alter-nativa

Diskusní téma: Josef Heller, František Neužil - Kdo nepochopil Marxovu teorii pracovní hodnoty a nadhodnoty?

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Josef Heller, František Neužil: Kdo nepochopil Marxovu teorii pracovní hodnoty a nadhodnoty?

04.09.2014 11:52

(K jedné velké a nesmyslné dezinterpretaci Marxe)

Na světě není mnoho myslitelů, kteří by tak jako Karel Marx (nijak nepodceňujeme podíl jeho kongenia B.Engelse)  pronikavě zasáhli do dějin lidského myšlení. Není však ani mnoho myslitelů, na kterých byla spáchána taková křivda jako na obou klasicích marxismu a jejichž teorie byly tak dezinterpretovány a překrucovány, a to dokonce těmi, kteří se považovali za marxisty. Tato obrovská dějinná falzifikace, které později  vydatně nahrál krach prvního pokusu o nekapitalistickou vývojovou alternativu – protosocialismu a ideologie  jeho vládnoucí třídy řídícího aparátu, dnes suverénně dominuje v učebnicích, odborné i neodborné publicistice, ve vyjádřeních různých nedovzdělaných  rádobyteoretiků sloužících vědomě či nevědomě vládnoucím elitám globálního kapitalismu. Nechme však stranou tyto politicko-ideologické souvislosti a pokusme se tuto dezintepretaci, při níž bylo  zcela zapomenuto autentické pojetí klasiků, napravit v tom jednom klíčovém bodu, se kterým autentický marxismus stojí a padá – a to je v otázce teorie pracovní hodnoty.

Je dost prací a učebnic, které vykládají genezi celé teorie pracovní hodnoty, dnes, v tzv. standardní ekonomii, znectěnou a opuštěnou a sloužící hlavně jako klacek na marxismus. Je to klacek  účinný, pokud působí na vědomí, které nikdy nezvládlo metodu klasiků a ani ji v současném světě zvládnout nemohlo.

Příkladem mohou být formulace Roberta Holmana, guru současné mainstreamové ekonomie – nevědecké ideologie (což si neuvědomuje a bojuje proti marxismu jakožto ideologii, ne vědě, což je velmi komické).[1] Ten vyvíjí velké úsilí,aby interpretoval Marxe jen jako opožděného ricardiánce, který poznatky klasické ekonomie zkazil svou sociální, ideologickou angažovaností a neobjevil nic nového. Vykořisťování a nadhodnota – to jsou jen prázdné nedoložené ideologické floskule, protože „  bylo mu přece jasné (a nikdy to nepopíral), že dělníci nemohou dostat, dokonce ani v komunismu, vše, co prací vytvoří, že kapitalisté používají větší část „nadhodnoty“ k akumulaci kapitálu, sloužící růstu národního bohatství. Není pochyb - slova nadhodnota, vykořisťování měla pro něj především význam ideologický - měla vzbudit odpor, nenávist, vzpouru vůči kapitálu.“[2]

To je velmi krásné překroucení Marxovy logiky posouvající ji někam do oblasti závisti obyčejných lidí vůči vyšší a kvalitnější spotřebě majetných či do roviny mravního rozhořčení rovnostáře nad nespravedlností. Holman vůbec nechápe, nebo se staví, že nechápe,  podstatu Marxovy logiky, která ukazuje, jak právě kontrola menšinové buržoasie nad zacházením s výrobními prostředky a prací, včetně živé práce, řídící se slepě zásadou honby za vyšší mírou zisku, se stále více dostává  do rozporu s chladnou ekonomickou logikou  dlouhodobé tendence k zespolečenštění výroby. To, že honba za mírou zisku za každou cenu, tedy právě ta akumulace kapitálu po kapitalistickém způsobu, brání rozvoji člověka i lidstva  jako takového a dnes dokonce už ohrožuje samotnou existenci života na planetě   je tím podstatným, nikoli nerovnost ve spotřebě. Marxova výtka těm, kdo předbíhají dobu a volají po nezkráceném výtěžku práce, a poukaz na fakt, že ani v první fázi komunismu nedostane dělník celý výtěžek své práce, protože i on musí z nadhodnoty akumulovat a pokrývat náklady, je postavena na hlavu. Holman upírá teorii pracovní hodnoty reálný základ a vidí ji jen jako agitační prostředek, aniž by se s ní zabýval. Za hlavní argument proti ní pokládá právě tzv. transformační problém, kde důsledně a chybně vychází z pojetí hodnoty jako jakési energetické substance, kterou odmítá, protože ji nelze zvážit a změřit. Dialektika výrobních sil a výrobních vztahů mu nic neříká. Proto omílá známé fráze o rozporu mezi I. a  III.dílem Kapitálu dle Böhm-Bawerka a snaží se pohřbít termíny hodnota a nadhodnota. Není mu jasný dle něj zmatečný  pojem organické složení kapitálu, tradičně odmítá tendenci k poklesu míry zisku při tradiční formě vykořisťování pomocí vybavování pracovní síly dražšími výrobními prostředky, která je nabíledni a i u nemarxistických ekonomů vede dnes  k apelování na investice do lidského kapitálu. R.Holman jako by žil ještě někde uprostřed minulého století.

„Pro Marxovy obdivovatele má však jeho dílo jiné kouzlo, nežli je síla teoretické argumentace. Je to ortel, jejž Marx vynesl nad kapitalismem, je to proroctví „historicky nevyhnutelného“ zániku kapitalismu a vítězství proletářské revoluce.“ [3]

Je  půvabné, když Holman dnes, kdy proti předpokladům, že absolutní zbídačování námezdně pracujících byla jen dobová podoba kapitalismu, který zastávala i oficiální ideologie protosocialismu, se neoliberální kapitalismus k této formě masově vrací, a to velmi brutálně a bezostyšně,  se Holman stále ještě domnívá, že teze o absolutním zbídačování byly dalším omylem Marxe podvracejícím jeho teorii pracovní hodnoty.  

„Dnes, s odstupem doby, kdy nemilosrdně padají jeden za druhým pilíře marxistické ideologie, je zřejmé, že, že Marx nebyl zakladatelem nové školy ekonomického myšlení. Byl spíše představitelem (ač samojediným) 3. generace klasické školy, klasikem - ricardiáncem, v jehož díle byla klasická politická ekonomie zdeformována sociální ideologií.“[4]

Je to, jak vidno, velmi názorný příklad slouhovské apologetiky  kapitalismu, příklad uvažování „učených lokajů buržoasie“, řečeno Leninovými slovy,  kteří  všechny nepohodlné názory odbývají jako nevědecké a ideologické, ač jsou sami zcela primitivními  ideology třídy, která dnes už není schopna pravdivého poznání.

Začněme tedy ihned s Marxovým pojetím TPH (při vědomí toho, že Engelsovo pojetí se v podstatě nijak nelišilo, že se jistě na konstruování Marxovy teorie podíl a po Marxově smrti ji dotáhl do konce).

Ve svém stěžejním díle „Kapitál“ se Marx teorií pracovní hodnoty, která tvoří neodstranitelnou páteř celé práce, zabývá explicitně v 1. díle[5] a aplikuje ji pak v I. svazku dílu třetího.[6] K této aplikaci pak ještě – a jak uvidíme ne oprávněně – je vztahována i ta část II. dílu Kapitálu, kde Marx formuluje určitá schémata vzájemného vztahu různých sektorů výroby a dosahování jejich dočasné rovnováhy.[7]

Pro náš výklad stačí výrazné zestručnění Marxova celkového pojetí TPH. Marx analyzuje kategorii zboží a proces jeho směńování nejprve v prosté zbožní výrobě, za hypotetického předpokladu, že se směňují produkty práce jednotlivých soukromých výrobců. Marx charakterizuje zboží  pomocí kategorií užitné hodnota (UH) a hodnota (H), resp. směnná hodnota (SH). Užitnou hodnotu - tj. schopnost uspokojovat určitou lidskou potřebu – vytváří konkrétní práce, určitý specifický druh profesní činnosti, je v ní skryt vztah profesních, technicky odlišných činností lidí v  pracovním procese jako součásti výrobních sil – vztahu lidstva k přírodě.[8] Směňování nesrovnatelných UH zprostředkuje práce jako práce abstraktní, bezrozdílná, ovšem určitými mechanismy poměřovaná jako společensky nutná, v prosté zbožní výrobě průměrná, fixovaná v hodnotě (směnné hodnotě) zboží.[9] Jde tu vlastně o výraz vztahu mezi lidmi nikoli v pracovním procesu, ale z hlediska jejich postavení ve výrobních, vlastnických vztazích, který v prosté zbožní výrobě je vztahem rovnoprávných drobných vlastníků. V kategorii „hodnota“ se vlastně odráží jistá forma „dohody“ ve společnosti o tom, jaké kdo bude trvale zaujímat vlastnické postavení k výrobním prostředkům,příp. později i k živé práci jiných lidí – nevlastníků.

I ten, kdo pochopil Marxovu metodologii v této otázce a ztotožnil se s ní, musí ovšem uznat, že zde sám Marx, zřejmě především pro účely srozumitelného výkladu, založil určité „čertovo kopýtko“, které se později obrátilo proti celé metodologii. Je to tam, kdy Marx vysvětluje zjednodušeně, že směna různých UH je možná jen díky tomu, že tyto UH jsou ztělesněním určitého množství společensky nutné (to bývalo bohužel leckdy přehlédnuto!!) práce jako práce abstraktní, bezrozdílné. Hovoří tam dokonce i o možném určování hodnoty zboží pracovní dobou (samozřejmě konkurencí na trhu prověřenou jako společensky nutná, průměrná pracovní doba).[10] Z tohoto výkladu mohla vzniknout a také vznikla představa, že hodnota je jakousi substancí, čímsi pouze kvantitativním, formálním, co lze vážit  i měřit.  Důkladný rozbor Marxových formulací v Kapitálu I.  Ovšem ukazuje, že tato interpretace Marxe není správná a že Marxova představa není v žádné rozporu s našimi poznatky. K mylné interpretaci mohla přispět  Marxova  snaha nezatěžovat výklad nadměrnou abstrakcí, která konec  konců nebyla pro popularizaci jeho teorie, propagandu a potřeby boje dělnické třídy nutná. K tomu, jak se nám tato abstrakce jeví dnes, se vrátím později.

Po objasnění prosté zbožní výroby přechází Marx k výrobě kapitalistické, která na určitém stadiu vývoje společnosti převládá, i když v jejím rámci ostrůvky prosté zbožní výroby (výroby prostřednictvím rovnoprávných vlastníků) přežívají. Kapitalistickou zbožní výrobou se původně prostá zbožní výroba stává tehdy, kdy ve společnosti proběhne tzv. původní akumulace kapitálu a většina společnosti je oddělena od výrobních prostředků i spotřebních předmětů a k těmto spotřebním předmětům se dostane jen tehdy, když na trhu prodá svou schopnost pracovat a tvořit užitné hodnoty (na rozdíl od Marxe[11], můžeme si dnes dovolit neuvažovat jen o výrobcích jako věcech, ale i osobních službách majících jak UH, tak SH – od těch však budeme kvůli zjednodušení abstrahovat).

Menšina společnosti – kapitalističtí vlastníci výrobních prostředků – od pracující většiny nevlastníků  její pracovní sílu kupují a v dlouhodobé perspektivě za ní platí její hodnotu (množství životních prostředků nutných k její reprodukci, které se s vývojem společnosti mění a dnes zahrnuje i vzdělání, rekreaci, péči o rodinu a seniory, kulturu atd.). [12]Marx však ukazuje, že to, co zakoupená pracovní síla vloží do výrobku, který kapitalista prodá, je víc než hodnota pracovní síly.[13] Tento přebytek je tzv. nadhodnota, kterou kapitalista dostává zadarmo a z níž nejen žije (to je zanedbatelné), ale investuje, akumuluje a dosahuje nových a nových zisků. [14]Dělník přitom zůstává odkázán jen na vlastnictví své pracovní síly, nic mu nepřibývá, úspory jsou jen odloženou spotřebou[15], daně pro stát a mzdy státním zaměstnancům jsou jen dodatečné přerozdělení části mezd a části osobního důchodu nebo zisku  kapitalisty a disponuje jimi buržoasií ovládaný stát. [16]

Marx dokazuje, že schopnost vložit něco navíc nad svou hodnotou, má jen živá lidská pracovní síla, jejíž hodnota  je jednak součástí nákladů a je pokrývána z části nové hodnoty pracovní silou vytvořené.  Věcná složka výrobního procesu – výrobní prostředky – tzv. konstantní kapitál – k výrobku nepřidává nic nepřidává a pracovní síla přenáší její hodnotu do nového výrobku, takže tvoří další část výrobních nákladů i část hodnoty nového výrobku, část, která musí být uhrazena v každém případě. [17]

Samozřejmě – tuto Marxovu teorii by kdokoli mohl odmítat z nejrůznějších důvodů, většinou byla odmítána z důvodu, že nadhodnotu (zisk) tvoří i ty složky výrobních nákladů (tzv. teorie výrobních faktorů)[18], později spíše z důvodů, že  zisk je odměna kapitalisty za riziko i inovace. Zároveň však vznikla jiná varianta buržoasní ekonomické ideologie, která dnes plně převládá – a to je varianta, která jakýkoli objektivní základ pro směnu zboží odmítá a zakládá směnu jen na pomíjivých náladách a pocitech subjektů potkávajících se na trhu. Tímto způsobem by však nebylo možné marxismus tolik zasáhnout – byla by to zase jen obdoba nerozsuditelné základní filosofické otázky – co je prioritní, resp. co tvoří svět – zda hmota či duch.

Problém ovšem vznikl, když se Marx rozhodl reagovat na četná upozornění, že zisk kapitalistů se neodlišuje podle toho, kolik zaměstnávají dělníků ,jaký podíl má živá práce na jimi prodávaném zboží, ale že zisk  je jistým způsobem průměrný (pokud do hry nevstupuje nějaký monopol – např. na vodopád či úrodnou půdu apod.). Marx analyzoval v třetím díle pohyb  nadhodnoty konkrétně, v podmínkách volné soutěže (sám upozorňoval, že to je pracovní abstrakce, kterou v realitě nelze dosáhnout, že je to spíše tendence – uvědomme si, kdy byl kapitál napsán a že ještě nenastávala doba monopolního kapitalismu s jeho trvalým monopolem nízkých výrobních nákladů daných masovou produkcí). Došel k závěru, že za podmínek, kdy konkurující kapitalisté jsou si víceméně rovni a nepůsobí jiné, než technické zábrany přesouvání kapitálu z odvětví do odvětví, se nadhodnota vytvořená živou prací (resp. její přeměněná forma zisk) při celkem konstantní míře vykořisťování nedostává k jednotlivým kapitalistům, v jejichž podnicích je vytvářena, ale na trhu se  transformuje tak, že některý kapitalista dostává v ceně více nadhodnoty, než vytvořili jeho dělníci, a jiný opět méně. Zboží se prodávají za výrobní cenu danou velikostí nákladů (t. j. konstantního kapitálu -věcné prostředky a variabilního kapitálu – mzdy), které se do hodnoty nového výrobku pouze přenášejí a k tomu si kapitalista přiráží průměrnou míru (procento) zisku z vloženého kapitálu. Kdyby tomu tak nebylo, nikdo by nechtěl podnikat v odvětvích s nižším podílem živé práce tvořící nadhodnotu a ekonomika by prostě nefungovala. Přitom podle Marxe úhrn výrobních cen všech zboží  odpovídá úhrnu hodnot jednotlivých vložených kapitálů a celkové nadhodnotě, která končí u kapitalistů.[19] Přes naprostou logičnost a empirickou ověřitelnost této teorie výrobní ceny a všeobecné průměrné míry zisku  se právě ona stala výchozím bodem mohutného tažení proti TPH a jejího pozdějšího faktického popření, a to i v literatuře hlásící se k marxismu.

Pro řadu autorů se stalo naprosto nemožným akceptovat představu, že hodnota a nadhodnota není něco, co automaticky sleduje živou práci a končí při prodeji zboží různými kapitalisty jako zhmotněná ve věci, tedy skutečnost, že kapitalisté spíše nedostávají tu hodnotu, která byla v jejich podnicích vytvořena. U Marxe je cena jisté vyjádření, jevová forma hodnoty, projev toho,že hodnota se vytváří primárně na základě pracovního procesu,ale její pohyb je ovlivňován až do posledního okamžiku vlastnickými aktivitami usilujícími o maximálně výhodný prodej či nákup zboží, že cena je vlastně jevová forma hodnoty, v dlouhodobé tendenci se ovšem na hodnotě vyrovnávající.[20] Stoupencům substančního výkladu Marxova pojetí hodnoty pak nejvíce nahrává to, že Marx hodnotu vyjadřuje v hodinách pracovní doby, na vytvoření zboží (i tak specifického zboží, jakým je pracovní síla) potřebné. Cena, která někde odpovídá hodnotě, někde není podložena hodnotou a někde je hluboce pod hodnotou  – to se muselo při chápání hodnoty jako zhmotnělé substance na první pohled jevit jako nějaké kouzlo, narušení zákona zachování hmoty apod.

Je dnes těžko soudit, jak dalece si to Marx v dané době uvědomoval, ale dnes můžeme k problému přistupovat bez zátěže substančního pojetí hodnoty a nadhodnoty. Podle našeho názoru jde při odlišení H (SH) od UH o to, že hodnota a nadhodnota se sice váže na práci, neexistuje bez vynaložení živé pracovní síly, ale je jen určitým pravidlem pro označování věcí i práce z hlediska dané podoby vlastnických vztahů, že jde pouze o to, jaká pravidla hry, včetně finančního oceňování výrobků a práce, dokáže společnosti vnutit určitá třída vlastníků. Z hlediska tohoto pojetí není nadhodnota nějakou zázračnou novou hmotnou substanci, která přibude k výrobku, ale jde o to, co vnutila buržoasie zaměstnancům jako hodnotu pracovní síly a co se při této dohodě vyčlenilo jako částka, která má být předána kapitalistům. To pak ještě dále zprostředkuje cena, na kterou působí řada jemnějších jevů a aktivit vlastníků i nevlastníků. Při tomto pohledu pak není nijak podivuhodné, že na jistém stupni vývoje si kapitalisté ten sobě náležející díl práce tkvící ve zboží přerozdělují formou výrobní ceny, zcela jinak je tomu ve vztahu kapitalista – soukromý  malovýrobce a úplně jinak než při monopolu a monopolní ceně, která stabilně převádí do kapes globálního velkokapitálu část hodnoty pracovní síly  zaměstnanců, celou nadhodnotu maloburžoů, části nadhodnoty malých a středních kapitalistů, část daní občanů státu  apod.

Z výše uvedeného omezeného substančního vědomí hodnoty se pak zrodil tzv. transformační problém a údajná Marxova špatná matematika.  Jablkem sváru se stala Marxova tabulka ukazující jak se v odvětvích s různým organickým složením kapitálu přeměňují původní hodnoty vložených věcných prostředků a živé práce vytvářející jí odpovídající nadhodnotu na výrobní cenu složenou z cen vyjadřujících plně hodnoty vloženého kapitálu plus zisk mající velmi volnou vazbu k hodnotě v podniku vytvořené.[21]

Substančním pojetím hodnoty a nadhodnoty byly ztíženy prakticky všechny podoby následného „vyvracení“ ši „opravování“ Marxe a jeho teorie nadhodnoty a  výrobní ceny v podmínkách volné konkurence. B. Engels se o některých takových snahách autorů, kteří z Marxe ve skutečnosti nic nepochopili, zmiňuje ve své předmluvě k prvnímu dílu třetího svazku Kapitálu. [22] Zmiňuje např. W.Lexise, který sice odmítl práci jako zdroj hodnoty a rozdíl mezi odměnou dělníka a kapitalisty vyvozuje z dělníkova nevýhodného vyjednávacího postavení díky kterému nemůže, na rozdíl od kapitalistů, své zboží prodávat za vyšší cenu, než ho koupil (tedy vypěstoval), přesto je však Marxovi velmi blízko.[23] Blízko správnému poznání byl podle Engelse i Conrad Schmidt, který se snažil řešit rozpor mezi teorií hodnoty tvořené pracovní silou  a realitou vyrovnávání zisku na průměrnou přirážku k nákladům tím, že tuto jako hodnototvorný pojal celý vynaložený kapitál, včetně konstantního, který je pro kapitalistu údajně podmínkou přivlastnění si zisku, a proto zisk všude odpovídá ne podílu živé práce, ale velikosti celého kapitálu a je tudíž průměrný. Engels pochopitelně Schmidta kritizuje za jeho předpoklad, že i konstantní kapitál je hodnototvorný, k čemuž bychom mohli z dnešních pozic dodat, že vlastně zvěčňuje přivlastňování si nadhodnoty jako jakou oprávněnou odměnu za podnikání se svým kapitálem – živým i mrtvým[24].

Daleko výraznějším falzifikátorem Marxe byl dle Engelse J.Wolf, který obrátil Marxovu logiku do tvrzení, že  skutečnost, že odvětví s menším podílem živé práce ve vztahu k mrtvé mohou dosahovat stejného zisku  jako odvětví s vysokým podílem živé práce je důsledek toho, že nadhodnota roste automaticky při větším vynaložení právě mrtvé práce.[25]

Obzvláště kriticky se Engels vypořádal s italským profesorem Achille Loriou, kterého vůbec neuznal jako seriózního vědce-ekonoma a odmítl jeho snahy přivlastnit si Marxovy objevy, zejména materialistické pojetí dějin. Loria vykreslil Marxe jako podvodníka a sofistu, který je slibuje neřešitelný problém vyřešit v dalším dílu, který nezamýšlí vůbec napsat (Loria své útoky zahájil po Marxově smrti 1883, kdy existoval jen první svazek Kapitálu, zatímco III. svazek vychází až v r.1894, kdy ho rok před svou smrtí stačil k vydání připravit B. Engels, sám Loria zemřel v r.1943). Teorii nadhodnoty prohlásil za neslučitelnou s faktem všeobecně stejné míry zisku. Celý problém vyřešil vskutku kuriózně – tvrzením, že se tam, kde by dle zákona hodnoty a podílu živé práce na kapitálu měl mít průmyslový kapitalista větší zisk než jinde, tam mu tento větší zisk seberou „neproduktivní“ kapitalisté,tj. obchodníci. Proč se tak děje, proč se s tím průmysloví kapitalisté smiřují, to už nevysvětlil. Engels ho za jeho pomluvy Marxe a falzifikace tvrdě ironizuje[26], aniž by bohužel tušil, že po jeho smrti budou na Marxe vypáleny ještě těžší kalibry, aniž by si toho dokonce celé generace ekonomů hlásících se k marxismu, všimly.

S významným (i když pro znalce Marxova díla nekvalifikovaným) útokem proti Marxově teorii pracovní hodnoty vystoupil zhruba 3 roky po Marxově smrti Eugen  von Böhm-Bawerk, který zpochybnil práci jako zdroj hodnoty pomocí zpochybnění korektnosti abstrahování od užitné hodnoty a pojímání bezrozdílné, abstraktní práce jako jejího jediného zdroje. Do hry vnesl momenty vzácnostní ekonomie a psychologizování, které tvořily základ teorie mezního užitku, jejíž se Böhm-Bawerk stal oporou. I k jeho hlavním argumentům patřil údajný nesoulad mezi různým podílem živé práce v jednotlivých kapitálech a průměrnou mírou zisku.

Skutečně efektivním se však stala až argumentace ruskoněmeckého ekonoma  Ladislause von Bortkiewicze, která se rozšířila na poč. 20. stol. A byla přijata jako vyvrácení TPH. Vytvořila pak základ jak pro další kritiky či vylepšovatele TPH (M. Tugan-Baranovskij, [27]M. Morishima[28], P. Sraffa[29]), ale bohužel ji nedokázali překročit ani mnozí, kteří se hlásili k marxismu a dokonce chtěli TPH rehabilitovat, jako P. Sweezy.[30] Základní logika Bortkiewicze přes nejrůznější modifikace posloužila výrazně buržoasně ideologickému tlaku proti TPH a udržuje se v povědomí ekonomů dodnes, takže TPH se všeobecně jeví jako něco, o čem se v slušné společnosti nemluví.

Výše zmíněnou Marxovu tabulku přibližující čtenáři proces vyrovnávání měr zisku na celospolečensky jednotnou, průměrnou míru zisku s odvoláním na Tugana-Baranovského z  formálně ekonomicko-matematického hlediska napadl rusko-německý ekonom Ladislaus von Bortkiewicz za to, že Marx v tabulce výstupu z výrobního procesu jen opakuje hodnoty (tedy neuvažuje jejich změnu na výstupní ceny) vstupů konstantního a variabilního kapitálu, tedy, že nevzal v úvahu transformaci i těchto dvou složek celého procesu.[31] Bortkiewicz prezentoval vlastní výpočet, ve kterém usilovně hledal transformační koeficienty, které vstupní C a V převáděly do Marxovy výrobní ceny[32] a tím se podle mínění celých legií následujících ekonomů Marxova teorie údajně zhroutila nebo byla poznamenána chybami. Všichni tito následovníci však nějak přehlédli a taky "„zbaštili“ nekorektnost, které se Bortkiewicz dopustil, když celý problém výrobní ceny propojil s těmi pasážemi II. dílu Kapitálu, kde se Marx pokoušel nějak konkrétněji spočítat podmínky uvedení do rovnovážného stavu té skupiny společenské výroby, která vyrábí výrobní prostředky, a té, která vyrábí spotřební předměty. [33] S transformací nákladů na složku výrobní ceny to však nemá nic společného. A přece Bortkiewicz a po něm další z těchto rovnic odvozují ty podle nich u Marxe chybějící  koeficienty transformace zvlášť konstantního a  zvlášť variabilního kapitálu z pracovní abstrakce prosté reprodukce užité ve zcela jiném kontextu výkladu, při zmíněném Marxově zamýšlení nad podmínkami ekonomické rovnováhy v kapitalismu volné soutěže, kde navíc Marx dochází k závěru o faktické neexistenci této rovnováhy, o notorické tendenci kapitalismu k nerovnováze, a to v důsledku základních rozporů kapitalismu. [34]

Stejně jako tuto nekorektnost zřejmě celá linie „vylepšovatelů“ či „odhalovatelů chybnosti marxismu“ zřejmě přehlédla další nekorektnost, totiž fakt, že Tugan-Baranovskij i Bortkiewicz při zavádění výchozích podmínek výpočtu najednou nenápadně nahradili v Marxově tabulce srovnávání různých odvětví dle rozdílného zastoupení konstantního a variabilního kapitálu srovnáváním tří souhrnů odvětví – skupiny I (vyrábějící všechny výrobní prostředky), skupiny II. (vyrábějící všechny spotřební předměty) a svévolně zavedené skupiny III. vyrábějící luxusní předměty kupované za nadhodnotu  majetných tříd.[35] To je nekorektní i z hlediska první Bortikiewiczovy nekorektnosti – propojení Marxova výkladu transformace hodnoty na výrobní ceny s pasážemi o rovnováze, protože kapitoly věnované zkoumání rovnováhy a příslušné vzorce v nich obsažené pracují jen s dvěma odvětvími – s výrobou výrobních prostředků a s výrobou spotřebních předmětů. [36]   Složitými matematickými operacemi a měněním pojmů a nakonec zamlžují vazbu zisku k variabilnímu a nikoli konstantnímu kapitálu.[37] Úspěšně tak zahalují tak proces kapitalistického vykořisťování.

Při těchto operacích se kupodivu zapomnělo na některé momenty. Marx přece ve své tabulce zkoumal transformaci podnikové nadhodnoty na průměrnou míru zisku a nikoli transformaci vstupních hodnot (a jimi určovaných cen, opět díky trhu a volné konkurenci více či méně totožných s hodnotou při totožnosti souhrnu hodnot a souhrnu cen). Lze mu vytknout pouze to, že ne dost výrazně prezentoval transformační koeficienty C a V jako rovné jedničce. Znovu připomínám, že se vstupní hodnoty a jim víceméně odpovídající ceny C a V pouze přenášely do výstupních cen zboží, proč tedy tolik povyku pro nic?

I když to není v Marxově textu explicitně uvedeno, je snad jasné, že jestliže dochází k procesům vyrovnání míry zisku mezi kapitalisty,dochází v podmínkách volné soutěže i k vyrovnání cen (a tedy i přerozdělení hodnot) u výrobních prostředků a mezd pochopitelně u týchž technických typů VP a týchž druhů práce a kvalifikace. Proč tedy složitě bádat o převodních koeficientech podle toho, jestli jde o odvětví vyrábějící výrobní prostředky nebo spotřební předměty nebo luxusní zboží pro kapitalisty? Proč by nemohlo být předpokládáno, že převodní koeficienty hodnot na ceny jsou rovny jedničce?

Pouze proto, že Bortkiewicz celou věc zatemnil promícháním s rovnovážnými rovnicemi. A dále se zapomnělo, že Marx v tabulce jen pro názornost rozlišoval odvětví s různým organickým složením kapitálu, která mohl volit zcela náhodně – bez ohledu na to, jaké zboží vyrábějí. Bortkiewicz ovšem do hry vnesl  rozlišení odvětví dle vyráběného zboží, a to zase pod zmíněnou knutou požadavku rovnováhy, o což Marxovi vůbec nešlo.

Takže při chladném pohledu z hlediska současného porozumění Marxovi, nesvázaného tradicí zhruba 150 let vývoje jednoho proudu politicko-ekonomické teorie musí badatele ohromit, kolik zbytečného úsilí talentovaných ekonomů typu Sweezyho či Sraffy bylo promrháno proto, že od Bortkiewiczových časů nasedli na špatný vlak zcela fiktívního transformačního problému a pomohli tak odpůrcům marxismu zlikvidovat buržoasii nevyhovující teorii pracovní hodnoty ve vědomí celých generací intelektuálů, včetně intelektuálů levicových, hlásících se k nekapitalistické alternativě společenského vývoje.

Ve své výzkumné činnosti jsme sice tento problém nezkoumali a dokonce se musíme přiznat, že jsme se o jeho existenci dozvěděli až po roce 1989. O to víc nás šokuje, že početné štáby údajně marxistických politických ekonomů v zemích protosocialismu a protosocialistickou politickou elitou ovládaných komunistických stran nedokázaly na tyto zcela zřejmé skutečnosti poukázat a dopustily, aby levicový diskurs na západě jaksi neformálně, ale skálopevně došel k závěru, že teorie pracovní hodnoty je něčím, v čem marxismus neuspěl a o čem se mezi slušnými lidmi nemluví.

O to větší má dnes každý, kdo skutečně pochopil názory klasiků (i při nutné kritičnosti k jejich skutečným, dobově podmíněným  omylům), povinnost vrátit TPH do hry a aplikovat ji na podmínky soudobého globálního kapitalismu.  


[1] HOLMAN,R., Vývoj ekonomického myšlení. Praha: Liberální institut. 1994.s. 10-11. ISBN 80-85787-55-5.

[2] Tamtéž.s. 10.

[3] Tamtéž.s.11.

[4] Tamtéž.

[5] MARX, K., Kapitál. Sv.,I. Praha: SNPL. 1954, zejm.kap.I-IV.

[6] MARX, K., Kapitál.Sv. III/1. Praha: SNPL. 1956, zejm.kap.VIII-XII.

[7] MARX, K., Kapitál.Sv. II. Praha: SNPL. 1955, kap. XX-XXI.

[8] MARX, K., Kapitál. Sv.,I. Praha: SNPL. 1954. ss. 50-64.

[9] Tamtéž. S.65-111.

[10] [10] „ Za všech společenských poměrů musela člověka zajímat pracovní doba, kterou stojí výroba životních prostředků, třebaže ne stejně na různých stupních vývoje….Z čeho tedy vzniká záhadný charakter produktu práce, jakmile na  sebe bere formu zboží? Zřejmě z této formy samé. Stejnost různých druhů  lidské práce  dostává věcnou formu stejné kvality všech produktů práce  hodnoty, měření vynakládání lidské pracovní síly jeho trváním dostává formu velikosti produktů práce,konečné vztahy mezi výrobci,za nichž se jejich jejich společenská určení práce uskutečňují, dostávají formu společenského vztahu samotných výrobců.“ (Tamtéž. s. 89-90) Ani z této klíčové formulace však nijak automaticky neplyne substanční, látkové pojetí hodnoty.,naopak lze tuto formulaci legitimně interpretovat v duchu koncepce hodnoty jako produkce společenského vztahu

 

[11] Srv. MARX,K. Teorie o nadhodnotě, sv.I. Praha:SNPL 1958. s.159-274.

    K určitému přehodnocení Marxova pojetí produktivní práce viz:

    HELLER,J., NEUŽIL,F. a kol. Kdopak by se Marxe bál?. Praha: Futura,a.s.,2011.s. 336. ISBN 978-80-86844- 73-2.

    HELLER,J. K diskusím o třídně sociální struktuře socialismu. In: Alternativy 2006/26.

[12] MARX, K., Kapitál. Sv.,I. Praha: SNPL. 1954. s. 12-13.

[13] Tamtéž. s. 169-174.

[14] Tamtéž.s.595-596.

[15] Tamtéž. s. 185-195.

[16] MARX,K. Teorie o nadhodnotě, sv.I. Praha:SNPL 1958. s.170-176.

[17] MARX, K., Kapitál. Sv.,I. Praha: SNPL. 1954. s. 218-229.

[18] Srv např.  VON MISES,L. Lidské jednání:Pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut, 2006. ISBN 90-863- 8945-6.

[19] MARX, K., Kapitál.Sv. III/1. Praha: SNPL. 1956, zejm.kap.VIII-XII.

[20] Tamtéž. s.170-215.

[21] Tamtéž. s. 170-188.

[22]  Tamtéž. s. 15-30.

[23]  Tamtéž, str. 16-20.

[24] Tamtéž.s. 20-22.

 

[25] Tamtéž. s.23-24.

[26] Tamtéž. s. 25-28.

[27] TUGAN-BARANOVSKIJ,M. Theoretische Grundlage des Marxismus. Leipzig:Verlag von Ducker und Humboldt. 1905

[28]  MORISHIMA, M. Marx's Economics: A dual theory of value and growth. Cambridge: Cambridge University Press. 1973.

[29] SRAFFA, P. Výroba zboží pomocí zboží. Praha, Svoboda. 1971.

 

[30] SWEEZY, P., M. Teorie vývoje kapitalismu. Praha: Academia. 1967.

 

[31] BORTKIEWICZ,L. von. Dodatek. O opravě základní Marxovy teoretické konstrukce ve třetím dílu Kapitálu.(přeložil M.Formánek). Dostupné na http://nestalinsky-marxismus.webnode.cz. Odborné články,publikace. s. 1-2. Originál: BORTKIEWICZ,L. von. Apendix. On the Correct of Marx´s Fundamentals Theoretical Construction in the Third Volume of Cupital. In: Karl Marx and the close his systém by Eugen  Böhm-Bawerk´s criticism of Marx by Rudolf Hilferding. New York: Augustus Kelley. 1949.  https://mises.org/books/karlmarx.pdf.

 

[32] BORTKIEWICZ,L. von. Dodatek. O opravě základní Marxovy teoretické konstrukce ve třetím dílu Kapitálu.(přeložil M.Formánek). Dostupné na http://nestalinsky-marxismus.webnode.cz. Odborné články,publikace. Originál: BORTKIEWICZ,L. von. Apendix. On the Correct of Marx´s Fundamentals Theoretical Construction in the Third Volume of Cupital. In: Karl Marx and the close his systém by Eugen  Böhm-Bawerk´s criticism of Marx by Rudolf Hilferding. New York: Augustus Kelley. 1949.  https://mises.org/books/karlmarx.pdf.

 

[33] MARX, K., Kapitál.Sv. II. Praha: SNPL. 1955, kap. XX-XXI.

[34] BORTKIEWICZ,L. von. Dodatek. O opravě základní Marxovy teoretické konstrukce ve třetím dílu Kapitálu.(přeložil M.Formánek). Cit.vyd. s. 1

[35] Tamtéž. s.1-2.

[36] MARX, K., Kapitál.Sv. II. Praha: SNPL. 1955. s.415.

[37] BORTKIEWICZ,L. von. Dodatek. O opravě základní Marxovy teoretické konstrukce ve třetím dílu. Kapitálu.(přeložil M.Formánek). Cit.vyd. s. s. 2-6.