcovaly masy a strhly je do rozhodujícího boje proti fašismu. A vskutku! Nechť se miliony sociálně demokratických dělníků… vážně zamyslí: kdyby rakouský a německý proletariát roku 1918, kdy vypukla revoluce v Německu a Rakousku, nešel za sociálnědemokratickým vedením Otto Bauera, Bedřicha Adlera a Renera v Rakousku, Eberta a Scheidemanna v Německu, nýbrž kdyby se byl dal cestou ruských bolševiků, cestou Lenina a Stalina, nebylo by dnes fašismu ani v Rakousku, ani v Německu, ani v Itálii a Maďarsku … Pánem situace v Evropě nebyla by buržoazie, nýbrž již dávno dělnická třída.“ (VII. světový sjezd KI, Dimitrov, J.: Za sjednocení milionů proti fašismu, 1935, s. 11).

3) Třetí „neokomunistické“ dogma: M‑L jako mytologie, ideologie „nové třídy“ – fakticky parazitní třídy stranického a státního aparátu, dovedl budovatele socialismu do slepé uličky a socialismus nutně zkolaboval. Proto bylo nutné jej opustit a zavrhnout a vrátit se k „původním socialistickým ideálům“, které M‑L, pod vlivem stalinismu zdeformoval a zdiskreditoval.

4) Čtvrté dogma: K čemu je možné se ještě nějak přihlásit je svérázně pojatý marxismus, chápaný nedialekticky, nekomplexně a nesystémově, jen jako metoda poznání. Ne teorie s jejím učením o třídách a třídním boji, o historické roli proletariátu, dělnické třídy v tomto boji a avantgardní roli jejího politického předvoje, komunistické strany jako strany nového typu, o socialistické revoluci, odstranění politické a tím i ekonomické moci (diktatury) buržoazie a jejím nahrazení politickou mocí (diktaturou) proletariátu ve svazku s rolnictvem a ostatními námezdně pracujícími, při odstranění kapitalistického soukromého vlastnictví a jeho nahrazení vlastnictvím společenským, při plánovitém řízení nejen ekonomických vztahů a procesů atd.

II. Ustavující dokumenty KSČM – základní zdroj ideologických východisek kritiků socialistické minulosti

a) Přístup k M‑L

Podle prezentovaných dokumentů KSČM, včetně uvedeného „Podkladu CSTS“, je prý marxismus-leninismus (M‑L) teoreticko-metodologickým základem úpadku, porážky a „zhroucení socialismu“ „stalinisticko-brežněvovského typu“, který prý představoval faktické „opuštění socialistických a komunistických myšlenek“ a „neschopnost hledat vlastní cesty“ k socialismu (viz CSTS, s. 4). Obdobně prezentuje M‑L vzpomenutý 18. sjezd KSČS (jako federace KSČM a SDL – KSS) a to ve svém obsahovém dokumentu „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“ (18. sjezd KSČS, 3.‑4. 11. 1990, Obsahové dokumenty):

Marxismus-leninismus je prý ideologií „vyjadřující omezené zájmy vládnoucích vrstev“, „privilegovaného postavení řídícího aparátu“, je ideologií, která nahradila „marxistické myšlení“. M‑L byl prý zvláště teorií „zostřování třídního boje a diktatury proletariátu …“ a tím i vhodným „ideologickopropagandistickým nástrojem prosazování a faktického zastírání“ zájmů oněch „vládnoucích vrstev“ (s. 6‑7). Analogicky argumentují právě a především někteří trockisticko-djilasovsky orientovaní ideologové KSČM (Heller, Neužil), působící dříve v TAPu, dnes zřejmě v CSTS ÚV KSČM. Nelze vyloučit, že se na formulování výše uvedeného dokumentu aktivně podíleli. Oni rovněž označují marxismus-leninismus za ideologii bývalé, privilegované vládnoucí třídy řídících pracovníků, funkcionářů aparátu „protosocialistického“ systému, která prý našla silné inspirace ve „stalinismu“, v němž se „socialismus mění z vědecké teorie v mýtus, mytologii.“ (viz „Marxistická filozofie musí odpovídat na nové výzvy doby“, HaNo, 26. 7. 2004).

Vraťme se k 18. sjezdu KSČS, k „Písemné zprávě ÚV KSČS“. Zde je zdůrazněno, cituji: „Tím, že se strana zřekla dosavadních ideologických dogmat nazývaných „marxismem-leninismem“, je třeba říci, z jaké myšlenkové podstaty bude vycházet. Nová strana by měla navazovat na pokrokové, humánní a demokratické tradice v českém, slovenském i světovém myšlení. Z tohoto odkazu, ze socialistických teorií Marxem počínaje a ideami současné /antikomunistické – Z. K./ Socialistické internacionály konče, využívat vše, co je životaschopné.“ (viz Dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3.‑4. 11. 1990, s. 49). Tedy idejí jedné ze základních opor soudobého imperialismu.

Konkrétněji a jasněji řečeno již vzpomenutým textem dokumentu „Historické kořeny zápasu …“: „Je třeba se znovu zabývat myšlenkami sociálně demokratických teoretiků minulosti, jako byli např. O. Bauer, E. Bernstein, K. Kautský /zde dodávám, jde o nejpřednější revizionisty a renegáty dělnického hnutí – Z. K./, K. Liebknecht, R. Luxemburgová, K. Rener, ale i současných představitelů a teoretiků stran Socialistické internacionály. Jako tvořiví marxisté se vracíme k podnětným myšlenkám osobností, které sehrály významnou úlohu v procesu vytváření a konstituování mezinárodního komunistického hnutí i sovětského státu, jež nezřídka padly za oběti stalinismu … Za všechny by bylo možné jmenovat např. L. D. Trockého, A. Gramsciho, J. Dimitrova, N. I. Bucharina, M. Djilase, ale i další.“

Ve vztahu k celkovému obsahu daného materiálu, je zde třeba přece jen uvést, že je v něm, i když opravdu formálně, alibisticky připomenut i V. I. Lenin: „V historickém kontextu zápasu o výklad marxismu a hledání cest k socialistické společnosti zaujímá samozřejmě přední místo V. I. Lenin, jako teoretik, ale i politický představitel významného proudu dělnického hnutí představujícího jednu dobově podmíněnou /! – Z. K./ variantu společenského vývoje.“ („Historické kořeny zápasu …“, s. 4).

V koncentrované podobě zformuloval skutečný vztah KSČM k leninismu, jeden z nejpřednějších ideologů této strany, M. Ransdorf. Leninismus se dle něj „z dnešní perspektivy jeví jako jeden z možných a historicky podmíněných proudů v marxismu, který si – pokud jde o jeho genezi – lze těžko odmyslit od specificky ruských podmínek a ruské myšlenkové tradice.“ Leninismus je jen „jednou z možných forem výkladu marxismu, nic víc a nic méně.“ (Potřeba vnitřní síly, NP/1993, s. 3). Přitom je třeba vidět, že „Dvacáté století nebylo jen americkým stoletím, ale také ruským, sovětským“ a „osudy ruských revolucí“ se staly „příběhem, který svou velkorysostí dějinného projektu … vyrážel dech. Klíčovou osobností tohoto projektu byl Vladimír Iljič Lenin (1870-1924) a ti, kteří ho změnili v neživotnou, ustrnulou ikonu určenou k uctívání, začali mluvit o leninismu … sám marxismus nabýval v ruském prostředí brzy zvláštní rysy a dnes je jasné, že sovětskou éru nelze vysvětlit /?! – Z. K./ z marxistického projektu … Ruská kulturní tradice byla na jedné straně spojencem bolševiků, na druhé straně se občas stávali nevědomky jejími zajatci.“ (Ransdorf, M.: Rozumět Rusku, rozumět Leninovi – předmluva k Leninově knize „Stát a revoluce“, vydané M. Zítkem v edici „Knihy, které změnily svět“, s. 10). Proto zde Ransdorf zdůrazňuje, při použití idealistického a iracionálního, prý „klasického“ výroku, proneseného básníkem F. I. Ťutčevem (1803-1873), „že Rusko nelze pochopit rozumem, že mu lze jenom věřit. Pokud jde o osudy marxismu v Rusku, právě vytěsňování rozumu vírou bylo jeho tragédií.“ (Tamtéž, s. 10). Tak nakonec nebylo náhodné Ransdorfovo tvrzení, jeho spekulace, že prý s leninismem přišel J. V. Stalin, který podle něj „potřeboval pláštík leninismu, kult Lenina, aby se sám mohl postavit na místo neomylného vůdce…“ (Tamtéž, s. 34). Jsme u jádra věci. Ransdorf v těchto spekulacích jako hlavní „argument“ k odhalení jen regionální (euroasiatské Rusko!) a historické ohraničenosti a omezenosti leninismu uplatňuje svůj, jak se zřejmě domnívá, „objev“ z jeho „Nového čtení Marxe“, kde tvrdí, že K. Marx považoval za nejvýznamnější kategorii zprostředkování. S tím, podle mého názoru, nelze zcela souhlasit. Je sice faktem, že v teorii, zejména ve filozofické literatuře, nebyla kategorie zprostředkování z těch či oněch důvodů dostatečně doceňována. Avšak, podle mého názoru, za dominantní by ji bylo možno považovat spíše u Hegela než u Marxe. U něj (Marxe), dá-li se to tak vůbec pojímat (!), jako dominantní, tak jako u V. I. Lenina, vystupuje kategorie dialektického rozporu – jednoty a boje protikladů – bez níž nelze mj. ani pochopit základní (nejen tzv. polaritní) kategorie dialektiky, rozpornost vývoje, pohybu i samo jeho zprostředkování. Ale vraťme se k Ransdorfovu textu. V něm se autor, přes kategorii zprostředkování, snadno „vyrovnává“ se záměrem, o který mu zřejmě jde: když ne zcela otevřeně odmítnout, znevážit, tak alespoň zpochybnit celosvětový význam leninismu (jako marxismu soudobé epochy, teoretické zbraně v osvobozovacím zápase dělnické třídy a ostatních pracujících), Velké říjnové socialistické revoluce a úlohy stran III. Komunistické internacionály atd. Již jej příliš nezajímá, že jím až přeceňované „zprostředkující struktury“, i když jistě ne až tak rozvinuté, existovaly i v Rusku – politické strany, parlament (duma), tisk, kapitalistický trh atd.

Vztah KSČM k leninismu a Leninovi výstižně zformuloval předseda ÚV KSČM V. Filip, který sdělil divácké veřejnosti 15. 4. 2010 v televizním pořadu Události, komentáře: „Co se týče Lenina, je jasné, že jen něco z vývoje zůstává. I z Leninových myšlenek zůstalo jen něco reálného. Řada jich byla překonána, není použitelná a některé nejsou pro nás dokonce ani přijatelné. Chceme posuzovat tuto společnost dnešníma očima, nikoli očima minulého století. Opravdu nejsme tak hloupí, abychom opakovali stejné chyby“, sdělil divákům. (HaNo, 17. 4. 2010).

Přesto socialismus právě v onom „stalinském“ a „neostalinském“ Rusku, ve Svazu sovětských socialistických republik existoval od 30. let do začátku 90. let minulého století a byl přes všechny problémy pln síly k dalšímu vývoji. Základy socialismu byly v SSSR úspěšně vybudovány. Nejen to, neexistoval jen Sovětský svaz, ale celá mohutná světová socialistická soustava. Pro imperialismus něco velmi nepříjemného a nebezpečného, jak to víc než potvrdila slova vyhraněného a militantního antikomunisty, prezidenta USA R. Reagana, vyslovená na adresu Sovětského svazu v jeho projevu na tajné poradě vedoucích pracovníků zahraničně politických služeb, v červnu 1984 – „Smést říši zla z povrchu planety“:

„Po válce, bez ohledu na hospodářskou blokádu a další naše tvrdé sankce, tempa rozvoje SSSR byly dvakrát vyšší než ve Spojených státech, nemluvě o jiných kapitalistických státech s rozvinutou ekonomikou. Předstihli nás v těžbě nafty a plynu, byli první, kdo vybudovali atomové elektrárny a ledoborce, kdo pronikli do kosmu. První člověk, který se objevil v kosmickém prostoru, byl jejich člověk. Dohnali a předstihli nás v řadě kritických vojenských inovací, dosáhli termojaderné parity s námi, jejich ponorky s jadernými zbraněmi dnem i nocí brázdí nedaleko od našich břehů. Spolu s USA se sovětská říše zla stala velmocí, a pokud jí dovolíme splnit ještě 2–3 pětiletky, pak už je žádná síla nezastaví. Naopak, řeč může být o zániku Ameriky a celého svobodného světa.

Nejsem první prezident USA, který pochopil, že vojensky a ekonomickou blokádou Sověty neporazíme … Další aspekt našeho boje – sovětská plánovaná ekonomika. /Zde musím zdůraznit – ne tržní, ale plánovaná – Z. K./ Právě ona umožnila bolševikům obstát a zvítězit ve II. světové válce a obnovit národní hospodářství zpustošené válkou. Právě ona umožnila Sovětům udržovat za jejich éry neuvěřitelně nízkou úroveň plateb za bydlení, elektřinu, plyn, bezplatně učit a léčit lidi, nezvyšovat ceny.

Stačí zaměnit v Rusku socialismus divokým trhem, jaký byl na Západě před 200 lety, a uvidíte, věřte mi, že Sovětský svaz se zhroutí jako domeček z karet. Nedávno vědci Harvardské univerzity přišli se zajímavou myšlenkou. Aby privatizace státního vlastnictví v Rusku proběhla bezbolestně, třeba dát každému, zdůrazňuji každému, jakýsi kupón nebo šek na část tohoto vlastnictví. Lidé, kteří prožili válku a pak ještě 2 roky po válce „lístkový systém“, budou pokorně čekat na svou část majetku, aniž by měli tušení, že se stali obětí podvodu.“ (Pramen: Советская Россия, 27 ноября 2014 года, Překlad: J. Kůrka)

Tak byl socialismus nakonec vnitřní, třicet let trvající erozí, způsobenou nástupem chruščovovského revizionismu po XX. sjezdu KSSS, kterou v perestrojce završili právě „děti tohoto sjezdu“ – renegáti na čele s Gorbačovem, kteří se nechali nalákat a „koupit“ imperialistickým, pseudodemokratickým Západem (nejen speciálními službami), poražen zevnitř. Tedy byl poražen v součinnosti, za aktivního působení imperialistických mocností, právě především a hlavně USA. Tak bezprecedentní zrada a tím i porážka socialismu přišla z Moskvy, z Kremlu! Odtud byl kolaps, přes „páté kolony“ gorbačovců, řízen. Tak mohlo dojít a také došlo k něčemu neočekávanému a nevídanému, k „transformaci“ revizionismem zasažených komunistických stran v „moderní levicové strany“ a socialismu v kapitalismus. (Viz Gorbačov bez masky, V. I. Iljuchin (řeč hlavního žalobce), Orego 1997; Bahman Azad, Hrdinská bitva – Hořká porážka, Orego 2000); H. Brar, Perestrojka, Orego 2002; K antikomunistické falzifikaci dějin, Sborník XXIX. PTPK, Orego 2010; Z. Košťál, „Výsledky dvaceti let budování kapitalismu u nás“, K návrhu programových dokumentů VIII. sjezdu KSČM, Sborník XXXI. PTPK, Orego 2011 a „Socialismus neporazil Západ, ale Gorbačov“, „Dialog“ 12/2014.)

b) Odmítání leninismu, M‑L z pozic antistalinismu

V materiálu „Podklad k hodnocení minulosti“ lze přečíst fráze o „utilitárním marxismu ruských bolševiků“. Pro přesnost uvádím rozsáhlejší citaci: „Zaostalé Rusko se v sovětských časech snažilo o cestu z barbarství a despotismu, bohužel uskutečňovanou často barbarsko-despotickými metodami. Ruští bolševici nabídli radikální východisko, které bylo spojeno s formováním strany nového revolučního typu a utilitárním výkladem marxismu v podmínkách ruské revoluce a mimořádně nepříznivých podmínek pro budování nové společnosti v zaostalé a poničené zemi“ (s. 4). Tak „Bohužel zvítězil systém, který se stal silně autoritářský a centralisticky byrokratický, který se od humanistické tradice socialismu značně vzdálil, samu socialistickou ideu v mnohém zdiskreditoval. Tento systém bývá označován stalinismem, i když se nevztahuje jen k osobě J. V. Stalina a nekončí s jeho smrtí. Personalizace dějin není samozřejmě správnou odpovědí – Stalin nevytvořil sám stalinismus, vyzdvižení osoby, jakou byl Stalin, bylo prostě specifickým plodem v Rusku tradičního despotismu a jeho retardačního vlivu.“ (s. 5)

Ve vztahu k leninismu, marxismu-leninismu, zde zcela jasně vidíme onen zřejmě základní důvod toho, proč „tvůrčí marxisté“ (antileninisté a antistalinisté), odpůrci M‑L, mluví jen o marxismu a nikoli o M‑L. Podle nich „necivilizovaný“, „neevropský“ leninismus, jim tak jako i dnešním představitelům KSČM, skutečně nesedí. Leninismus je pro ně přece jen něčím velmi nepříjemným! A to především svou přílišnou, ve vztahu k buržoaznímu státu „nestátotvorností“, svým, na bázi vědeckých poznatků, přesvědčením o možnosti a nezbytnosti zrušení kapitalismu. A to cestou naplnění historické role dělnické třídy při avantgardní úloze jejího revolučního předvoje – komunistické strany. Leninismus je pro ně přece jen příliš buřičským ideologickým fenoménem. Státotvorní, „tvůrčí“, novodobí „legální marxisté“, tj. reformní „neokomunističtí“ a „demokratičtí socialisté“, považují „neevropský“, „asiatský“ leninismus tehdy pro Rusko sice za legitimní variantu marxismu minulého století, pro nás však nevhodnou a nepřijatelnou!

III. Několik poznámek k části „Různé hypotézy hodnocení režimu před rokem 1989 …“

Zde jde především o prezentaci kritiky údajně existujícího modelu socialismu, který měl být vlastní socialistickým zemím střední a východní Evropy jako „sovětský, stalinský model socialismu“, jenž prý byl těmto zemím vnucen. Tak autoři „Podkladu k hodnocení minulosti“ píší: „Nejde nám jen o pohled na podobu minulého režimu v bývalém Československu (v jedné malé zemi by vzniknout ani nemohl). Jde nám o systém v jeho mezinárodní celistvosti. Jeho počátky jsou spojeny s VŘSR a s následným formováním specifického modelu společnosti v SSSR jako pilíře celého bloku. Zaostalé Rusko se v sovětských časech snažilo o cestu z barbarství a despotismu, bohužel uskutečňovanou často barbarsko-despotickými metodami…“ (viz výše – materiál CSTS, s. 4)

Řečeno slovy materiálu „Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, který patří k dokumentům, ze kterých autoři „Podkladu k hodnocení minulosti“ vycházeli, šlo prý o model, který se „poprvé bolestně rodil ve své ruské, stalinské podobě“ a proto nemohl „uskutečnit náročný a vysoce humanistický Marxův projekt společnosti svobodných rovnoprávných a tvořivých lidí. Místo rovnosti přinesl nové formy nerovnosti a nové privilegované vrstvy řídícího aparátu, které se později staly dokonce vrstvami vládnoucími.“ Prý místo „společenského vlastnictví a celospolečenské racionality v ekonomice /neboť nešlo o „racionalitu“ danou tržními vztahy, „svobodnou hrou tržních sil“?! – Z. K./, přinesl státní vlastnictví a centrálně byrokratický systém řízení ekonomiky, který nedokázal zabezpečit účinné prosazení celospolečenských zájmů, svazoval aktivitu a iniciativu lidí a ve svých důsledcích tak nedokázal překročit rámec neefektivního extenzivního hospodaření.“ (viz Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu, Obsahový dokument 18. sjezdu KSČS 3.‑4. 11. 1990)

Zde nelze než vyslovit alespoň pár poznámek: V uvedené citaci je užita velmi povrchní, po čtvrtstoletí v dokumentech KSČM prezentovaná, zavádějící a matoucí fráze, že se v onom „modelu socialismu“ nemohl „uskutečnit náročný a vysoce humanistický Marxův projekt společnosti svobodných rovnoprávných a tvořivých lidí.“ V této frázi autoři prokazují nechuť respektovat myšlenky toho, na koho se odvolávají, nebo špatnou znalost Marxe, marxismu. O skutečné rovnosti lze mluvit až za druhé fáze komunistické společenskoekonomické formace, za komunismu.

Socialismus totiž nepředstavoval a nemůže představovat jakousi ideální „společnost svobodných rovnoprávných a tvořivých lidí“. Autoři materiálu jakoby nevěděli a nechtěli vědět, přesněji řečeno odmítají Marxův, Engelsův a Leninův teoretický projekt komunistické společenskoekonomické formace (KSEF), vyvíjející se ve dvou fázích – socialismu a komunismu. Základním východiskem pochopení těchto dvou fází KSEF je Marxova teze z jeho Kritiky gothajského programu, že „Mezi kapitalistickou a komunistickou společností leží období revoluční přeměny jedné společnosti v druhou. Tomu odpovídá také politické přechodné období, v němž stát nemůže být ničím jiným než revoluční diktaturou proletariátu.“ (Marx, K. – Engels, B.: Spisy, sv. 19, Praha, NPL 1966, s. 57). Tedy od kapitalismu, tj. třídně antagonistické společnosti ke společnosti beztřídní, tj. komunismu, nelze dojít jinak, než „politickým přechodným obdobím“, socialismem, kdy politická moc je v rukách proletariátu a jeho spojenců. Pokud jde o socialismus, pak opět slovy K. Marxe, máme „tu co dělat ne s takovou komunistickou společností, která se vyvinula na svém vlastním základě, nýbrž naopak s takovou, která právě vychází z kapitalistické společnosti: která tedy v každém ohledu, ekonomicky, mravně, duchovně má ještě na sobě mateřská znamení staré společnosti, z jejíhož lůna vychází … Rovné právo je tu tedy – v zásadě – stále ještě buržoazní právo … Právo výrobců je úměrné práci, kterou dostávají; rovnost tkví v tom, že se měří stejným měřítkem, prací … Toto rovné právo je nerovným právem za nerovnou práci. Neuznává třídní rozdíly, protože jeden jako druhý je jen dělníkem; uznává však mlčky nestejné individuální nadání a tím i pracovní schopnost dělníků jako přirozené výsady. Je to tedy co svého obsahu právo nerovnosti jako každé právo.“ (Marx, K.: Kritika Gothajského programu, Praha, NPL 1966, s. 48‑49)

Stejně povrchní a cíleně účelová je i trockisticko-djilasovská fráze (inspirovaná knihou Milovana Djilase „Nová třída“) o nových, privilegovaných a vládnoucích vrstvách řídícího aparátu. Stejně omšelé jsou fráze, že o negativní roli státního vlastnictví a údajně centrálně byrokratickém systému řízení ekonomiky, který prý nedokázal „zabezpečit účinné prosazení celospolečenských zájmů, svazoval aktivitu a iniciativu lidí“ a nedokázal zajistit efektivní ekonomický růst. Kdy přitom byla vyzdvihována efektivita „tržních ekonomik“ nejvyspělejších kapitalistických zemí, kdy se samozřejmě o těch méně vyspělých a zaostalých, mlčelo!

Závažnými otázkami tedy jsou: co je, zvláště za socialismu, na státním, celospolečenském vlastnictví tak hrozného, neefektivního a opravdu šlo o centrálně byrokratický systém řízení? Vždyť význam státního vlastnictví či státních investic hraje jednoznačně pozitivní úlohu, dokonce i ve vyspělých kapitalistických ekonomikách, jako v USA, jak o tom u nás v Otázkách V. Moravce hovořil nositel Nobelovy ceny za ekonomii, americký prof. Stiglitz. Ten reagoval na údiv V. Moravce, zda je na místě prezentovat příměr státu a firmy, když prý fungování státu v mnoha ohledech nefunguje tak efektivně jako soukromé firmy! Stiglitz na to odpověděl: „Tak k tomu bych řekl dvě věci: (1) Stát má oproti firmě některé výhody. Protože, když investuje firma, tak vytváří více pracovních míst, ale ty přínosy z těch pracovních míst navíc nejdou té firmě, ale šíří se do celé společnosti. Ovšem, když stát investuje, tak ty přínosy z toho mají ti pracující, investoři, firmy, všichni ve společnosti. Takže tímto způsobem ten stát je v lepší situaci než firmy. (2) Pokud jde o efektivitu, dělali jsme takovou studii, když já jsem vedl Sbor poradců amerického prezidenta, studii o návratnosti státních investic do technologií. Ta návratnost byla mnohem vyšší než v soukromém sektoru. Zamyslete se nad tím. Jaké velké věci transformovaly naši společnost? INTERNET a to byl původně státní projekt. BIOTECHNOLOGIE. Všechny ty DNA, to co transformuje medicínu. To byl původně státní projekt. RADAR státní projekt. Prostě, když si to začnete procházet, ty věci, které transformovaly naše životy dnes, tak uvidíte, že velká část z nich vyšla ze státem financovaného výzkumu. Ze státních investic do technologie. A neplatí to jenom pro dnešek. Když se podíváte na 19. století – TELEGRAF začal ze státní podpory. Obrovský nástup zemědělské produktivity byl dán státní podporou. Takže státy mají dobré výsledky. Samozřejmě ne všechny projekty jsou úspěšné, ale ne všechny soukromé investice jsou úspěšné. Podívejte se na to, jak soukromý sektor nezvládl alokaci kapitálu před krizí ve Spojených státech, to je to nejhorší plýtvání peněž, mnohem větší, než kdykoliv jsme viděli na straně státu…“ (ČT 24, 6. 10. 2011)

Ještě chci připomenout jednu fakticky antikomunistickou dezinterpretaci významné historické události z dějin KSČ. Dle podkladového dokumentu „Písemná zpráva ÚV KSČS pro 18. sjezd“ prý to vše – převzetí sovětského, stalinistického modelu socialismu – bylo dáno již tím, že se KSČ v rámci Komunistické internacionály (KI) podřídila bolševizaci, která se „plně projevila na V. sjezdu KSČ v roce 1929. Jeho delegáti … zvolili nové, mladé a radikální Kominternou prosazované vedení v čele s K. Gottwaldem“, kdy prý (tendenčně, antistalinsky řečeno), byla třicátá léta „pro KSČ obdobím střetů především dvou“ protichůdných tendencí, negativní a pozitivní. Negativní „tendence přejímání stalinského modelu“ a pozitivní „tendence živě a pružně reagovat na společenskou realitu, na potřeby pracujících, na situaci v Československu a v Evropě …“ (Dokumenty 18. sjezdu KSČS, s. 15). Jakoby „stalinistické“ – Gottwaldovo vedení strany pružně nereagovalo na společenskou realitu (včetně právě 30. let!), na potřeby pracujících, na situaci v Československu a v Evropě (Mosteckou stávkou, bojem proti fašismu a válce, na obranu republiky, protifašistickým odbojem, Košickým vládním programem, vytvořením státu lidové demokracie a vybudováním základů socialismu atd.). Opak je tedy pravda, stačí něco znát z dějin KSČ a ČSR i ČSSR.

V dokumentu „Historické kořeny …“ pak najdeme tendenční, nihilistickou, kritickou, faleš obsahující formulaci, že bolševizační proces prý „pod heslem boje proti ‚sociáldemokratismu‘ zúžil sociální základnu komunistického hnutí, zbavil ho manévrovací schopnosti, zatlačil do pozadí či přímo zlikvidoval garnituru politických vůdců schopných dialogu s ostatními proudy v dělnickém hnutí. Zároveň potlačil demokratické prvky vnitrostranického života komunistických stran a zvýraznil polovojenský charakter umožňující mocenský diktát vedoucích stalinistických skupin a jimi ovládaných aparátů“ (Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu, s. 7). I zde je opak pravda.

Závěr

1. Na prvém místě stojí otázka, proč byl tento v zásadě nemarxisticky, nekomunisticky koncipovaný materiál – jehož teoretické a argumentační základy sahají do poloviny 60. let a poté do druhé polovin 80. a následných 90. let minulého století – vyprodukován. Okolnosti nasvědčují tomu, že jde zřejmě některým z nejvyšších představitelů KSČM o to, aby byl konečně (po 25 letech), alespoň na IX. sjezdu KSČM oficiálně projednán a schválen dokument hodnotící, přesněji řečeno hanobící minulost politiky KSČ. A to od doby jejího vzniku až po budování socialismu v období let 1948 až 1989, v zásadě víc než z nekomunistických pozic. Není divu, garantuje-li jej místopředseda KSČM J. Dolejš. Jde o víc než vstřícný krok k ještě většímu sblížení se s nekomunistickou „evropskou levicí“.

2. Má tak pravděpodobně jít o první krok k tomu, aby byl následně zdůvodněn, obhájen a prosazen i další nemarxistický, tentokrát programový dokument KSČM – Socialismus pro nebo v 21. století.

3. Bude-li materiál „Podklad k hodnocení minulosti“ (pro jednání Rady CSTS 29. 9. 2014) schválen, znovu se tím jen potvrdí nezvratnost procesu odkomunisování KSČM (trvající již přes 25 let) a její nereformovatelnost ve směru obnovy jejího komunistického charakteru. Zároveň i to, že název této strany je v hlubokém rozporu s její podstatou a charakterem.

Doc. RSDr. Zdeněk Košťál, CSc.

¹ Přitom však zde jde jen a jen o šíření iluzí! Neboť jak je tomu s onou pluralitou ve skutečnosti? Ve skutečném životě, v dějinách totiž platí zákony dialektiky. Nejen dialektiky systému a jeho struktury, části a celku, nutnosti, zákonitosti a nahodilosti, podstaty a jevu, možnosti a skutečnosti atd. Z hlediska našeho tématu pluralismu a monismu. Při existenci mnohosti, četnosti střetů různých subjektů (společenských tříd, skupin a jednotlivců) a jejich zájmů, dominuje ve společenském vývoji určitý sjednocující princip – zájem, který hraje koneckonců určující úlohu a je určen (dán) objektivními nutnostmi a zákonitostmi. Ať je tímto principem bůh, absolutní idea (Hegel) nebo ekonomicky a tím politicky a ideologicky vládnoucí třída! Z hlediska dialekticko-materialistického pojetí dějin, dialekticko-materialistického, historického determinismu je zcela zřejmé, že žádná skutečná, absolutní pluralita (absolutní samostatnost a svoboda těch či oněch subjektů) neexistuje. Určující, i když tak či onak skrytou, ideologicky, propagandisticky maskovanou roli v ekonomickém a politickém sytému kapitalismu hraje třída kapitalistů, jejich nejsilnějších a teda nejmocnějších skupin. Dnes v monopolním, globálním kapitalismu, imperialismu je to finanční oligarchie, obří nadnárodní společnosti. Proto také soudobý kapitalistický ekonomický a politický systém je založen na monopolním postavení kapitalistických ekonomických vztahů a z politických stran mají monopolní postavení buržoazní politické strany, tedy ona zdrcující většina stran. Takže ona pluralita je vnější, formální. Ne-li všechny, tak zdrcující většina „rozmanitých“ politických stran fungují na sjednocujícím principu prosazování a obhajoby kapitalismu, jeho zachování. Kapitalistické ekonomické vztahy fungující na principu konkurenčního boje sice na jedné straně vyjadřují jistou existenci pluralismu, na straně druhé však zde nutně působí, vystupuje sjednocující princip obhajoby a prosazování kapitalistických vlastnických vztahů při dominantní roli monopolního kapitálu, zachování kapitalismu. „Pluralismus“ zde působí jen a jen na bázi totálního monopolu kapitalistických společenských vztahů!